Z pohledu Sofie

Luca mě požádal, abych spala, což si má mysl, která všechno zbytečně rozebírá, rozložila na několik významů, i když to mělo jen jeden skutečný význam. Doufala jsem, že mě nebude shledávat přitažlivou, takže si mě nebude muset vzít proti mé vůli, protože neexistoval způsob, jak bych kdy svolila k…

Znal vůbec slovník mužů z mafie, protože jsem měla spát jako poslušná manželka, jak mi bylo řečeno.

Světla náhle zhasla a já se prudce, slyšitelně nadechla, než jsem vytřeštila oči a v další vteřině si dlaní zak slovo ‚svolení‘?

Nebylo možné, aby se má mysl uvolnila natolik, abych usnula; ten fakt mi v hlavě zářil naprosto jasně. Pomalu jsem vydechla a nechtěla vydávat zbytečné zvukyryla ústa. Pocit, jak se postel prohnula, způsobil, že mi srdce v hrudi bušilo ještě silněji a rychleji, a já se sunula k okraji postele, dokud jsem neležela na samém kraji; ještě kousek alyšela zvuk hlavy bořící se do polštáře, možná bych dokázala sama sebe přesvědčit, že jsem v pokoji sama. Ale tak tomu nebylo. Luca rozhodně ležel na druhé straně postele a to, zda už spal, nebo ležel vzhůru a plánoval, jak se na mě vrhne, bylo zcela mimo mou kontrolu.

Čas plynul, ale já byla stále vzhůru. Klimatizace mě začala nutit k třesu, a tak jsem si opatrně přitáhla župan až ke krku a schoulila se ocitla bych se na podlaze.

Zírala jsem do tmy a čekala. A čekala.

Nic se nestalo, v místnosti nebyl slyšet jediný zvuk, a kdybych necítila, jak se postel vedle mě prohýbá, a nes do sebe ještě víc, nepřejíc si nic jiného než vklouznout pod teplou přikrývku.

Ústa se mi zkroutila na stranu, jak se mi do hlavy pomalu začaly vkrádat myšlenky na dům mých rodičů, můžiju život bez tohoto kousku svého já, který byl jednou z věcí, jež mě doposud udržovaly při zdravém rozumu. Má mysl zabloudila k mému bratrovi, Angelovi. Ten rozzlobený výraz, který měl, když mě oznámj bývalý domov. Stýská se mi po domově.

Touhle dobou už bych tvrdě spala, kdybych nebyla zahrabaná v peřinách a nečetla jednu ze svých knih. Když už o tom mluvím, zajímalo by mě, jak přeili jako Lucovu manželku, byl stále jasně otištěn v mé hlavě; pamatovala jsem si posledních pár slov, která jsme si dnes vyměnili.

Byla jsem vyzvána k tanci se svým bratrem a téměř jsme spolu nemluvili, dokud tanec tém tě před ním ochrání, Sofie?“ zeptal se tehdy šeptem, z něhož odkapávalo tolik bolesti a smutku; ten rozzlobený výraz, který měl na tváři od začátku dne, byl pryč a nahradil ho sklíčený,ěř neskončil. Jen mě volně držel v náručí a pohyboval se se mnou, dokud jsem nešeptla jeho jméno a hlas se mi nezlomil kvůli slzám, které hrozily, že se mi rozlijí po tvářích.

„Kdo zarmoucený výraz, u něhož jsem měla pocit, že by dokonale zrcadlil ten můj, kdybych na sobě neměla make-up.

„Budu v pořádku, Angelo,“ řekla jsem mu s takovým ujištěním, jaké jsemkaná takovou bolestí a hořkostí sekala do mého oslabeného srdce. Angelovi bylo proboha teprve patnáct, ale najednou se mrknutím oka choval jako dospělý; malý bratr, na kterého jsem byla zvyklá jen dokázala sebrat a vložit do těch slov, ale ironií osudu bylo, že se mi hlas při těch slovech znovu zlomil. Ani na okamžik mi ta slova nevěřil a místo toho mi stiskl zápěstí a já mu stisk okamžitě oplatila.

„Sofie,“ odmlčel se a pohlédl přes mou hlavu směrem, kde jsme s Lucou stáli, než mě zavolali na parket, a pak pokračoval hlasem a tónem, který jsem ho až do té chvíle nikdy neslyšela použít. „Slibuju, že ho zabiju, jestli ti ublíží, přísahám.“

Zrychleně jsem zamrkala, abych zastavila slzy, které hrozily, že vyklouznou, jak jeho slova prot dávat pozor a krýt ho, nebyl k nalezení.

„Angelo, prosím... Prosím, dávej na seba kvůli mně pozor. Slib mi to,“ zašeptala jsem naléhavě, když jsem k němu vzhlédla; už jsme se v kruhu sotva hýbali, v tuto chvíli jsme jen přešlapovali na místě.

„Budu na sebe dávat pozor, ale nemůžu slíbit to, co nemohu dodržet. Proto jsem slíbil to, čím jsem si jistý. Jak jsem řekl.“

„Tak mi to slib,“ vyzval mě a já sklonila hlavu a rychle potáhla nosem, abych zahnala slzy hrozící pádem.

„Já... já nemůžu.“

„Vidíš? Já taky nemůžu slíbit, zabiju ho, jestli ti ublíží.“

Okamžitě jsem zavrtěla hlavou: „Ne, Angelo. Takhle nepřemýšlej, nic se mi nestane. A i kdyby se mi něco stalo, nebude to nic, co bych nezvládla, že se o sebe postarám, dokonce ani nevím, jak se o sebe postarat, když v tom nebudeš figurovat ty,“ pokračoval a jeho hlas byl stále ostřejší a tišší, jak si vyléval srdce, zatímco to mé mu v odpověď sklíčeně plakalo.

„Miluju tě, Angelo,“ zašeptala jsem, když hudba náhle ustala.

„Miluju tě, Sofie,“ odpověděl v mžiku a pevně mi stiskl prsty; stisk jsem mu celým srdcem oplatila. Nemohli jsme se obejmout, protože nebylo rozumné, aby muži v mafii projevovali zbytečné, hloupé emoce, jako to dělají ženy. A tak jsme se spokojili s tím, že jsme si naposledy stiskli prsty, než jsme konečně opustili taneční parket každý jiným směrem.

Z ležení na jednom konkrétním místě celé hodiny mě začínal bolet pravý bok a pomalu necitlivěl, ale příliš jsem se bála na posteli otočit. Tuto stranu postele jsem nesnášela nejvíc, raději jsem ležela na levém boku, ale jelikož jsem byla na levé straně postele, musela bych se otočit čelem do středu postele, kdybych chtěla spát na pravém boku – a riskovat, že se otřu o Lucovo tělo, nebo že budu prostě otočená jeho směrem.

Zabořila jsem hlavu do polštáře a dlouze vydechla; můj měchýř se začínal plnit a každou chvíli budu nucena ho vyprázdnit, což znamená, že budu muset vstát z postele...

Ach, můj život je tak na hovno.

Schoulila jsem se do sebe ještě víc a snažila se představit si, jak bude můj život vypadat teď, když jsem oficiálně manželka. Budu se muset začít chovat dospěle, jak se na manželku sluší? Bude mi chtít Luca okamžitě udělat dítě? Nebo počká?

Natáhla jsem si křečovité nohy a pomalu vydechla, než jsem si kolem sebe ještě těsněji utáhla župan, abych si chránila paže a ramena před studeným vzduchem proudícím v místnosti.

Do mysli se mi dál valily různé myšlenky a má mysl těkala od jedné věci ke druhé, dokud se všechny myšlenky v jednu chvíli nepomíchaly. Několikrát jsem zamrkala, abych zahnala spánek ve chvíli, kdy jsem si uvědomila, že usínám.

Postel vedle mě se náhle prohnula a já sebou ustrašeně trhla a sevřela prostěradlo pod polštářem, jak mi hlavu začaly zaplavovat různé děsivé myšlenky. Cítila jsem, jak Luca vstal z postele, a po několika vteřinách se otevřely dveře koupelny, které do tmavé místnosti na prchavý okamžik vpustily záplavu světla, než se tiše zavřely.

Dech mi konečně hlasitě unikl, bez jakéhokoli zádrhelu, poprvé od chvíle, co jsem si včera večer lehla do postele vedle něj. Byla jsem stále příliš vyděšená a ztuhlá strachy na to, abych pomyslela na otočení hlavy a pohlédnutí na jeho stranu postele.

Modlila jsem se, aby můj splašený srdeční tep, který mi hlasitě rezonoval v hlavě, nezněl hlasitě po celé místnosti, protože jsem měla spát, a ne být stále vzhůru s tolika myšlenkami plujícími v hlavě.

Zmačkala jsem prostěradlo a schoulila se do sebe ještě víc, když se dveře koupelny znovu otevřely a do místnosti vnikl paprsek jasného světla, který vydržel jen několik vteřin, než se celý pokoj ponořil do tmy. Druhá strana postele se prohnula a já se instinktivně znovu posunula k samému okraji postele, celé tělo napjaté a srdce splašené.

Čekala jsem a čekala, očekávajíc to nejhorší.

Když se opět nic nestalo, dokázala jsem po chvíli začít dýchat plněji, na rozdíl od těch drobných nádechů, které jsem nabírala, zatímco jsem čekala, až se na mě Luca vrhne.

Začala jsem znovu a znovu přemýšlet o různých věcech. Mírně jsem posunula nohy dopředu, abych se zbavila necitlivosti, která se začínala šířit. Mé myšlenky se v jednu chvíli začaly míchat a zmateně splývat jedna do druhé; snažila jsem se je roztřídit a zjistit, která je která, ale stále se mísily a prolínaly, dokud jsem nakonec neusnula, prsty stále pevně svírající prostěradlo pod polštářem.

******

Když jsem se pomalu probrala k vědomí, odmítala jsem otevřít oči, dokud jsem z nějakého neznámého důvodu nepočkala několik minut. Srdce mi bušilo o stěny hrudníku, když jsem pomalu zamrkala a otevřela oči.

První věc, kterou jsem udělala, bylo, že jsem pomalu otočila hlavu na polštáři, abych zkontrolovala druhou stranu postele. Prázdné místo, které mě uvítalo, způsobilo, že mi z úst unikl prudký, úlevný výdech. Padla jsem zpátky na polštář a dlouze se nadechla, jak mi v hlavě začalo všechno docházet.

Nemůžu uvěřit, že se mi podařilo usnout.

Pomalu jsem se posadila a hlasité zvonění v hlavě mě přimělo položit hlavu zpět na polštář na několik dalších minut, než jsem se konečně zvedla do sedu, tentokrát pomaleji.

Rozevřela jsem si župan, abych zkontrolovala, zda je vše stále na svém místě, a vydechla tichý vzdech, když jsem si nevšimla žádného rozdílu v tom, jak to vypadalo teď, v porovnání s tím, jak to bylo včera večer.

Takže mi nakonec nic neudělal.

To je... nové.

Odrazila jsem se z postele a rychle zamířila do koupelny, abych vyprázdnila měchýř, který jsem držela už od půlnoci. Zastavila jsem se přede dveřmi a zadržela dech, když mě náhle napadla myšlenka.

Co když koupelnu právě používá on?

Čekala jsem za dveřmi několik dlouhých vteřin, než jsem zvedla ruku a tiše zaklepala na dveře. Zopakovala jsem ten pohyb ještě několikrát, dokud jsem si nebyla jistá, že je koupelna prázdná, než jsem do ní vstoupila a opatrně za sebou zavřela.

Jakmile jsem dokončila vyprazdňování měchýře, stoupla jsem si před obrovské zrcadlo v koupelně a zkroutila rty ze strany na stranu. Ve srovnání s menším, obdélníkovým zrcadlem v koupelnách doma bylo to, do kterého jsem právě zírala, téměř od podlahy ke stropu; začínalo u vysokého stropu a končilo u mých kolen.

Zvedla jsem ruce a pozorovala se v zrcadle, jak si pomalu splétám vlasy do jednoho copu, než jsem si ho vyvázala doprostřed hlavy, aby se nenamočil ve sprše, kterou jsem si plánovala za pár minut dát.