Ashlynn

Seděla jsem u stolu a procházela fakturu za nějaké zásoby, které jsme nakoupili. Snažila jsem se něčím zaměstnat, jinak bych taky odpadla únavou. Zaslechla jsem ťuk, ťuk, ťuk na dveře kliniky. Zvedla jsem hlavu a uviděla Dawsona stojícího venku. Zahlédl mě malým okénkem a pozvedl hrnek.

S povzdechem jsem vstala a zamířila ke dveřím. Káva by se mi vážně hodila. A asi i jídlo, ale to bude muset počkat. Mám tu müsli tyčinku, kdybych opravdu umírala hlady. Pootevřela jsem dveře. „Ahoj,“ řekla jsem. „Co se děje?“

Dawson mi podával hrnek s kávou. „Viděl jsem, že tu ponocuješ, tak mě napadlo, že bys možná chtěla kafe.“ Podíval se za mě a pak mi s jemným úsměvem pohlédl do tváře. „Co tu vyvádíš? Chceš pomoct, nebo třeba jen společnost?“

Nechtěla jsem vypadat, že dělám něco podezřelého, a tak jsem otevřela dveře víc a nechala ho vejít. Ukázala jsem na židle u zdi. „Posaď se. Pomoc nepotřebuju, ale díky za kávu.“ Šla jsem si sednout vedle něj na druhou židli.

„Hmm,“ díval se na mě se zvědavým výrazem. „Prozradíš mi, proč tu pořád pracuješ a máš na sobě stejné oblečení jako celý den? Nemáš ráno schůzku s Codym?“ Upil kávy a podíval se na mě přes okraj hrnku.

Trochu jsem se zavrtěla na židli. „Ach, ehm, musela jsem něco vyřídit.“

„To nemohlo počkat do zítřka?“ Natáhl se a zastrčil mi za ucho pár uvolněných pramenů vlasů, které se mi už dávno vymkly z copu. Bylo to milé. Neucukla jsem.

„Ne tak docela. Byl to neodkladný případ.“ Nemohla jsem se mu ani podívat do očí.

„Zajímavé,“ řekl. Pak jen přenesl váhu na židli. „Máš hlad? Můžu ti udělat sendvič nebo tak něco.“

„Ne,“ můj zrádný žaludek mě prozradil a rozhodl se zakručet tak hlasitě, že to musel slyšet.

Dawson se uchechtl. „Zdá se, že tvůj žaludek nesouhlasí. Za pár minut jsem zpátky, nikam neodcházej.“ Postavil svůj hrnek na odkládací stolek a vyšel ze dveří.

Využila jsem té příležitosti, abych zkontrolovala mámu; stále tvrdě spala. Občas tiše zakňučela, ale to bylo vše. Zkontrolovala jsem jí dech, stále byl pravidelný a hlubok. Zamířila jsem zpátky do přední části, abych vyčkala na svůj sendvič.

O pár minut později se Dawson přiloudal zpátky. V ruce nesl talíř s velkým sendvičem s hovězí pečení a čedarem. „Doufám, že máš ráda hovězí, nic jiného jsem neměl.“

„Je na tom worcestrová omáčka?“ zeptala jsem se.

„Jo, ty ji nemáš ráda?“ zeptal se a tvářil se ustaraně.

„Ne, miluju ji. Žádný člověk, který si aspoň trochu váží sám sebe, nejí hovězí pečeni bez ní.“ S velkým úsměvem na tváři jsem natáhla ruku pro talíř. „Díky, nejedla jsem od snídaně.“

Dawson se opřel do židle, natáhl své dlouhé nohy a džíny obepínaly každý sval na jeho mohutných stehnech. Takové svaly nezískáte ničím jiným než jízdou na koni. Uvědomila jsem si, že zírám, a rychle jsem obrátila hlavu zpět k sendviči v naději, že si toho nevšiml. Uběhlo pár minut a my seděli v tichu. Bylo slyšet jen to, jak hltám svůj sendvič jako hladový vlk, kterým jsem. Po posledním soustu jsem spokojeně mlaskla a věnovala mu svůj nejlepší úsměv: „To byl dost možná ten nejlepší sendvič, jaký jsem dneska měla.“ To vyvolalo upřímný smích, vzhledem k tomu, že jsme oba věděli, že to byl jediný sendvič, který jsem ten den měla.

Dawson se předklonil a opřel si lokty o stehna. „Ale vážně, Ashlynn, proč jsi vzhůru tak dlouho? Znám Alfu a ten by nikoho nenutil pracovat tak pozdě, ledaže by šlo o naléhavý případ.“

„Ach, ehm, prostě jsem se o něco musela postarat. Chtěla jsem se jen vyspat tady vzadu na lehátku. Řekla jsem Garrettovi, že dnes v noci budu mít službu.“ Nikdo na klinice spát nemusel, ale doufala jsem, že Dawson na tu část zapomene.

„Jasně,“ řekl tónem, který mi napověděl, že ví, že lžu. Prudce vstal, příliš rychle na to, abych ho zastavila. Vykročil přímo ke dveřím do zadní části. Byla jsem tak blízko něj, že když se náhle zastavil, narazila jsem hrudí do jeho zad. Trochu jsem zavyorala a on natáhl ruku dozadu a chytil mě, aby mě stabilizoval.

„Kdo to je? Ash, máš tady spícího vlkodlaka... co to má sakra znamenat?“ otočil se ke mně, teď už s vážným výrazem ve tváři a náznakem neklidu v očích.

Přešlápla jsem z nohy na nohu. Nevím, proč jsem byla tak nervózní z toho, že by o tom věděl někdo jiný než moji strýcové, ale prostě mi to připadalo tak nějak špatné. „To je moje máma,“ zašeptala jsem.

Teď se ke mně otočil čelem. „Cože?“ Podíval se zpátky na vlka mé matky, který tam spal, a pak mě vytlačil zpátky ze dveří do přední části. „Proč je tvoje máma ve vlčí podobě a spí na klinice? Je nemocná? Volala jsi smečkového doktora?“

„Doktor smečky o tom vlastně ví,“ přiznala jsem. „Ve skutečnosti tu nemusím zůstávat, ale mám z toho lepší pocit. Nechci, aby se probudila až do rána,“ věnovala jsem mu prosebný pohled, jako bych říkala, ať už mi neklade žádné další otázky.

Dawson mi položil ruku na loket a odvedl mě zpátky k židlím. Cítila jsem teplo jeho ruky a po zádech mi přeběhl mráz. Musela jsem se skutečně zachvět, protože se na mě podíval a zeptal se, jestli je mi zima. Jen jsem zavrtěla hlavou, že ne. Vlkodlakům obvykle zima nebývá.

„Ashlynn, možná mi do toho nic není a možná je. Jsem předák ranče a potřebuju vědět, co se tady děje. Takže tě požádám, abys mě nenutila jít vzbudit Alfu. Požádám tě, abys mi řekla, co se děje, a to hned. Nevím, proč jsi ohledně věcí tak tajnůstkářská, ale jsem si jistý, že to má něco společného s těmi tajemstvími, která skrýváš. Takže se mnou mluv, prosím,“ jeho oči byly prosebné, ale tón pevný.

Zhluboka jsem se nadechla. Věděla jsem, že se to v určitém okamžiku stane, někdo se o nás bude muset dozvědět, o tom, co se stalo. „Já, ehm, dala jsem jí sedativa. Potřebuje tak zůstat až do rána. Pokud ne, bude prožívat nesnesitelnou bolest a ona si už žádnou bolest nezaslouží,“ prakticky jsem šeptala a po tváři mi stékala jediná slza. Dawson se natáhl a slzu mi setřel, jeho ruka se chvíli zdržela na mé tváři.

„Proč, Ash, proč bude mít bolesti?“ jeho hlas byl teď měkký. Trpělivě čekal, až si utřídím myšlenky.

Podívala jsem se Dawsonovi přímo do očí. „Protože dnes v noci popravili mého otce.“

Výraz Dawsonovy tváře byl téměř komický; slovo šokovaný by to ani zdaleka nevystihovalo. „Prosím?“ řekl s jasnou nevírou v to, co jsem právě vyslovila.

O něco pevněji jsem to zopakovala. „Mého otce dnes v noci popravili. Vlastně bych ho ani nenazývala otcem, možná jen dárcem spermatu. Je k ničemu a máma se ho potřebovala zbavit. Víš, že když ti zemře druh, je to hrozné, že? Strýcové mi řekli, abych ji uspala, dokonce mi doktor smečky dal instrukce, jak ji uspat sedativy pro dobytek. Proto je ve vlčí podobě. Musela jsem to udělat, když byla ve vlčí podobě.“ V tu chvíli jsem mlela páté přes deváté a Dawson nic neříkal ani se mě nesnažil zastavit. Hráze se protrhly a já si nemohla pomoct, po tvářích se mi koulely další slzy. „Byl hrozný, hrozný... pořád ji bil. Podváděl ji s každou běhnou, která roztáhla nohy. I s lidmi. Máma nikdy nechtěla, aby to někdo věděl, styděla se. Poslední kapkou bylo, když mě bodnul, nahlásila jsem ho strýci. Takhle jsme skončily tady,“ poslední věta vyšla s přiškrceným vzlykem, který jsem se snažila zadržet.

Ani jsem nevěděla, co se děje, když mě Dawson popadl, stáhl si mě na klín a ovinul kolem mě paže. Hladil mě krouživými pohyby po zádech a šeptal mi do ucha: „Pššt, to je dobrý, Ash. Neplač. To je mi tak líto.“

Jeho paže, kterými mě objímal, byly příjemné. Ani mi nepřipadalo trapné, že mu sedím na klíně, s hlavou opřenou o jeho rameno, zatímco jsem se snažila vzpamatovat. Trochu jsem popotáhla a pak se odtáhla. „Omlouvám se. Prostě jsem to na tebe vysypala. Vážně jsem nechtěla, aby lidi věděli o našich věcech. Máma je ponížená. Slib mi, že nic neřekneš,“ mé oči ho prosily.

„To je v pořádku, Ash, nic neřeknu. Ale můžeš se mnou mluvit, kdyby ses někdy potřebovala vypovídat. Slibuju, že všechna tvoje tajemství zamknu a klíč zahodím,“ udělal gesto, jako by si zamykal rty a zahazoval klíč. To mě trochu rozesmálo a lehce jsem ho plácla do ramene.

Chtěla jsem mu slézt z klína, ale on mě objal pevněji a jeho zářivě zelené oči na mě upřeně hleděly. „Nedělej to,“ zašeptal a pak mi stáhl hlavu zpátky na své rameno. Seděli jsme tam, ani nevím jak dlouho. Únava mě musela dostihnout, protože jsem usnula v jeho náručí, sedíc na kancelářské židli.

Dawson přenesl váhu na židli. Pomalu jsem otevřela oči a na vteřinu zapomněla, kde jsem. Podívala jsem se na hodiny. Jsou čtyři ráno. Podívala jsem se na Dawsonovu tvář, jeho paže mě stále pevně objímaly, usmál se na mě. „Užila sis šlofíka?“ zeptal se s úšklebkem na tváři.

Vyškrábala jsem se mu z klína. „Moc se omlouvám. Musela jsem být vážně unavená. Měl bys jít, za pár hodin musíš pracovat.“

Vstal a udělal krok ke mně: „To ty taky, Ashlynn.“ Udělal ke mně další krok. Cítila jsem, jak mi zrudla tvář, a najednou jsem byla nervózní a v břiše mi létali motýli. Dawson se natáhl, chytil mě za ruku a přitáhl si mě těsně k sobě. Položil mi ruku na tvář a než jsem se nadála, jeho rty byly na mých.