Pohled Sofie

„Posaď se, Sofie,“ zamumlal otec a pokynul k sedadlu umístěnému před ním a mámou. Půvabně jsem do něj klesla a poděkovala mu, než pokračoval.

Srdce mi už teď bušilo jako o závod; rozeběhlo se divoce v okamžiku, kdy do mého pokoje přišla hospodyně, aby mi oznámila, že rodiče se mnou chtějí mluvit právě v tuto chvíli. Část mého já už tak nějak tušila, proč si mě zavolali. Těchto konkrétních ‚rozhovorů‘ jsem se děsila ode dne, kdy mi před dvěma měsíci odbilo osmnáct.

„Víš, proč jsem si tě nechal zavolat?“ zeptal se otec. Okamžitě jsem zavrtěla hlavou a v duchu se modlila, aby to neskončilo tak, jak jsem si už začínala myslet. Otec zvedl sklenici naplněnou whisky, napil se a pak ji vrátil zpět na stůl. Matka seděla vedle něj s prázdným výrazem ve tváři, jako obvykle. Vlasy měla úhledně a pevně sepnuté; jediný pramen by jí nemohl vyklouznout, dokud by ona sama nevytáhla sponku.

„Je ti už osmnáct let, Sofie,“ začal otec a já cítila, jak se mi srdce propadlo až do žaludku. To, co se chystal říct, už bylo zcela zřejmé.

„Jsi už zralá na vdavky, a proto jsme hned v okamžiku, kdy ti bylo osmnáct, zahájili přípravy na tvou svatbu. Budeš se vdávat za týden a jediné, co musíš dělat, je odpočívat a plnit vše, o co tě matka a její sestry požádají.“

„Cože?“ vyhrkla jsem naléhavě. Srdce se mi v hrudi bolestivě stáhlo, nevěřícně jsem mrkala a těkala pohledem z otcovy tváře na matčin bezvýrazný obličej.

Už od třinácti let jsem věděla, že se provdám za jednoho z vojáků nebo synů generálů. Byla jsem si toho vědoma a byla jsem vychovávána k tomu, abych byla dobrou a poslušnou manželkou komukoliv, kdo pro mě bude nakonec vybrán. V našem světě bylo tradicí, že otcové provdávali své dcery za vhodné muže zastávající posty, které pro ně byly tak či onak výhodné.

„Za týden se provdáš za Lucu Ricciho,“ prohlásil otec a mně okamžitě spadla čelist.

Luca?

Pan Luca Ricci?

„Ehm, pan Luca? Ten mafiánský boss?“ zašeptala jsem s vytřeštěnýma očima. Srdce mi divoce bušilo o žebra, ruce se mi začínaly třást, jak blízko jsem byla ztrátě kontroly nad svými emocemi. Sepjala jsem dlaně k sobě a co nejtišeji se zhluboka nadechla.

„Ano, Sofie. Pan Luca Ricci požádal o tvou ruku a od té doby se vše připravuje. Měla bys být opravdu poctěna, že se někdo tak mocný, jako je on, chce přiženit do naší rodiny, přestože existují vyšší generálové s dcerami, z nichž by si mohl vybírat,“ promluvila konečně matka poprvé od chvíle, kdy jsem vešla do kanceláře. Zamrkala jsem na ni a v očích mě pálily slzy.

„Ale on je o tolik starší než já,“ pokusila jsem se jim to rozmluvit napjatým šepotem. Hlas se mi nestydatě lámal, cítila jsem se slabá a bezmocná jako nikdy předtím. Co jsem mohla dělat?

Nebylo mu snad padesát?

„Věk je jen číslo, a kromě toho je jen o osmnáct let starší než ty,“ odbyl otec okamžitě můj protest a znovu si upil whisky.

„Nechci si ho vzít, otče,“ začala jsem, vědoma si toho, že si vyslovením vlastních myšlenek kopu vlastní hrob, ale neměla jsem jinou možnost. „Kohokoliv jiného, jen ne jeho, otče. Je děsivý a bezohledný, sám jsi to nesčetněkrát řekl. Slyšela jsem o něm tolik zvěstí, děsivých detailů. Prosím, otče...“

„Sofie!“ vyštěkl otec. Nadskočila jsem a naprázdno polkla, zavrtěla jsem se na židli a upřeně zírala na své třesoucí se ruce na stehnech.

Jeho ne, prosím.

Prosím.

„To jsou jen fámy. A odkdy věříš všemu, co slyšíš, bez dostatečných důkazů?“ odsekl otec a já znovu polkla, snažíc se ze všech sil zamrkat slzy.

„Je bezohledný, protože jako mafiánský boss musí být, a ty se naučíš být stejně neústupná jako on, jakmile se staneš jeho ženou. Nic se ti nestane, pokud budeš dělat vše, co po tobě bude chtít, co nejrychleji a bez otázek. Luca nesnáší hloupé otázky a vy ženské si v nich libujete, místo abyste poslušně a okamžitě dělaly, co se vám řekne.“

„Takže chce otrokyni, a ne manželku? O to jde? Prostě se stanu jeho otrokyní?“ dožadovala jsem se odpovědi, než jsem se stihla zastavit. Otec okamžitě vyskočil na nohy a mrštil sklenicí, která byla ještě z poloviny plná whisky, o zeď přesně tam, kde jsem měla před vteřinou hlavu, kdybych se s panickým výkřikem okamžitě nesehnula. Okamžitě jsem se vyškrábala na nohy a se slzami stékajícími po tvářích utíkala ke dveřím. Matka stála také, lomila rukama, ale jako obvykle nezasáhla.

„Právě proto vy ženské potřebujete manžela s pevnou rukou, někoho, kdo vás bude ukázňovat, dokud se nenaučíte poslouchat vše, co se vám řekne, bez hloupých, zbytečných otázek!“ křičel na mě otec rozzlobeně s prstem namířeným mým směrem a já se rozplakala ještě víc. „Když vím, jaký Luca je, jsem si jistý, že tě donutí poslouchat bez otázek hned den po svatbě, na rozdíl ode mě. Mně trvalo roky vycvičit tvou matku v poslušnou manželku, protože byla přesně taková, jaká jsi teď ty: tvrdohlavá, neuctivá a neposlušná.“

Zavrtěla jsem hlavou, slzy mi stále klouzaly po tvářích. Nechtěla jsem dopadnout jako matka, nechtěla jsem žít život tak, jak ho žila ona. Nechtěla jsem souhlasit se vším, co můj manžel řekne, bez otázek. Nechtěla jsem v manželství žít jako otrokyně tak, jak to dělá matka od chvíle, kdy se provdala za otce.

Nikdy jsem nečekala, že se budu vdávat z lásky, ani jsem si nemyslela, že si vezmu někoho podle vlastního výběru. Ale doufala jsem, že si vezmu někoho ve svém věku, kdo bude otevřený a nebude chtít žít v minulosti tak, jak to dělali lidé v předchozích generacích.

Ale pak mě museli dát někomu o téměř dvě desetiletí staršímu, než jsem já. A nebyl to jen tak někdo, byl to Luca. Luca Ricci.

Nejhorší noční můra všech.

Všichni se ho báli, včetně mého otce.

„Okamžitě se vrať do svého pokoje a nevycházej odtamtud, dokud tě nezavoláme,“ rozkázal, než se otočil a zamířil k baru visícímu na stěně jeho kanceláře, aby si nalil další skleničku. Zůstala jsem stát na místě a věděla, že je hloupé stále doufat, že změní názor. Otočil se zpět s další sklenicí whisky a já si všimla, jak se mu vztekle rozšířilo chřípí, jakmile na mně spočinul zrakem.

Bezradně jsem pohlédla na matku a doufala, že se mě pro jednou zastane, ale ona jen zavrtěla hlavou a odvrátila pohled. S dalším vzlykem, který mi bublal v hrdle, jsem se otočila a utekla z jeho kanceláře, když ke mně začal postupovat.

Vyletěla jsem po schodech se slzami stékajícími po tvářích a minula řadu dveří v patře vedoucích k mému pokoji. Nezastavila jsem se, abych si všimla mladšího bratra, který stál před dveřmi své ložnice a mlčky mě pozoroval, a v okamžiku, kdy jsem vběhla dovnitř, jsem zabouchla dveře své ložnice.

Otočila jsem klíčem a zamkla, přestože jsem věděla, že otec má zbytek mých klíčů a může dveře kdykoliv otevřít. Svezla jsem se podél dveří na zem a zabořila obličej do dlaní. Vyhrkly další slzy; neobtěžovala jsem se je zastavit a místo toho je nechala tiše téct.

Za týden budu identifikována jako paní Ricciová...

Samotné pomyšlení na to stačilo, abych se rozvzlykala ještě silněji, a znovu jsem s takovou vášní nenáviděla život i své rodiče.