Ashlynn

Seděla jsem v našem pick-upu Ford F350, za kterým jsme táhly přívěs na koně, a tvář tiskla na chladné okénko vozu. Teď řídila máma, abych si mohla odpočinout, a broukala si do rytmu nějaké staré country písničky. V tuhle chvíli už jsem ani nevnímala, co to je. Byly jsme na cestě už tři dny. Tři dlouhé dny. Nemohla jsem se dočkat, až tam budeme.

Hlasitě, slyšitelně jsem si povzdechla a otočila se k matce: „Jak daleko ještě, než zastavíme? Potřebuju na záchod.“

Podívala se na ukazatel nádrže a pak na GPS navigaci na palubní desce. Pokrčila rameny: „Řekla bych takových dvacet minut k další benzínce. Vydržíš to? Nebo chceš, abych zastavila u krajnice a ty si najdeš křoví.“ Usmála se, protože věděla, že si rozhodně nechci „hledat křoví“. Zvlášť ne na neznámém území.

„Vydržím.“ Narovnala jsem se na sedadle, natáhla se k rádiu a stiskla tlačítko pro vysunutí CD, které měla puštěné.

„Hej,“ zatvářila se naštvaně. „To jsem poslouchala.“

Pokrčila jsem rameny. „Uspává mě to. Potřebujeme něco svižnějšího. Nechápu, jak to můžeš poslouchat celé hodiny v kuse.“

„Smyslem, drahá dcero, JE, abys spala.“ Usmála se, ale úsměv jí nedosáhl očí. Několik minut jsem na mámu zírala. Vypadala unaveně. Vypadala napjatě. Neustále se dívala do zpětných zrcátek; hádám, že si myslela, že nás někdo sleduje. Dlouhé vlasy měla vyčesané do culíku a kolem tváře jí vypadávaly drobné prameny hnědých kadeří. Moje matka byla krásná. Vždycky byla. Modřina na její tváři už byla jen vybledle žlutá, téměř zmizela. Povzdechla jsem si a odvrátila zrak, přičemž jsem si mnula bolavé stehno. Jen tam musíme dojet a budeme v bezpečí.

Před třemi dny

Právě jsem dokončila veterinární školu. Přes den jsem byla doma s matkou, což byla vzácnost, protože jsem obvykle bývala ve škole. Ale teď jsem měla hotovo. Byla jsem doktorka Ashlynn Caneová. Pracovala jsem na svém životopise a prohlížela si inzeráty pro veterináře v okolí. Máma mi nakukovala přes rameno a tu a tam prohodila svůj názor. Věděla o těch místech víc než já. Žila tady většinu svého života.

Můj otec nebyl doma. Byla jsem ráda. Většinu času byl opilý. Byl hlučný a panovačný. Trávil spoustu času v baru, balil servírky a do sebe klopil whisky, jako by to byla voda. Aby se někdo z našeho druhu opil, bylo zapotřebí spousta alkoholu. Vlkodlaci měli vysokou toleranci, protože náš metabolismus byl tak rychlý, že vše rychle spaloval. Kdybych si měla tipnout, řekla bych, že Grady Cane (to byl můj otec, ale zřídkakdy jsem mu říkala táto) vypil denně asi dva galony whisky. Jeho otupělost obvykle trvala dost dlouho na to, aby v baru ošukal nějakou běhnu, a pak přišel domů a trochu zmlátil mámu. Vyspal se z toho, vstal a šel na noční směnu na pilu. Můj názor na otce? Byl to kus hajzla. Ale máma s ním byla spárovaná, takže cítila tah, který ji nutil zůstat. Také cítila bolest v žaludku pokaždé, když ji podváděl. Někdy jsem ji slýchala, jak leží ve svém pokoji a pláče. Nenáviděla jsem ho.

Máma zrovna vytahovala večeři z trouby a já si balila notebook a papíry, abych je šla uklidit. Grady se vpotácel do kuchyňskými dveřmi, oči okamžitě upřené na mě. „Co tu kurva děláš?“ zavrčel.

„Ehm, bydlím tady.“ Snažila jsem se dál projít ke schodům a zamířit do svého pokoje.

Zavrčel na mě. Skutečně zavrčel. Ztuhla jsem na místě a podívala se mu do očí. Měl je podlité krví a těžce z něj táhl alkohol. Nervózně jsem pohlédla na mámu, která položila pečené maso na linku a otočila se k němu. „Grady, nech Ash na pokoji. Dodělala školu. Snaží se pracovat na životopise a najít si práci. A teď se pojďme připravit k večeři, než to vystydne.“ Její hlas byl tichý, bázlivý. Věděla jsem, že se snaží zneškodnit něco, o čemž jsem ani netušila, že se děje. Ohlédla jsem se zpátky na jeho tvář, stále na mě zíral. Na mámu se ani nepodíval.

„Nekurvi mi do toho, co mám dělat, Carolyn,“ stočil pohled znovu k mé matce. O krok ustoupila od linky a sunula se k druhému konci kuchyňského ostrůvku. Stála jsem tam jako paralyzovaná. Nebyla jsem si jistá, co mám dělat, ale v okamžiku, kdy po mně vyrazil, jsem se proměnila. Nehodlala jsem dopustit, aby se nám pokusil ublížit. Protože byl tak opilý, nemohl se přeměnit.

Grady si musel uvědomit, co se děje, protože popadl kuchyňský nůž, který ležel na lince, a máchl jím po mně, zrovna když jsem po něm skočila. Bodl mě do nohy. Zakňučela jsem, když jsem dopadla na podlahu, a z nohy mi prýštila krev. Okamžitě jsem se proměnila zpět do lidské podoby a stiskla si stehno. Grady mi nikdy předtím neublížil, ale také jsem obvykle nebývala doma ve stejnou dobu jako on.

Máma na něj zaječela: „Co to sakra děláš, Grady?“ Ležela jsem na zemi, tlačila si na ránu a sledovala, jak se plíží k mé matce s hrozivým výrazem ve tváři. Nůž upustil na podlahu v okamžiku, kdy mě zasáhl do nohy. Podívala jsem se na nůž a pak zpátky na něj, jak se dál sunul k mé matce.

Sledovala jsem, jak Grady vrazil pěstí matce do obličeje. Byl obrovský a moje matka byla drobná; odhodil ji dozadu. Zády tvrdě narazila do lednice a sjela po ní na zadek. „Na mě hlas zvyšovat nebudeš! Tohle je můj zasranej dům,“ soptil a prskal jí sliny do tváře. Máma tam seděla s rukou přitisknutou na oku. Jen tam seděla, dívala se do podlahy a nevyhledávala oční kontakt.

Byla jsem vytočená. Sebrala jsem nůž, popadla mobil a vykulhala zadními dveřmi ven. Hodlala jsem zavolat strýci. Byl to Alfa. Náš dům stál na samém okraji území smečky, nejblíže lidskému městu, ale daleko od ostatních členů smečky. Můj otec nikdy nechtěl být blízko ostatních členů. Měl rád své soukromí. Předpokládala bych, že proto, aby mohl terorizovat matku, aniž by o tom kdokoli věděl. Konkrétně Alfa.

Měli jsme pět akrů, vzadu oplocenou pastvinu a stáj pro koně. Ve stáji jsem měla dva koně. Sama jsem je vycvičila, na což jsem byla pyšná. Otec nenáviděl, že mám talent na péči o zvířata. Vždycky měl poznámky o tom, jak ho překvapuje, že někdo tak slabý jako já dokáže zkrotit jakékoli zvíře. Byl to kretén.

Dokulhala jsem ke stáji a vytočila strýce. Zvedl to na první zazvonění. „Ahoj Ash, slyšel jsem, že jsi odpromovala! Gratuluju.“

Zakňučela jsem, když jsem se při prolézání ohradou bouchla do nohy. Slyšel mě. „Ash, co se děje?“

„Myslím, že musíš přijet, co nejrychleji to půjde. Otec je opilý. Bodl mě do nohy a je uvnitř s mámou. Dal jí pěstí do obličeje.“ Začala jsem brečet, což jsem dělala zřídka.

Můj strýc nevěděl, že je máma týraná, nikdy to nikomu neřekla. Styděla se. Když měla viditelná zranění, stranila se ostatních. Říkala mi, ať to strýci Tobiasovi nikdy neříkám. Tentokrát mi to bylo jedno. Otec musel zaplatit. Slyšela jsem, jak strýc zavěsil telefon, aniž by řekl jediné slovo. Věděla jsem, že to potrvá jen pár minut, než dorazí s několika strážci.

Strýc Tobias dorazil o pět minut později se svým Betou a třemi strážci. Uviděl mě sedět na pastvině, zády opřenou o kůl plotu, jak si držím nohu. Skoro přestala krvácet. Potřebovala jsem jen pár stehů, aby nezůstala jizva, ale nedokázala jsem se úplně dostat do stáje pro šicí soupravu z kanceláře. Uvnitř jsem se třásla. Tobias pokynul svému Betovi, aby mi šel na pomoc, zatímco on zamířil do domu; jeden strážce zůstal venku, oči upřené na mě a těkající ke dveřím se sítí proti hmyzu, kterými strýc právě prošel.

Slyšela jsem nějaký křik, ale nerozuměla jsem, co říkají. Beta mi pomohl vstát a vydali jsme se do stáje. Rychle jsem si vyčistila ránu a udělala pár pevných stehů. Vrátili jsme se ven. Když jsme šli k domu, najednou jsem uviděla Gradyho, jak vyletěl dveřmi přímo na dvůr; ti dva strážci, co byli uvnitř, byli hned za ním. Strýc vyšel o pár minut později a nesl mou matku v náručí. Celý obličej měla od krve, ret roztržený a po čele jí stékal pramínek krve. Slyšela jsem, jak tiše kňučí.

Strážci popadli Gradyho za paže a vytáhli ho na nohy. Třetí strážce mu začal bušit do obličeje. Strýc jim něco řekl, tak tiše, že jsem to neslyšela. Jen přikývli, hodili Gradyho na korbu jednoho ze svých aut a odjeli. Strýc trhl hlavou mým směrem a navázal oční kontakt. „Ash, nastup si do auta. Hned. Musím vzít tvou matku k doktorovi. Pak si vážně promluvíme.“ Došel k autu a položil mámu na zadní sedadlo. Beta mi pomohl dokulhat k autu a nastoupit dozadu, kde jsem si opatrně položila máminu hlavu do klína. Seděla tam a tiše plakala.

A tak jsme nakonec opustily severní Kalifornii a náš krásný sekvojový les. Obě nás ošetřili v nemocnici a pak jsme seděly se strýcem, zatímco vyřizoval pár telefonátů. Zeptal se mě, jestli si myslím, že zvládnu řídit s tou nohou. Zvládla jsem to. Byla to levá noha a náklaďák byl automat. Vrátily jsme se do domu, sbalily nějaké věci, naložily mé koně a výstroj a vyrazily na cestu směrem do Montany. Jely jsme někam za Great Falls. Kdybychom byly obě v nejlepší kondici, byla by to snadná dvoudenní jízda. Ale musely jsme častěji zastavovat, abychom nechaly rány hojit. Nemohly jsme se během cesty měnit, mohlo by to být nebezpečné. A proměna byl nejrychlejší způsob, jak se uzdravit.

Netušila jsem, že v Montaně vůbec máme rodinu, ale zřejmě jsem měla dalšího strýce a ten byl Alfou ve stájích Osamělý vlk v Montaně. Ten název byla samozřejmě zástěrka, aby to lidem nedošlo. A opravdu to byl koňský ranč, což mě nadchlo. Měla jsem být jejich veterinářkou, k mému velkému překvapení. Byla to součást dohody, kterou můj strýc uzavřel, abychom mohly začít nový život. Nechtěl, aby se matka cítila zahanbeně kvůli tomu, co se stalo, a tak jí dal jedinou věc, o kterou žádala – nechal nás odstěhovat se a začít znovu.