Alexia litovala, že se přišla najíst do školní jídelny. Zase. Kolem školy byly tisíce opuštěných míst, kam se mohla schoulit a narychlo sníst oběd, ale její sestra Kayla by ji nikdy nenechala na pokoji.

Kaylina vlčice byla bystrá a měla velmi ostré smysly, stejně jako ostatní vlci z jejich smečky, takže dokázala Alexii snadno najít, ať se schovala kdekoli. Nacházela zvrácené potěšení v tom, že ji šikanovala, a to nejen v soukromí, ale i před publikem, aby bylo ponížení o to silnější.

A Alexia byla příliš slabá, bezmocná a ubohá na to, aby situaci změnila. Takže se prostě vzdala snahy vyhýbat se tomu a začala znovu chodit na obědy do jídelny. I kdyby to znamenalo, že z ní udělají klauna pro pobavení celé školy.

Stejně jako právě teď.

Roztřeseně zvedla vidličku k ústům, ale stolem otřásla hlasitá rána a jídlo se jí vylilo na tričko.

Ozval se výbuch smíchu.

Alexia potlačila unavený povzdech a pokusila se smést nepořádek z trička, ale bylo to marné. Mastná skvrna už látku zničila a ona teď vypadala ještě ubožeji než předtím. V žaludku jí kručelo hlady, ale jazyk měla jako z olova.

Ztratila chuť k jídlu.

„Ta ošklivá barva jí sluší, nemyslíš, Kaylo?“

Zeptal se pobaveně nechutně přeslazený ženský hlas a Alexia nemusela ani vzhlédnout, aby věděla, že to je jedna z Kayliných mnoha obdivovatelek a přisluhovaček.

Kayla stála přímo před stolem, ruce založené pod sotva zakrytými ňadry, a se zlomyslným úšklebkem shlížela na svou sestru.

„Žádná barva jí nesluší. Ani ta hnusná skvrna na tričku. Popravdě řečeno, ona sama je skvrnou na mé rodině. Zasraná zrůda.“

Odplivla si.

Následoval ponižující smích a posměšky, které ukazovaly, že dav bude souhlasit s čímkoli, co Kayla řekne.

Ozval se mužský hlas:

„Vsadím se, že na tobě by i skvrna vypadala úžasně, Kaylo!“

„Jak vůbec zvládáš mít za sestru takovou bezcennou zrůdu?“

Další slova létala na Alexii jako žhavé kameny a ona jen držela hlavu dole a snažila se schoulit do sebe. Mezitím se Kayla spokojeně usmívala, zatímco ostatní svými slovy posilovali její pýchu a ego.

Chtěla z Alexie dostat nějakou reakci, ale prostě se jí to nedařilo. A tak praštila rukou do stolu a vyštěkla:

„Nemáš snad co říct na svou obranu? Pamatuju si, jak jsi dřív kňučela a snažila se mi postavit.“

Hlasitě se zasmála.

„Proč jsi najednou přestala? Konečně ses poučila? Konečně jsi pochopila, že si nejsme rovny? Co? Odpověz mi, ty zrůdo!“

Alexia mlčela, takže Kayla vypadala jako hlupák, co mluví sám se sebou. Pomalu se usmála a ztišila hlas do výhrůžky:

„Ach tak? Nebudeš mluvit? To je v pořádku, sestřičko. Dovol mi, abych ti tu ošklivou skvrnu smyla.“

Popadla plechovku limonády na stole, otevřela ji, otočila dnem vzhůru nad Alexiinou hlavou a všechen obsah na ni vylila.

Alexia v šoku zalapala po dechu a vrtěla se na židli ve snaze vyhnout se limonádě, ale ponížení a šok ji přikovaly na místo. Z přihlížejícího davu se ozval hlasitý smích a povzbudivé pokřikování; její potupa je velmi bavila.

Kayla zatřásla plechovkou, aby se ujistila, že na Alexiinu hlavu dopadla každá kapka, a pak ji s vítězoslavným úšklebkem odhodila stranou.

„Tak. Všechno čisté.“

Její kamarádky se smály s ní, zatímco Alexia se roztřeseně snažila setřít limonádu z promočeného obličeje a zadržet slzy, které se jí draly do očí. Ale nedařilo se jí to.

Když se prsty snažila odlepit mokré tričko od kůže, cítila, jak jí hrdlo svírá neskutečný smutek a těžké vzlyky. Věděla však, že se před Kaylou a zbytkem školy nesmí rozplakat. Přesně to chtěli a pláč by je jen víc vzrušil.

Jak jí to mohla dělat vlastní sestra?

Šikana, obvykle vedená Kaylou nebo někdy organizovaná jinými studenty, se stala její každodenní rutinou ode dne, kdy se její otec, beta jejich smečky, dozvěděl, že se nedokáže proměnit ve vlka jako její vrstevníci. To jí vyneslo tolik nenávisti a opovržení ze strany smečky, že se stala vyvrhelem.

V rodině. Ve škole. Všichni využívali jakékoli příležitosti, aby ji srazili k zemi. Kayla, její sestra, na to dohlížela.

Byla to přece hvězda rodiny. Dokonalá dcera. Všestranně nadaná.

Krásná, s dlouhými platinovými vlasy, které jí padaly po atraktivním těle jako vodopád. I její vlčice měla tu nejkrásnější bílou srst ve smečce. Byla oblíbená mezi členy smečky i ve škole. Přátelé se k ní slétali, aby jí sloužili. A aby toho nebylo málo, chodila s těmi pověstně nádhernými dvojčaty, Alfami smečky.

Ve srovnání s Kaylou nebyla Alexia ničím.

A ona to věděla. Jen si přála, aby k její bolesti nepřidávali neustálou šikanu. Bylo to snad příliš?

„Cože? Hele, ta zrůda brečí?“

Někdo si najednou všiml slz v Alexiiných očích, když seděla na židli, promočená limonádou.

Kayliny modré oči se spokojeně rozzářily a přiblížila se. Sklonila se, aby si sestřinu tvář pořádně prohlédla, ale Alexia vystřelila ze židle a rozběhla se opačným směrem, zanechávajíc za sebou cestičku z limonády.

„Správně, zrůdo. Uteč a schovej se, to je stejně to jediný, co umíš!“

Kayla se za ní ušklíbla a po jejích slovech následoval zvuk smíchu, který Alexii pronásledoval, když dělala poslední krok z jídelny.

Alexia byla napůl slepá, když spěchala chodbami a vyhýbala se lidem, kteří na ni vrhali divné a nepřátelské pohledy. Srdce jí bušilo tak silně, až to bolelo, a vzlykala do dlaní, oči ji pálily od slz.

Když vrazila na toalety, s úlevou zjistila, že jsou úplně prázdné. Zhroutila se opřená o zeď a sjela na podlahu. Její pláč a popotahování byly jediným zvukem, který se odrážel od kachličkovaných stěn, zatímco schovávala hlavu do kolen.

Zůstala v té poloze hodiny, i když ve skutečnosti uběhlo jen pár minut.

Síla ji opustila a v zarudlých, oteklých očích už nezbyly žádné slzy. Pomalu se zvedla ze země a zadívala se na svůj ubohý odraz v zrcadle. Téměř fyzicky sebou trhla, když viděla, jak hrozně vypadá.

Její vlnité zrzavé vlasy teď visely v ošklivých, mokrých tmavých provazcích podél hlavy jako starý mop. Tričko měla špinavé, promočené a odbarvené. A její zelené oči vypadaly matně, otekle a mrtvě. I její snědá pleť získala flekatý, bledý podtón a okolí očí měla zarudlé od dlouhého pláče.

Naprostá katastrofa.

S popotahováním sklonila hlavu do umyvadla a pustila kohoutek, aby jí voda vymyla limonádu z vlasů. Jak se mechanicky čistila, smutek, který cítila, se vyrovnal do prázdnoty, na kterou byla zvyklejší.

Koneckonců čelila mnohem horším věcem než školnímu ponížení. Otec ji už zbavil všech práv, takže si z ní mnoho práceschopných vlků smečky udělalo boxovací pytel.

Opláchla si vlasy a osušila je ručníkem, než si rozvázala mikinu uvázanou kolem pasu. Ta byla naštěstí suchá, protože většinu limonády schytaly vlasy, hlava a tričko. Pomalu si svlékla tričko a snažila se nevšímat si blednoucí modřiny na paži, kam ji kdysi strčil jeden vlk.

Alespoň že rychle mizela a bolest už byla pryč.

Hodila tričko do koše, protože bylo nenávratně zničené, a místo něj si oblékla mikinu. Kapuci si přetáhla přes hlavu.

Když se konečně cítila trochu reprezentativněji, podívala se znovu na svůj odraz. Obličej měla schovaný v zámotku velké mikiny, ale oči zůstávaly matné a bez naděje. Její život byl přece bezcenný a neměl smysl, když se nedokázala proměnit ve vlka.

Každý druhý ve škole byl silný, plnohodnotný vlk, což z ní dělalo tu nejslabší. Zrůdu, jak jí všichni říkali. Nerovnou mezi svými vrstevníky. Dělalo to z ní skvrnu na pověsti její rodiny. Byla zklamáním, se kterým se nikdo nechtěl spojovat.

Byla kvůli tomu tak smutná, tak nešťastná. Tak osamělá.

To z ní dělalo vyvrhelku.