Pohled Alory

Měla jsem se stát třetí vedoucí výzkumnou lékařkou v laboratoriu smečky. Měla jsem být hlavní biochemičkou se specializací na biochemii, mikrobiologii a hematologii. Měla jsem vést svůj vlastní tým výzkumníků, a k mému štěstí to byl tým, který se nemohl dočkat, až jim budu velet v oficiální funkci; respektovali mou inteligenci navzdory mému věku.

Nejlepší na tom být doktorkou je to, že mi to dodává respekt a vznešenost, ze které moji rodiče nebudou mít radost. Protože já nebyla jejich Ledovou princeznou; jsem jejich černou skvrnou, chybou, temnou pohromou, která jim byla vnucena. Začínám se šklebit při pomyšlení na jejich tváře zkřivené vztekem nad tím, jak nedotknutelnou se po tomto stanu. Už se s nimi nebudu muset v žádném směru stýkat.

Další skvělá věc je, že stále nevědí, že už jsem si změnila příjmení. V okamžiku, kdy mi bylo osmnáct, jsem to udělala. Změnila jsem si dokonce i prostřední jméno. Už jsem se nejmenovala Alora Frost Northmountainová. Teď jsem byla Alora Luna Heartsongová. Změnila jsem si jméno se souhlasem našeho Alfy, jelikož bylo prokázáno, že pocházím z pokrevní linie Heartsongů. A brzy ze mě bude doktorka Heartsongová.

Mé nové jméno bude nahlas vyhlášeno při slavnostní promoci, koneckonců přesně to bude uvedeno na mém diplomu. To je jeden ze způsobů, jak se to dozvědí. Veřejné oddělení mé osoby od nich. Byla jsem unavená z neustálého bití. K fyzickému týrání se přidalo i citové a slovní. A pak ta nutnost se držet zpátky, jakmile jsem věděla, že bych se dokázala bránit; to se stalo tím nejtěžším. Snažila jsem se to vydržet dva týdny, ale myslím, že už to dál nedokážu.

Nesnídám se zbytkem rodiny, stejně by se mnou nejedli rádi. Určitě by ten čas využili k tomu, aby mě srazili na kolena, až bych neměla chuť k jídlu. Snídala jsem ve škole, nebo jsem si něco koupila v malém obchodě se smíšeným zbožím cestou do školy. Zbožňuji jejich dvě snídaňová burrita „Big Sur“ s vejci, sýrem, klobásou, slaninou a pálivou omáčkou, k tomu láhev pomerančového džusu a láhev mléka. Pro vlkodlaka to byla energizující snídaně.

Cinkne mi telefon. Vím, že je to Darien, Alfův druhorozený syn a můj nejlepší přítel; moje sestra ho nenávidí a on nenávidí ji. Jednou se s ním pokoušela chodit, ale on neoblomně čekal na svou družku. Je mu osmnáct už pár měsíců a má podezření, že ví, kdo to je. Čeká však, až bude osmnáct i jí, aby ho její vlčice poznala dřív, než ji osloví. Zvedám telefon a čtu zprávu.

Jsem před domem se snídaní vlků, pohni, dnes je bojové cvičení.

Už jdu, vteřinku.

Dům má tři patra, já jsem ve třetím v přestavěném podkroví. Ve druhém patře je Sářina ložnice a pracovna rodičů. Sářin pokoj bývaly původně dva pokoje, dokud se nerozhodla, že potřebuje víc prostoru. Druhé patro má obvodovou terasu s dveřmi vedoucími ven. Vykradu se dveřmi ve druhém patře, sejdu po schodech kolem garáže, vyjdu brankou a seběhnu po příjezdové cestě k lesklému tmavě modrému Dodge Charger, kterým jezdí můj kamarád. Otevřu dveře a ucítím vůni burrit, která pro nás vyzvedl; vrhnu se na přední sedadlo právě ve chvíli, kdy se otevírají vchodové dveře mého domu.

„TY HLOUPÁ CHUDINKO, CO SI TO SAKRA MYSLÍŠ, ŽE MÁŠ NA SOBĚ, OKAMŽITĚ SE VRÁŤ DO TOHOHLE DOMU A PŘEVLÉKNI SE!!!!“ ječela má matka vzteky. Nepřekvapilo by mě, kdyby ji slyšela celá smečka. Zavřu dveře a můj kamarád na to šlápne. Ve zpětném zrcátku vidím matčin zuřivý výraz, jak běží po příjezdové cestě, ječí a hrozí pěstí, pravděpodobně slibujíc odplatu za to, že ji ignoruji.

Můj přítel se taky dívá do zpětného zrcátka. „Teda, ta je ale nasraná,“ řekl s uchechtnutím.

„Já vím, zajímalo by mě, co udělá, až přijdu domů?“ zeptám se s odevzdaným povzdechem.

„Víš, že bys ji hravě zvládla, jsi drsňačka ve výcviku. Viděl jsem tě a trénoval jsem s tebou i s ostatními v letošní Třídě Alfa, sakra, jsi lepší než já, a to jsem Alfův syn,“ říká.

„Vím, vím... jenže... jsem tak blízko, slíbila jsem si, že už se brzy nebudu muset schovávat.“ Povzdechnu si.

„Jak brzy je brzy?“ dožaduje se odpovědi.

„Snažila jsem se vydržet do posledního dne školy, ale...“ odmlčela jsem se.

„Ale co?“ zeptal se po minutě ticha.

Než jsem pokračovala, povzdechla jsem si. „Připadá mi, že už mě to skrývání příliš svazuje. Nebudu už všechno skrývat, ale taky neprozradím všechno naráz, dnešek bude můj první den,“ řeknu.

„První den čeho?“ ptá se.

„Toho, že už se nebudu schovávat,“ prohlásila jsem pochmurně.

Cestou do školy jsme snědli burrita; oba jsme tam chtěli být co nejdříve, protože jsme oba doufali, že potkáme své druhy. Myslím, že vím, kdo je jeho družka. Jmenovala se Serenity, byla jen o dva palce menší než já.

Fit a kypře tvarovaná vlkodlačice s divoce kudrnatými, sytě rudými vlasy do pasu, zářivýma smaragdovýma očima se zlatým lemováním a tou nejroztomilejší řádkou pih na nose, s mléčně bledou pletí. Byla to silná, ale plachá a milá vlčice.

Moje sestra ji taky neměla ráda, protože se zastávala ostatních. Naštěstí hrozba jejích starších bratrů dokázala odvrátit jakoukoli větší odplatu, kterou by na ní moje sestra a její kumpánky spáchaly. Takže se to omezilo na drobnosti, jako jsou nadávky a urážky.

Dva bratři Serenity s námi chodí do školy, jsou to dvojčata a jsme ve stejném ročníku, protože se narodili jen šest měsíců před ní, na konci listopadu, takže s ní nastoupili do školy. Sářino vyvádění vůči té vlčici mě někdy opravdu nutí přemýšlet, jestli vůbec někdy vyrostla ze základní školy.

Viděla jsem Dariena, jak na ni toužebně zírá, když si myslel, že se nikdo nedívá. Věděla jsem, že narozeniny má den po mně. Byla bych šťastná, kdyby byla jeho družkou, tvořili by ten nejroztomilejší pár. Jakkoli jsem nadšená, že najdu svého druha, zároveň se toho děsím. Co když to bude někdo, koho nemám ráda? Co když mě odmítne? Nevím, jak se budu cítit, rodina mě odmítala celý život.

Moje sestra a její kamarádky si udělaly koníček z toho, že mě izolovaly. Na každého, kdo se chtěl stát mým přítelem, se ona a její nohsledi brzy vrhli. Dokonce se snažily zajistit, aby mě opustil i Darien. Vymýšlely si strašné fámy. Většině kluků jsem se vyhýbala, protože všichni věřili, že jsem běhna, co dá každému, protože přesně to všem nakecala.

Holky se ode mě držely dál, protože věřily, že jim přeberu kluky a vyspím se s nimi. Jsem pořád panna, takže jo, není to pravda. Ale poslouchal by mě někdo? Ne. A pokud ano, drželi jazyk za zuby.

Nebylo mnoho studentů, kteří by měli potřebnou ochranu k tomu, aby si mohli dovolit být mými přáteli bez nějaké odezvy od mé sestry. Byla zákeřná. Jedna dívka se mě zastala. Nebyla to kamarádka, jen milá holka. Druhý den přišla do školy s čepicí na hlavě.

Vlasy mívala do pasu, lesklé, blonďaté, hrající asi sedmi různými odstíny od bílé blond po zlatou. Dokud ji moje sestra a její kumpánky nechytily cestou domů. Odvedly ji někam, kde nebyli svědci. Pak jí všechny vlasy spálily.

Horší bylo, že ji nadopovaly dlouho působící tabletou Vlčího moru. Trvalo to až do oběda, než se zhroutila na podlahu, kašlala a zvracela krev. Vlasy jí od té doby dorostly a teď je má po ramena. Teď se mým směrem ani nepodívá, příliš se bojí mé sestry.

Vím, jak to mé sestře prošlo. Rodiče té dívky byli vlci na nízké úrovni bez klanového statusu a moji rodiče našli způsob, jak je donutit mlčet. Obětí má mnohem víc a ne vždy souvisejí se mnou. Pokud se mé sestře nelíbilo, co jste o ní říkali, donutila vás za to zaplatit.

Jeden z mnoha důvodů, proč Darien věděl, že ji nemá poslouchat, je ten, že byl svědkem toho, jak se bavila s kamarádkami o fámách, které si proti mně záměrně vymyslely. Darien říkal, že ji nikdy neměl rád, a tvrdil, že má kolem sebe slizkou auru, která je jeho srsti proti srsti.

Jsme tu dost brzy na to, abychom získali jedno z parkovacích míst nejblíže školnímu trávníku; zacouval na místo a vystoupili jsme. Opřeli jsme se o kufr auta.

„Takže, řekneš mi, kdo si myslíš, že je tvá družka?“ zeptám se ho.

Trochu se ošije opřený o auto. „Ten pohled v tvých očích mi říká, že už si myslíš, že víš, kdo to je,“ odpoví.

„Mám takovou teorii...“ mlžila jsem.

„Kdo?“ zeptá se podezřívavým tónem.

„Serenity,“ řeknu nakonec.

Vypustí obrovský poryv vzduchu, prohrábne si vlasy a chvíli se dívá na oblohu, než se otočí ke mně. Čekám a vím, že stále přemýšlí, zvažuje, jestli mi to má říct. Nakonec řekne: „Jo, jo, myslím, že je to ona.“