Pohled Sofie

V okamžiku, kdy jsem uslyšela otočení klíče v zámku, posadila jsem se na posteli se srdcem bušícím v hrudi. Část mého já si myslela, že je to otec, a ta myšlenka stačila k tomu, aby mi po páteři přeběhl mrazivý strach. Bylo právě několik minut po desáté večer a já neměla tušení, kdo by to mohl být.

Dveře se pootevřely a já ucítila, jak se dech, který jsem nervózně zadržovala v hrdle, změnil v úlevný povzdech, když jsem ve dveřích uviděla svého mladšího bratra s hrdým úšklebkem na tváři.

„Pojď rychle dál a zavři dveře,“ pobídla jsem ho. Tiše vklouzl dovnitř a zavřel, než otočil mými klíči, dokud nebylo zase zamčeno.

„Tys mi právě vypáčil zámek?“ zeptala jsem se, jakmile došel k mé posteli. Pokrčil rameny s lišáckým úšklebkem, než vyskočil na mou postel a zamával mi před obličejem malým hřebíkem.

„Nová dovednost odemčena, ano, udělal,“ vyhrkl nadšeně a já se nad jeho hrdým výrazem nepatrně pousmála.

„Kde ses to naučil? Myslela jsem, že s výcvikem začneš až příští rok?“ zeptala jsem se, protože mu bylo teprve patnáct a výcvik chlapců v mafii oficiálně začíná, až když dovrší šestnácti.

„Přišel jsem na to sám, zkoušel jsem to na svých dveřích, dokud jsem tu dovednost nevypiloval. Není to hustý?“ rozplýval se znovu. Pokrčila jsem rameny; naučit se páčit zámky nebylo něco, na co by lidé měli být pyšní, ale pro chlapce v mafii to byla velká věc, protože budou potřebovat všechny lstivé dovednosti, které mohou získat, aby se v mafii stali někým významným. A zvládnout tuto dovednost sám o sobě byl docela velký úspěch, vzhledem k tomu, že se to měli oficiálně učit až po zahájení výcviku.

„To je opravdu úžasné,“ pochválila jsem ho, protože to tak opravdu bylo. Stydlivě se usmál a roztomile mu vykoukly dolíčky; to byl jeden z mála rysů, které jsme jako sourozenci sdíleli.

„Přinesl jsem ti nějaké svačinky, protože otec nařídil, aby ti nenosili jídlo, aby ses mohla zamyslet nad svým neuctivým chováním v jeho kanceláři,“ ke konci věty obrátil oči v sloup, vylovil z kapes zmíněné pamlsky a vtiskl mi je do dlaní. Chytila jsem ho za zápěstí, než stihl ucuknout. „Nebudeš mít kvůli tomu průšvih?“ zeptala jsem se obezřetně. Můj žaludek si vybral právě tu chvíli, aby hlasitě zakručel. Zrudla jsem, když se na mě podíval úkosem, vzal jednu ze sušenek na mých stehnech, roztrhl obal a znovu mi ji vtiskl do rukou.

Přijala jsem ji a ukousla si; mléčná chuť se mi na jazyku rozplynula téměř okamžitě. „Moc ti děkuju, Angelo,“ řekla jsem mladšímu bratrovi. Jen se na mě usmál, natáhl se a lehce mě poplácal po tváři.

Někdy se divím, jak může být můj bratr v tak nízkém věku už tak vyspělý. Když mi bylo patnáct, rozhodně jsem nebyla tak chytrá a dospělá... Hádám, že to byla klučičí záležitost?

„Jak se cítíš ohledně té svatby?“ zeptal se. Zastavila jsem kousek sušenky, který jsem si chtěla vložit do úst, a s povzdechem jsem sušenku vrátila zpátky do sáčku.

„Cítím strach, nevolnost, husí kůži a pekelnou bolest,“ odpověděla jsem upřímně. Srdce mi v hrudi těžklo smutkem. Bez zájmu jsem přejížděla prsty po sáčku se sušenkou a snažila se představit si, jaké to bude být provdaná za Lucu Ricciho.

Jediné, na co jsem dokázala myslet, bylo, jak mě fackuje a bije, pokud se odvážím zpochybnit jakékoliv jeho rozhodnutí. Ta myšlenka sama o sobě stačila k tomu, abych se mírně otřásla a paže mi pokryla husí kůže.

„Mrzí mě, že je otec takový sobec. Není to tvoje chyba, že musel tak hloupě přijít o peníze pana Lucy, tak proč sakra musel navrhnout, že mu dá tebe náhradou za dluh, který dluží?“ vyštěkl Angelo rozzlobeně. Šokovaně jsem na něj zamrkala a mé srdce jen těžko chápalo to, co říkal.

„Cože?“ zeptala jsem se a v uších mi zaznělo hlasité zvonění. Angelovi na pár vteřin spadla čelist. „Ach, on ti to neřekl?“

Pomalu jsem zavrtěla hlavou a cítila, jak mě v očích štípou neklamné známky blížících se slz.

„Slyšel jsem ho o tom mluvit s několika jeho muži před pár týdny, když jsem poslouchal za dveřmi. Nemyslel jsem si, že tě panu Lucovi skutečně dá, protože on sám se ho extrémně bál. Myslel jsem, že už shání peníze, kterými by mohl dluh splatit.“

„Aha,“ zamumlala jsem a nevěděla, jak na tuhle novou informaci nejlépe reagovat.

Cítila jsem otupělost.

Otupělost všude.

Nemohla jsem nic dělat, nebylo to tak, že bych mohla odmítnout vzít si Lucu.

Dali mi snad vůbec na výběr?

„Jo, je mi to moc líto, Sofie,“ zašeptal tiše. Tiše jsem popotáhla, než jsem vylovila kousek sušenky a hodila si ho do pusy.

„To je v pořádku, není to tvoje chyba a nemohl jsi nic udělat.“

„Mohla jsi utéct, kdybych ti to řekl hned, jak jsem se o tom dozvěděl...“ začal Angelo, ale já jsem vehementně zavrtěla hlavou a téměř okamžitě ho zastavila.

„Utéct kam? Mluvíš, jako bys najednou zapomněl, jaký otec je. Okamžitě by mě našel a bůhví, co by mi pak udělal. A kromě toho, teď, když jsem Lucův majetek, mohl by mě nechat hledat celou mafií a našli by mě za pár minut... Když vím, kdo pan Luca je, mohl by mi z čiré podrážděnosti ustřelit hlavu.“

„Ne, pan Luca by se do toho nezapojil, protože za něj ještě nejsi vdaná, šlo by jen o otce. Myslím, že útěk je mnohem lepší než svatba s mafiánským bossem,“ namítal Angelo, ale já jen zavrtěla hlavou s malým, odevzdaným povzdechem.

Nebyla jsem tak odvážná jako on a nebylo to tak snadné, jak to líčil. Nedokázala jsem se přimět k útěku do světa, o kterém jsem nic nevěděla. Celý život mě chránili a kvůli vlastní bezpečnosti jsem nikam nechodila bez ochranky. Neznala jsem žádné místo ani nikoho, neměla jsem žádné peníze, které bych mohla použít bez otcova vědomí, protože dostal upozornění pokaždé, když jsme použili kartu připojenou k jeho bance. Mé kamarádky byly také naprosto k ničemu, protože byly stejné jako já, bezmocné ve světě, jako je ten náš.

Být dívkou v tomto světě byla jedna z nejhorších věcí, co se člověku může stát.

„Nedá se nic dělat a ty to víš,“ řekla jsem po chvíli tiše a Angelo se natáhl a vzal mou ruku do svých teplých dlaní.

„Jaká byla reakce matky?“ zeptal se a já si tiše odfrkla: „Obvyklá; bez výrazu, lhostejná.“

„Tu ženskou tak nenávidím, víš?“ pokračoval Angelo se zamračením a já přikývla, okamžitě jsem s ním souhlasila. „Taky ji tak moc nenávidím.“

„Někdy si říkám, jestli je to naše pravá matka. Chci říct, nemají matky své děti nesmírně milovat a téměř nikdy by nečinně nepřihlížely, jak jejich děti zbytečně trpí?“ pokračoval Angelo a já si znovu tiše povzdechla, už jsem nevěděla, co si myslet.

Během dospívání jsem si pro ni v hlavě vymyslela tisíc omluv, proč je taková, jaká je. Sledovala jsem své kamarádky, jak mluví o svých matkách s láskou a vděčností v hlase, o tom, jak mohly mámu poprosit, aby jim pomohla přesvědčit otce v nějaké záležitosti... můj případ byl docela jiný. Matka se nikdy neobtěžovala snažit se otce o čemkoli přesvědčit; cokoliv otec řekl, bylo konečné a hotovo.

Vždycky jsem se snažila pochopit fakt, že ani ona nemá žádnou moc, pokud jde o rozhodování v domácnosti... ale co mateřství? Být tu, když jsme ji nejvíc potřebovali? Být tu citově?

„Nevím, Angelo.“

„Vážně si nemyslím, že je to naše pravá matka. Myslím, že naše matka zemřela nebo tak něco a tohle je jen naše macecha,“ pokračoval Angelo. Smutně jsem se usmála, natáhla se volnou rukou a odhrnula mu blonďaté vlasy z obličeje. Téměř okamžitě uhnul před mým dotekem a naoko se na mě zamračil, čímž mi mlčky připomněl, že už není tím dítětem, kterým býval.

„Nebuď směšný, víš, že oba máme vlasy a dolíčky po ní, to je dostatečný důkaz, že nám v žilách rozhodně koluje její krev,“ napomenula jsem ho, protože to byla pravda. Věděla jsem, když matka čekala Angela, byly mi sotva tři, ale matně jsem si to pamatovala, takže to rozhodně byla naše matka.

„Já nevím, vím jen, že ji i otce tak moc nenávidím,“ zamumlal nakonec a já si povzdechla.

Myslím, že v tuhle chvíli jsem je nenáviděla víc než on.

„Víš, že jakmile se vdáš, už se nebudeme moct moc vídat,“ zamumlal Angelo tiše a znovu mi připomněl, jak je teď dospělý.

„Jo, já vím. Ale nepřestanu tě mít ráda a krýt ti záda, to víš, ne?“

„Vím... jen to tu bez tebe nebude stejné,“ pokračoval a lehce mi stiskl ruku ve své, až mě v očích znovu začaly pálit slzy.

„Už to nebude stejné bez tebe fyzicky v mém životě,“ zašeptala jsem, potlačujíc pláč a mrkajíc, abych zahnala slzu lpící na řasách.

„Stále budeme komunikovat přes telefon a zkusíme se sejít, kdykoliv to půjde, slibuju.“

Zašeptala jsem, hlas se mi při posledních slovech zlomil v tichý vzlyk. Opustit bratra bylo srdceryvnější, než jsem si během dospívání myslela, že bude. Teď se to dělo tak rychle a já nemohla dělat nic jiného než doufat, že Luca nebude proti tomu, abych se s bratrem vídala.

Angelo mě zatáhl za ruku dopředu a objal mě kolem ramen. Ovinula jsem mu ruku kolem pasu a v tichém pokoji se tiše rozplakala na jeho široké hrudi. Zničehožnic byl můj mladší bratr dospělý a choval se jako starší sourozenec, kterého jsem nikdy neměla.

Zůstali jsme v té pozici dlouhou chvíli, já tiše plakala a on mě hladil po vlasech a pevně mě svíral za ramena, nabízeje mi víc citové síly, než jsem kdy za celý život dostala od kohokoliv jiného. Otevřený sáček se sušenkami byl dávno zapomenut.