S ručníkem ve vlasech vycházím ze sprchy. Jsem teď trochu šťastná, protože zase cítím Alexu. Je velmi slabá, ale je zpátky. Bolest z odmítnutí hodně ustoupila. I když stále cítím takovou díru v srdci.

„Aah!“ vykřiknu, když uvidím postavu ve svém pokoji. Podle pachu už vím, kdo to je. Dylan Baxter.

Utáhnu si ručník kolem těla a instinktivně si obtočím paže kolem prsou.

„Co tady děláš?“ zeptám se chladně.

Udělá ke mně autoritativní krok.

„Tohle je můj dům.“ Jeho oči sjedou k mému tělu a já si začínám uvědomovat skutečnost, že jediná věc, která zakrývá mou nahotu, je krátký ručník.

Snažím se stát pevně navzdory svým kolísavým pocitům.

„Ale tohle není tvůj pokoj. Měl bys odejít. Hned.“

„Ty jsi ta, kdo by měl odejít, a ne jen z pokoje, ale z domu. Co si myslíš, že tu děláš? Nikdy tě nepřijmu jako svou družku,“ mluví, jako by neměl srdce. Zní tak chladně, ale jeho oči vypadají tak vřele. Ne, ne, ne. Tohle bych neměla dělat. Tenhle kluk mi způsobil bolest.

„Nestojím o to být tvou družkou. Tak můžeš už sakra vypadnout? Chci se obléknout,“ prohlásím tím nejpohrdavějším hlasem, jakého jsem schopná.

Vypadá trochu zaraženě mou lhostejností k jeho slovům. Pohne se ke mně vlkodlačí rychlostí. Úlekem couvnu a pevně držím ručník.

Olízne si rty, zatímco mě jeho oči zkoumají od hlavy k patě. Pod jeho pohledem se zachvěju.

Usměje se, když vidí, že na mě má vliv. Jeho pravá ruka se natáhne k mé tváři. Uhnu včas, abych se vyhnula jeho doteku.

Otevře pusu, aby něco řekl, ale okamžitě ji zavře.

Právě jsem ho připravila o řeč?

Na rty se mi dere malý úsměv. Snažím se ho skrýt.

„Vypadni. Hned,“ přikážu mu a hlavou pokynu ke dveřím.

Zavrtí hlavou a trochu se zasměje. Začne ke mně kráčet s výrazem, který nedokážu přečíst, což mě donutí couvnout. Myslela jsem, že odejde. Rozhodně jsem si moc fandila, jestli jsem si myslela, že říct mu, aby vypadl, bude opravdu fungovat.

„Kdo si myslíš, že jsi? Jak se opovažuješ vykazovat mě z pokoje v mém vlastním domě. Zůstanu tady, jestli se mi sakra zachce.“ Jeho oči rychle změní barvu a to mě umlčí.

Co to s těmi Baxterovými chlapy je, že se naštvou kvůli maličkostem? Já jsem ta, kdo by měl být naštvaný. Je v mém pokoji. Jsem jen v ručníku a on se chová, jako by měl právo tu být – no a co, že je to jeho dům? Copak nemám právo na soukromí?

Znovu couvnu a tentokrát narazím do jedné ze svých tašek, které byly na podlaze. Ztratím stabilitu a rovnováhu.

Dylanovy reflexy zafungují a chytí mě těsně předtím, než spadnu. Jednou rukou mě drží za ruku a druhou si položí na má bedra; jeho dlaň je jen pár centimetrů od mého zadku.

Podívám se mu do očí a vidím v nich strach. Nevím proč, ale něco na mně ho děsí. Pozná to, ale proč by se mě měl bát?

V mžiku mě postaví a opustí místnost. Rychlost alfy nebo budoucího alfy je desetkrát vyšší než u průměrného vlkodlaka, což je téměř padesátkrát rychleji než u průměrného člověka.

Sednu si na postel a popadám dech. Je mi jasné, že pobyt tady nebude žádná procházka růžovým sadem.

Alexa souhlasí.

*********

„Prosím, neubližujte mi. Budu hodná,“ prosím a z očí mi tečou slzy.

„Buď zticha, ty rozmazlený čokle,“ zařve muž, než mi vlepí pořádnou facku.

Z úst mi vyklouzne hlasitý výkřik, jak padám k zemi. Muž se hlasitě zasměje.

„Tohle si zasloužíš,“ řekne s úšklebkem a začne do mě kopat.

Jeho noha naráží do mého těla s velkou silou, z úst mi tryská krev. Slzy mi tečou z očí, dokud nakonec bolestí neomdlím. O pár minut později mnou někdo zatřese.

„Ginny, Ginny, Ginny, Ginny,“ říká ta osoba opakovaně.

„Aah!“ vykřiknu a oči se mi doširoka otevřou.

Byl to jen sen.

Otřu si kapky potu z čela, posadím se a s hrůzou se rozhlížím kolem, dokud mi nedojde realita. Skoro jsem zapomněla, že už nejsem u Wilmerových.

Už je to nějakou dobu, co jsem měla noční můru. Začalo to v tom posledním domě, kde jsem bydlela. Bili mě tak často, že jsem dostávala výprask i ve snech. Když jsem se nastěhovala k Wilmerovým, noční můry pokračovaly, ale přestaly poté, co jsem se zabydlela. Možná se mi ty sny vrací kvůli té změně.

Alfa a Luna jsou možná přísní a trochu zlí, ale nejsou to špatní lidé, neublížili by mi. Doufám.

Najednou mě začne bolet břicho. Je to horší než menstruační křeče.

Sevřu si břicho bolestí a zasténám.

Je to, jako by se mi střeva kroutila tam a zpátky, pořád dokola.

„Au,“ vyklouzne mi z úst výkřik, protože bolest odmítá přestat. Je to nesnesitelné.

Co může způsobovat takovou bolest? Mohlo by to být? To snad ne… och, ale já vím, že je…

Dylan musí právě teď spát se Samanthou nebo jinou holkou. To je jediné vysvětlení téhle bolesti. Slyšela jsem, že se to stává, ale myslela jsem, že v těch příbězích tu bolest přehánějí. Nikdy jsem netušila, že tu bolest budu muset snášet já.

Asi po dvaceti minutách mám polštář mokrý od slz a bolest konečně ustane. Hádám, že skončili. Jak mohli pokračovat celých dvacet minut bez jediné přestávky?

Jemně se držím za břicho a lehnu si. Doufám, že budu moct znovu usnout. Než stačím zavřít oči, bolest začne nanovo.

„Do prdele,“ zakleju pod vousy a spadnu na podlahu. Bolest z pádu se nedá srovnat s tou v mém břiše.

Kroutím se a obracím. Hlava mě začíná bolet a mám pocit, že se se mnou točí pokoj. Slzy mi rozmazávají vidění. Třesu se a naříkám na podlaze, dokud necítím, že omdlívám.