Luca – úhel pohledu

Oheň se málem rozrostl v něco obrovského a tragického, ale naštěstí byl uhašen dřív, než k tomu došlo. Hustý černý kouř zahalil celý areál dvoupatrové budovy, která patřila Philipovi, zástupci hlavního generála spravujícího jedno z mých mnoha skladišť. Podle toho, co mi bylo řečeno, byla horní budova zapálena uprostřed noci a všem obyvatelům se podařilo dostat ven a varovat ty, co bydleli v přízemí, ještě než se oheň stačil rozšířit. Hasičům trval příjezd obzvlášť dlouho kvůli nehodě, která se stala dnes brzy ráno na silnici.

Otočil jsem se k Philipovi, který odváděl mizernou práci ve snaze skrýt, jak moc jím události otřásly. Tvář měl staženou do drsného zamračení, čímž dával najevo svou naštvanost, zatímco řeč jeho těla říkala něco úplně jiného.

„Philipe,“ řekl jsem tiše a podle očekávání sebou trochu trhl, nafoukl ramena, otočil se ke mně a uctivě sklonil hlavu.

„Pane Ricci.“

„Kdo za tím podle tebe může stát?“ zeptal jsem se ho poté, co jsem vrhl další pohled na dům a všechen ten rozruch kolem, kdy se právě vyklízely ohořelé trosky, zatímco věci, které stálo za to zachránit, se přemísťovaly jinam.

„Nevím, šéfe. V poslední době jsem neměl s nikým žádné neshody, které bych považoval za vážnou hrozbu,“ odpověděl s povzdechem a já sledoval, jak si prohrábl vlasy prsty a z úst vyfoukl další prudký dech.

Byl tak otřesený.

„Ale víš, že hrozbou je každý, že?“ řekl jsem strohým hlasem s obočím zvednutým až k linii vlasů a sledoval, jak se mu na pár vteřin rozšířily oči, než se zakalily, když rychle zamaskoval to drobné uklouznutí ve svých emocích a upřeně se zadíval do země.

„Vím, šéfe.“

„Kde byli strážní, když se to stalo?“ zjišťoval jsem a on okamžitě odpověděl: „Nebyli za domem, když k tomu došlo.“

„Takže, kdo za tím podle tebe může stát?“ přeformuloval jsem otázku, strčil ruce do kapes kalhot a čekal na jeho odpověď.

„Myslím, že ti dva muži, kteří se mě před pár dny snažili uplatit, abych je pustil do vnitřní části skladu,“ řekl nakonec Philip a vzhlédl ke mně.

„Kdo jsou?“

„Nemám tušení, kdo jsou, ani odkud přišli. Držel jsem je pár hodin jako rukojmí, protože měli tu drzost myslet si, že bych je pustil k něčemu takovému. Prohledali jsme je, ale nic jsme u nich nenašli, tak jsme je nakonec propustili,“ vysvětloval Philip a můj mozek začal analyzovat celou situaci; mohli za tím být oni, ale také nemuseli.

Mohl za tím být někdo úplně jiný, mohl to být někdo, komu věřil.

To je na bytí v mafii jedna z nejsložitějších věcí: nemůžete nikomu plně důvěřovat.

„Jak moc jsi si jistý, že to neudělal někdo tobě blízký? Někdo odsud z mafie…“ dožadoval jsem se a rychle pohlédl na náramkové hodinky; bylo už několik minut po osmé ráno, což znamenalo, že za pár minut odtud odjedu.

„Nemyslím si, šéfe. Nemám blízko k mnoha lidem a hádám, že to mohl udělat jen někdo, kdo na mě žárlí, nebo někdo, kdo prostě chce vidět můj pád.“

„Nechám to prověřit. Ty se postarej o to, abys kolem domu rozmístil více stráží, a tvoje žena s dětmi by se měli na chvíli stáhnout do ústraní. Ať už za tím stojí kdokoli, může momentálně plánovat jiný způsob, jak se dostat k tobě nebo tvé rodině,“ řekl jsem mu a on mírně sklonil hlavu.

„Děkuji, pane Ricci,“ zopakoval s respektem a vděčností. Kývl jsem na něj, zamířil ke svému autu a usadil se na zadní sedadlo, jakmile mi jeden ze strážců otevřel dveře. Auto vyjelo z Philipova pozemku a během několika minut se zařadilo na rušnou rychlostní silnici. Druhé auto se zbytkem bodyguardů se drželo v závěsu za tím, ve kterém jsem seděl já, pro extra ochranu.

Byla to má povinnost jako mafiánského bosse chránit všechny, kdo pode mnou pracují, protože jsme měli být jedna velká rodina. Byli bychom jí, kdybych mohl vidět do mysli každého z nich a číst jejich myšlenky. Ale protože jsem nic z toho neuměl, nemohl jsem plně důvěřovat žádnému z mužů, kteří pro mě v mafii pracovali.

Tedy kromě Jamese.

Nemohl jsem věřit nikomu jinému, ale chránit jsem je mohl a vždycky udělám vše pro to, abych je udržel v bezpečí a v tom procesu udržel celou mafii bez nepřátel.

Vylovil jsem telefon z kapsy a rychle projel svůj rozvrh na celý den; celý den byl plně obsazen různými schůzkami a oficiálními setkáními.

Auto postupně vjelo do rozlehlého areálu kanceláří a já vystoupil, jakmile byly dveře otevřeny. Můj kufřík nesl jeden z mých čtyř strážců a všichni jsme zamířili do budovy a poté do výtahu.

Dva ze strážců vstoupili do mé kanceláře jako první, aby důkladně zkontrolovali, zda není něco v nepořádku, než po pár minutách vyšli ven a dali mi znamení „volno“. Tohle byla moje rutina od chvíle, kdy jsem po otci převzal pozici v mafii, abych se vyhnul jakémukoli nebezpečí nebo pasti, kterou mohl nastražit jeden z mnoha nepřátel, jež jsem automaticky zdědil v okamžiku, kdy jsem převzal vládu po otci.

Převzal jsem kufřík z rukou strážce, vstoupil do kanceláře a zavřel za sebou dveře. Jakmile jsem se zabořil do křesla a chvíli si odpočinul, vytáhl jsem jeden z velkých spisů, které stále vyžadovaly můj podpis, a rychle ho prošel. Když jsem skončil s kontrolou a podepisováním, poslal jsem zprávu Jamesovi, protože první tři schůzky, které jsem měl na dnešek naplánované, se týkaly i jeho.

James a já jsme se znali od dětství, naši otcové byli přesně takoví, jako jsme teď my dva. Můj otec byl mafiánský boss, zatímco jeho otec byl pravou rukou mého otce. Neřekl bych však, že jeho otec měl k mému otci tak blízko, jako má James ke mně. Protože můj otec si vzal citát „nikomu nevěř“ až příliš k srdci a nikdy svému pobočníkovi plně nedůvěřoval tak, jako já tomu svému.

I já jsem si ta slova, která mi vštěpoval do hlavy během dospívání, vzal k srdci, ale James byl z tohoto pravidla vyňat.

Vím zatraceně dobře, že by s většinou rozhodnutí, která jsem v životě po nástupu na post mafiánského bosse udělal, nikdy nebyl úplně spokojený, ale je to tak, jak to je.

Na dveře se ozvalo zaklepání, zvedl jsem hlavu a několik vteřin zíral na dveře. „Ano?“

„To je James.“ Známý hlas Jamese pronikl přes dveře do kanceláře a já na něj zavolal, ať jde dál, což v následující vteřině udělal.

„Chlape, kde jsi sakra byl celé ráno? Už máme skoro zpoždění,“ řekl jsem mu, jakmile se za ním zavřely dveře. Rychle klesl do jednoho z křesel před mým stolem a vydechl dlouhý, těžký dech.

„Moc se omlouvám, kámo. Zdržela mě na místě štěnice. Věříš tomu, že ti Irové jsou pořád tak tupí, že si myslí, že můžou mezi nás nasadit štěnici a my si toho nevšimneme? Navzdory tomu, jak brutálně jsme se s nimi vypořádali naposledy, když zkoušeli to samé.“ James začal mluvit s mírným zavrtěním hlavy, jako by očekával, že zmíněný gang bude schopen alespoň něčeho lepšího.

„Upřímně nejsem překvapený, každý nemůže být tak chytrý jako my,“ řekl jsem se samolibým úšklebkem a James si odfrkl smíchy.

„Už jsi se o to postaral?“

„Jo, okamžitě. Doufejme, že po tomhle se už neodváží ani pomyslet na to, že by sem znovu zkoušeli nastrčit štěnici,“ pokračoval James, zatímco lovil svůj telefon a významně na něj zíral, když vtom začal zvonit.

„Co jsi s tím udělal?“ zeptal jsem se a James ke mně vzhlédl s prázdným výrazem ve tváři.

„No, řekněme, že už to nebude chodit,“ odpověděl James s lhostejným pokrčením ramen.

******

James a já jsme pomalu vstoupili do výtahu, který byl určen pouze pro exkluzivní osoby. Dva z mých strážců doprovázeli Jamese a mě do výtahu, zatímco zbylí dva zůstali dole, aby hlídali auta a dávali pozor na cokoli podezřelého.

Byl jsem tu s jediným účelem: ukončit dlouholetý spor, který začal v dobách, kdy komunitě vládl můj otec. Od chvíle, kdy jsem se stal novým vůdcem, jsem musel nést na bedrech tolik problémů, které si můj otec nesl celým životem a automaticky je přenesl na mě. Před rokem jsem provedl vyšetřování a byl jsem si naprosto vědom, že tento konkrétní vůdce mafie, kterého jsme dnes přišli navštívit, nebyl tím, kdo by byl na vině.

Zpočátku jsem váhal při myšlence oslovit je a urovnat nedorozumění mezi oběma sousedními mafiemi kvůli množství výhod a nevýhod, které toto rozhodnutí obklopovaly. Nakonec jsem se rozhodl je kontaktovat a zkusit stanovit datum, kdy bychom se sešli a prodiskutovali to. Trvalo jim déle, než bylo nutné, než mi dali konkrétní termín schůzky, k maximální nelibosti Jamese, který byl proti celé té věci od samého začátku.

Nebylo nic příjemného na tom mít tisíc nepřátel, u nichž jsem v osmdesáti procentech případů neměl ani tušení, co problém mezi oběma stranami způsobilo. Je to velmi nepříjemný a nekomfortní pocit. A kvůli tomu jsem trpělivě čekal, dokud se mi konečně neozvali s pevným datem a časem.

Výtah se automaticky zastavil a dveře se rozsunuly, aby nám odhalily prosklenou místnost – stěny celé místnosti byly ze skla a já vstoupil dovnitř s Jamesem po boku.

Místnost byla prázdná, až na dva lidi – jeden muž stál na vzdáleném konci místnosti, zády k celému vnitřku a se sklenicí pití v levé ruce, a druhý muž, který seděl v uvolněné pozici, nohu přehozenou přes druhou, zatímco pomalu upíjel ze své sklenice a jeho temné, ostré oči nás rychle hodnotily od hlavy k patě. Naše pohledy se střetly a ani jeden z nás neuhnul; levou ruku jsem měl vraženou v kapse a koutek úst mi cukl. Věděl jsem, že v tu chvíli působím naprosto lhostejně, s rameny vysoko zvednutými a znuděným a pobaveným výrazem ve tváři; byla to póza, kterou jsem zdokonaloval už od puberty.

„Tady žádní strážci,“ řekl ten, co popíjel v křesle, aniž by odtrhl oči od mých.