Pohled Alory

Má sestra Sarah mě ráda trýznila a vysmívala se mi věcmi, které mi provede. Neměla v plánu nechat mě odejít a žít v klidu. Měla přítele, nejmladšího syna Bety naší Smečky. Už mi řekla, že jakmile se spáří s Mattem, najde způsob, jak mě nechat vyhnat ze smečky a prohlásit za toulavého vlka. To proto, aby mě mohla zabít nebo nechat zabít. Řekla, že je jedině správné, aby odstranila tu trapnou tmavou skvrnu, kterou jsem byla, z jejich životů.

Sarah neví, že pocházíme z velmi váženého rodu, ne že by se k němu chtěla hlásit. Také jsem našla místo, odkud možná pochází mé zbarvení. Jsem dvojnicí první z našich předků, Luny Heartsongové. Byla to válečnice Alfa, proslulá jako jedna z nejsilnějších a nejdivočejších vlků naší historie. Má rodina by chtěla popřít jakýkoliv vztah k ní kvůli její barvě kůže, vlasů a očí. Stále jsem nemohla přijít na důvod, který za tím vězí; žádné jiné Klany se o zbarvení nestaraly tak jako oni.

Nutím se setřást depresivní myšlenky a začínám myslet na nadcházející den. Během čtyřdenního volna mi bylo osmnáct, takže jsem z dneška poněkud nadšená. Dnes bych mohla potkat svého druha. Xena je také nadšená. Asi víc než já.

*„To víš, že se těším víc,“* poznamená.

„Pročpak?“ zeptám se škádlivě.

*„Protože náš druh nás bude milovat, budeme mít někoho, kdo nás ocení za to, kým skutečně jsme,“* říká vzrušeně.

„To je alespoň naše naděje, bylo by hezké, kdyby nás náš druh přijal. Skrývání, s maturitou hned za rohem, už je vyčerpávající. Škola oficiálně končí za dva týdny. Zkoušky na univerzitě jsou hotové, jediné testy, které zbývají, jsou ty maturitní.“

*„Testy, další testy, jak dlouho to bude trvat, raději bych běžela,“* zabručela.

„Jen první tři dny tohoto týdne, pak bude poslední týden a půl plný nesmyslů, zaběhat si půjdeme později večer,“ říkám uklidňujícím tónem.

*„Kdy přestaneme před tvou rodinou skrývat všechno, co jsi dokázala?“* dožadovala se.

„Ve chvíli, kdy zaschne inkoust na mých diplomech, budu mít v ruce licenci a klíč od vlastního bytu. Alfa má ve Smečkovém domě apartmá, které mi přidělí v okamžiku, kdy odmaturuji,“ říkám jí a pak dodám: „I když... možná ani nebudu čekat do té doby.“

*„Alfa si tě opravdu váží, jsi jako dcera, kterou nikdy neměl,“* připomíná mi.

„Jo, Alfa má jen dva syny. Jeho nejstarší má být naším příštím Alfou Smečky. Dokončuje svůj závěrečný výcvik Alfy a měl by se vrátit letos v létě,“ zní má odpověď.

*„Doufám, že na nás bude pořád hodný, až se vrátí, aby převzal otcovu pozici,“* říká.

„V den, kdy jsme se potkali, jsem se málem utopila. Když mě našel na břehu řeky, pokrytou bahnem a krví, byla jsem jen štěně, on byl dospívající vlk. Pomohl svému otci mě zachránit a své matce mě uzdravit. Od té doby mě vždycky chránil, a tebe taky, když jsi ke mně přišla. A jakmile jsme se dokázaly přeměnit, jeho vlk na nás dohlížel, kdykoli jsme s ním běžely. Jsem si jistá, že na nás bude hodný i potom, co se vrátí domů,“ ujišťuji ji.

Začala jsem se utápět ve vzpomínce na ten den, den, kdy jsem ho potkala, tentýž den, kdy se mě Sarah pokusila utopit. Pršelo týden, liják střídal liják, než jsme se konečně dočkali slunečného dne. Jedna ze sousedek mi dala nějaké obnošené oblečení a byly tam ty šaty.

Byly to jednoduché šaty, bílé s modrými květy, sahající těsně pod kolena; má sestra se je snažila nosit, ale byly jí malé, schovávala jsem si je na ten den. Účastnili jsme se pikniku smečky, oslavy konce zimy a začátku jara.

Potíže začaly, protože všichni poznamenávali, jak hezky v těch šatech vypadám. Vlasy jsem měla spletené do dvou francouzských copů po stranách obličeje. Říkali, jak krásný je můj tón pleti vedle té barvy, jak díky tomu mé oči tak krásně vynikají.

Pokud šlo o mou sestru, byla v bledo-růžových šatech, které byly stejné jako všechny její ostatní šaty, takže zatímco dostala „Vypadáš hezky, jako vždy, zlatíčko“, byla čím dál rozzuřenější ze všech komplimentů, které jsem dostávala já. Šla a řekla rodičům, že dělám veřejnou scénu před Smečkou a přitahuji pozornost. Rodiče pak přišli a postavili se poblíž, ale stále v odstupu od skupiny vlků, kteří mi skládali poklony, jak jsem krásná.

Chválili všechno, co má rodina a Klan na mně nenáviděli, což bylo úplně všechno. Vždycky mi říkali, že jsem ošklivá a že jsem temný omyl, protože nejsem bledá, mé vlasy nejsou blonďaté a mé oči nejsou modré. Byla jsem pohromou rodiny, ostudnou skvrnou nedokonalosti v Klanu, a ti vlci na pikniku chválili všechny tyto rysy jako krásné. Rodiče zuřili.

Nemohli ke mně jen tak vtrhnout a odtáhnout mě pryč, to by byla příliš veřejná konfrontace. Bylo by to špatné pro jejich image, image Klanu. Místo toho pro mě poslali sestru. Popadla mě za paži v pevném bolestivém sevření a jasným dětským hlasem řekla: „Maminka a tatínek tě hledají.“ Takže se s námi dospělí rozloučili a nechali mě napospas mým rodičům.

Milost... kéž by nějakou skutečně měli; matka mi vrazila facku, hned jak jí to mohlo projít. „Ty nevděčná bídnice, jak se opovažuješ znevažovat svou sestru, jak se opovažuješ jít takhle na veřejnost, jsi ostuda této rodiny, ty ošklivé děcko, skvrna, kterou jsem měla utopit při narození, jdi domů! HNED!“ zaječela to poslední slovo.

Když jsem šla domů, zahanbená, s tváří rudou od otisku její ruky a slzami stékajícími po tváři, má sestra a její kamarádky mě obklíčily. „To máš za to, že ses mě snažila zastínit, ty bezcenná chuděro,“ zasyčela Sarah.

„Jim se ty šaty prostě líbily, neudělala jsem to schválně.“ Doufala jsem, že to pochopí a nebude mě za to trestat; jak moc jsem se mýlila.

„Ty šaty jsou pěst na oko,“ řekla Agatha.

„Jo, udělejme s tím něco,“ řekla Lauren.

„Jo, zbavme se jich,“ navrhla Beatrice.

„Máte pravdu, to by bylo lepší... ale stačí to?“ Sářin tón způsobil, že se mi stáhl žaludek, zmocnil se mě strach.

Pak se podívala na rozvodněnou řeku za mnou a na bahnitý břeh.

„Vím, co udělám, co takhle si zaplavat, sestřičko,“ řekla se zlým úšklebkem na tváři.

Natáhla se, popadla mě a začala mě táhnout. Zaryla jsem nohama do země, abych jí zabránila táhnout mě dál. Její nehty se mi zaryly do kůže a tekla krev.

Bolelo to a plakala jsem bolestí. Krev způsobila, že byla má paže kluzká, a podařilo se mi z jejího sevření vymanit. Otočila jsem se a utíkala od řeky, ale její kamarádky na mě skočily dřív, než jsem se mohla dostat daleko.

Lauren a Beatrice mě popadly za nohy a táhly zpátky k řece. Agatha a Sarah se mi snažily chytit ruce, ale já jsem boxovala, fackovala a škrábala; Sarah teď stékala po tváři krev a zuřila. „Tohle ti radši nenechá jizvu, ty malá zrůdo, já tě utopím, ty čubko!“ ječela.

Zvedly mě ze země, Sarah mi dala takovou facku, až mi zalehlo v uších. Motala se mi hlava, zrak rozmazaný slzami, když se jim konečně podařilo shodit mě z břehu do běsnící řeky. Šla jsem pod hladinu, řeka mnou házela znovu a znovu, jak jsem bojovala o to se vynořit, jen abych se stihla nadechnout, než mě proud srazil zpátky dolů; začala jsem se probíjet ke břehu.

Voda mnou mlátila o skály a říční naplaveniny znovu a znovu. Konečně jsem zachytila větev a držela se, aby mě řeka znovu nevzala, lapala jsem po dechu, snažila se popadnout dech, ale byla jsem potlučená a slabá.

Roztřesená, ale odhodlaná, jsem použila větev, abych se dostala k okraji strmého a bahnitého břehu. Držíc se větve, začala jsem se drápat nahoru, bahno a hlína se odlupovaly a pokrývaly mě, jak jsem se konečně vytáhla nahoru a ven z řeky. Zhroutila jsem se tam na kraji řeky, do bláta, a omdlela.

Probrala jsem se, když se někdo dotkl mého ramene a otočil mě; cítila jsem vlka.

„Co se ti stalo, maličká?“ zeptal se mladý hlas.

„Synu, co děláš v tom blátě, pojď sem,“ dožadoval se starší hlas.

„Tati, je tu holčička, je celá od krve a bláta a je promočená,“ řekl mladý hlas.

„COŽE!“ slyšela jsem výkřik, pak dupot běhu, nohy se zastavily po mém druhém boku a pak v blátě klečel i on. „Proč by bylo vlče venku takhle?“ slyším ho ptát se hlasem plným zděšení.