Z pohledu Sofie

Pomalu jsem vystoupala po schodech a zastavila se tři schody před posledním odpočívadlem, když jsem spatřila dva muže, kteří tam stáli. Zmateně jsem na ně zírala a přemýšlela, co asi hledají. Mé oči se zaměřily na zbraně připnuté k jejich podobnému oděvu, zatímco jsem si odhrnovala vlasy z tváře.

Ach, Lucovi strážci. Ale Luca nebyl doma... nebo byl?

„Dobré ráno, paní,“ ozvali se oba současně a synchronizovaně mírně sklonili hlavy. Ústa se mi otevřela dokořán a okamžitě jsem zavrtěla hlavou a mávla rukou.

„Ne, ne... jste si jistí, že jsem ta, se kterou chcete mluvit?“ zeptala jsem se zmateně.

„Ano, paní. Byli jsme sem posláni panem Riccim a od této chvíle jsme my dva oficiálně vaši osobní strážci.“ Jeden ze dvou mužů odpověděl okamžitě a já vydechla tichý vzdech; samozřejmě, že mi okamžitě přidělili bodyguardy, kteří budou sledovat každý kousek mého života počínaje tímto okamžikem, jak řekli.

„Neoslovujte mě prosím ‚paní‘, ‚Sofie‘ je v pořádku,“ informovala jsem je v další vteřině, protože mi oslovení ‚paní‘ znělo opravdu divně, když bylo mířeno na mě. Také to znělo, jako by se to používalo pro oslovování skutečně starších žen, a ne osmnáctileté dívky.

„Obávám se, že to nebudeme moci udělat, paní. Je naší povinností vás důkladně respektovat a chránit. Oslovovat vás křestním jménem je pro nás tabu, moc se omlouváme, paní.“ Tentokrát promluvil druhý strážce a oba při omluvě na konci věty mírně sklonili hlavy. Několik vteřin jsem je tiše pozorovala, než jsem chápavě přikývla; samozřejmě, naše pravidla a přesvědčení prostě musí být extra toxická.

„Hospodyně už je tady a kuchařka trpělivě čeká, až sejdete dolů, abyste jí mohla říct, co si přejete připravit.“ Pokračoval druhý strážce a já několikrát zamrkala, než jsem přikývla na znamení, že ho poslouchám.

„Pan Ricci nás požádal, abychom vám vyřídili několik zpráv.“ Odmlčel se a můj srdeční tep na prchavý okamžik zrychlil.

„Ach, on tu není?“ zeptala jsem se strážce, protože jsem začínala být zmatená. Strážce naštěstí odpověděl okamžitě, na rozdíl od strážců doma, kteří by protočili oči, kdybychom se jich já nebo můj bratr na cokoliv zeptali.

„Už odešel do práce, paní, a proto nás sem zavolal v časných ranních hodinách,“ odpověděl, a když jsem přikývla hlavou, pokračoval.

„Pan Ricci řekl, že vás máme doprovodit do obchodu s elektronikou, abyste si mohla pořídit telefon. Také řekl, že máme zamířit do banky, kde vám bude přidělena černá karta na jeho jméno bez limitu a... děje se něco, paní Ricciová?“ Strážce se náhle odmlčel a zeptal se; několikrát jsem zamrkala, abych setřásla to lehké omámení, které na mě před pár vteřinami přišlo.

„Ne, nic se neděje. Všechno je v pořádku,“ odpověděla jsem a sepnula ruce k sobě, zatímco jsem pomalu nabírala hluboké dechy do plic.

Dnes dostanu nový telefon? To znamená, že se můžu spojit se svým mladším bratrem?

Netušila jsem, že dostanu telefon tak brzy po svatbě, koneckonců ten, který jsem používala předtím, mi zabavili před svatbou, protože otec věřil, že to zařízení nebudu při vstupu do manželství potřebovat, a že pokud potěším svého manžela a udělám cokoliv, o co mě požádá, pak se možná rozhodne mi telefon pořídit. A tak jsem nedoufala, že mi telefon bude dán v dohledné době, a ta myšlenka mi dnes ráno rozhodně ani na chvíli nezkřížila mysl, protože jsem ho včera v noci ani nemohla potěšit, že?

„Paní Ricciová? Chtěla byste si na chvíli sednout?“ zeptal se druhý strážce a já znovu zamrkala, když jsem si uvědomila, že jsem je zase nevědomky přestala vnímat. Zpevnila jsem stisk rukou, cítila jsem se kolem nich trochu nesvá a zároveň se ujišťovala, že by se mi neodvážili nic udělat, vzhledem k tomu, jak moc se Lucy báli.

„Ano, děkuji,“ odpověděla jsem, abych na ně nepůsobila hrubě, a taky proto, že mě začínaly bolet nohy.

Vystoupala jsem poslední schody a oni se okamžitě rozestoupili, abych mohla projít mezi nimi. Několik okamžiků jsem váhala, než jsem kolem nich prošla, plně si vědoma toho, že vedle mě vypadají jako obři. Kráčela jsem dál do neznámého, ale nesmírně krásného a drahého domu, dokud jsem nedorazila do obývacího pokoje.

Obývací pokoj byl opravdu široký prostor, který obsahoval bílé a modré pohovky a na každé z nich několik malých polštářků. I samotné pohovky vypadaly draze, jelikož hrana každé z nich měla v lesklém dřevě vyřezané nějaké složité zlaté ornamenty v různých točitých vzorech. Bylo to opravdu krásné.

Klesla jsem do jedné z nich a vydechla, tohle místo vypadalo tak moc jako hotely, které jsem viděla v pár filmech. Dům mých rodičů nebyl malý, to ne. Byl velký a opravdu sofistikovaný. Ale ve srovnání s Lucovým domem byl vlastně malý.

Ale zase, Luca byl mafiánský boss, co jsem čekala?

Strážci si nesedli na pohovku, jak jsem čekala, ale místo toho stáli na různých stranách pohovky, na které jsem právě seděla.

„Je vám pohodlně, paní?“ zeptal se strážce, který navrhl, abych si sedla, a já se na něj vděčně, byť drobně usmála. „Ano, je. Děkuji vám mnohokrát,“ odpověděla jsem a přála si, aby mě nemuseli oslovovat s takovou formalitou a úctou.

„Takže, jak jsem říkal předtím, pan Ricci řekl, že vás máme doprovodit do banky, kde vám bude přidělena černá karta bez limitu, což znamená, že z ní můžete utratit jakoukoliv částku, aniž by...“ pokračoval ve vysvětlování, ale okamžitě se odmlčel, když jsem začala mluvit.

„Vím, co je to černá karta,“ informovala jsem ho, protože jsem nechtěla, aby si mysleli, že jsem hloupá malá holka, což by jim mohlo dát dojem, který jsem rozhodně nechtěla, aby o mně měli.

„Ach, má chyba. Omlouvám se, paní.“ Okamžitě se omluvil a já mávla pravou rukou, smetajíc jeho omluvu.

„To je v pořádku, ehm... jak se jmenujete?“

„Jmenuji se Ethan, paní,“ odpověděl první strážce s malou úklonou hlavy a druhý strážce po něm převzal slovo téměř okamžitě.

„A já jsem Ryan, paní.“

„Ráda vás poznávám, hoši,“ odpověděla jsem a převalovala jejich jména v hlavě. Nebylo by divné, kdybych je znovu požádala, aby mi říkali ‚Sofie‘, že ne?

Hádám, že bylo.

„Také vás rádi poznáváme, paní,“ odpověděli synchronizovaně a já se krátce nadechla a pomalu vydechla. Tohle bude chtít trochu zvyku, protože je to pro mě hodně zvláštní.

******

Vešla jsem do zmíněné kuchyně, na kterou mě strážci nasměrovali, protože jsem byla naprosto bezradná, kde co v celém domě je. Hospodyně mě prý dnes naštěstí také provede.

„Dobré ráno, paní Ricciová. Jsem Sarah, hospodyně tohoto domu.“ Žena mě pozdravila ve chvíli, kdy si všimla mého příchodu do kuchyně. Vypadala jako žena těsně po čtyřicítce, a pokud jsem byla nesvá z toho, že mě s takovou úctou oslovují strážci, pak jsem se cítila vyloženě nepříjemně, když mě s takovou úctou oslovovala žena mnohem starší než já.

„Ahoj Sarah, prosím, oslovuj mě Sofie,“ odpověděla jsem jí a okamžitě to upřesnila. Byla rozhodně starší než moje matka a neexistoval způsob, jak bych mohla být v pohodě s tím, že mi říká ‚paní‘.

„Ach ne, paní, to by ode mě bylo neuctivé,“ namítla okamžitě, ale já zavrtěla hlavou, jak se mi její slova vryla do paměti.

„Trvám na tom, Sarah,“ pokračovala jsem a ona na mě několik vteřin tiše zírala, než nakonec přikývla a ze rtů jí unikl tichý vzdech.

„Dobrá, Sofie. I když upřímně nevím, jak se na to bude tvářit pan Ricci.“ Vyjádřila své myšlenky a já zavrtěla hlavou, lehce odmítajíc její obavy ve prospěch vlastního pohodlí.

„Jsem si jistá, že mu to nebude vadit.“

„Tak to je skvělé. Vítej doma, Sofie,“ začala Sarah a mně se v žaludku kysele sevřelo; tohle rozhodně ani trochu nepůsobí jako domov.

Co je to vůbec domov?

„Děkuji, Sarah,“ odpověděla jsem jí, vděčná, že alespoň lidé, se kterými jsem byla od začátku dneška seznámena, byli všichni milí. Naše hospodyně doma nebyla tak špatná, ale nebyla ani tak dobrá. Byla prostě... tam.

Jako matka, prostě tam.

„Matilda se brzy vrátí, šla vyzvednout pánova saka z prádelny. Jakmile dorazí, začne připravovat cokoliv, na co máte chuť,“ řekla Sarah, zatímco se pohybovala po široké kuchyni a okamžitě zapnula kávovar.

„Dáte si kávu, paní? Teda, Sofie.“

Jemně jsem se usmála nad tím malým přeřeknutím, vděčná, že se alespoň snaží, abych se cítila pohodlně.

„Ano, prosím,“ odpověděla jsem navzdory faktu, že se mi žaludek ošklivě svíral, ale nebyl ve stavu, aby přijal jídlo.

„Posaďte se, prosím.“ Pokynula k několika vysokým židlím obklopujícím pult a já na jednu pomalu vyskočila, zatímco jsem si důkladně prohlížela kuchyň.

Jak jsem řekla, celý dům byl drahý a krásný, kuchyně nebyla výjimkou.

Počínaje touto sadou vysokých židlí; ty jsme doma neměli a já je viděla jen ve filmech a četla o nich v příbězích.

Pult byl tak dlouhý a široký, že jsem přemýšlela, co by se tu muselo chtít připravovat, aby to kdy vyžadovalo takové množství prostoru jen pro pult. Skříňky byly nekonečné a na druhé straně kuchyně jsem zahlédla tři až pět mikrovlnných trub a pecí.

Znovu jsem se rozhlédla, ale nikde jsem neviděla lednici. Možná Luca nemá rád nic studeného, a proto neviděl důvod, aby byla v kuchyni?

„Jak dlouho tu děláš hospodyni, Sarah?“ zeptala jsem se Sarah, když přede mě na pult položila šálek kávy, který pro mě připravila, a chystala se odejít.

Sledovala jsem, jak jí zacukalo v koutcích ve zjevné snaze potlačit výmluvný úsměv, který byl jasně vidět i v jejích očích, díky tomu, jak byly momentálně extrémně zvrásněné.

„Ach, už více než deset let,“ odpověděla a já zvedla svůj kouřící šálek kávy a několik vteřin foukala na hladinu, než jsem si z něj trochu usrkla. Horká tekutina mi sklouzla do úst a dolů hrdlem; káva chutnala dobře, ale ne tak, jak ji mám ráda já.

Nebyla dost sladká.

„To je opravdu úžasné, Sarah. Jaké to zatím bylo?“

„Ach, děkuji, Sofie. Byla to smršť emocí a pro mě upřímně uklidňující. Nic mě netěší tak jako vedení domácnosti a od té doby, co jsem tu začala pracovat, jsem opravdu šťastná.“