Pohled Alory (pokračování)

„Bylo tak těžké mi to říct?“ dobírám si ho a přátelsky do něj rýpnu loktem.

Strčí mě do ramene, až zavrávorám, a zasměje se: „Spratku.“

Podívala jsem se na ten polovičatý úšklebek, kterým reagoval na mé vyvádění, ale v jeho tváři jsem stále viděla určité napětí. „Co ti dělá starosti, příteli?“

„Bojím se, že mě odmítne,“ řekne tiše.

Chvíli se na něj dívám, než se zeptám: „Proč si myslíš, že by tě odmítla?“

„Co když si bude myslet, že pro ni nejsem dost dobrý, myslím, co když se jí nebudu líbit.“ Slyším v jeho tónu nefalšované obavy.

„Uklidni se, Dariene, jsi úžasný vlkodlak, jsi silný, chytrý a milující a ona tě přijme.“ Na chvíli se odmlčím a nechám to v něm trochu usadit, než pokračuji. „Budeš milujícím druhem, schopným postarat se o svou vlčici i štěňata, budeš skvělým tátou jakýmkoli štěňatům, která budete mít, a jsi věrný.“

„Díky, doufám, že tvůj druh bude úžasný. Zasloužíš si dobrého vlka, který bude stát po tvém boku a milovat tě,“ řekne.

„Doufám, že bude,“ odpovím, ale z nějakého důvodu cítím před setkáním se svým druhem jakousi předtuchu, špatný pocit, že se mi nebude líbit ten, koho pro mě Bohyně vybrala; cítím, že mě čeká nesnesitelná bolest. Zatlačím své temné myšlenky do pozadí mysli, když uvidím, jak na parkoviště vjíždí Serenityin vytuněný fialový džíp se zvednutým podvozkem a přídavnými reflektory. Zaparkuje o patnáct míst dál od nás; ona a její bratři si povídají.

Galen má černé vlasy a Kian zrzavé, o pár odstínů světlejší než jeho sestra. Oba to byli obrovští, urostlí a svalnatí vlci. Oba byli pohlední takovým drsným, hrubým způsobem. Bylo na nich vidět to dobré. Bylo zřejmé, že svou sestru milují a zbožňují.

Serenity mluvila se svými bratry, když kolem nás prosvištěl silný poryv větru a zanesl k ní náš pach. Rázně přestala mluvit a nasála vzduch, pak se otočila a podívala se na nás. Ne, ne na nás, na Dariena; měla oči jen pro Dariena.

Výraz v její tváři je nejprve šokovaný, pak užaslý, než přejde v nadšení. Podívám se na něj a on tam stojí jako přimrazený a zírá na Serenity, jako by byla tou nejnádhernější osobou, jakou kdy viděl. Mě už vůbec nevnímal.

Na co čekal? Viděla jsem, že si nepřeje nic jiného než k ní běžet, a pak jsem si vzpomněla, čeho se právě bál. Znovu se podívám na Serenity. Ne, ona ho neodmítne, obejme ho a bude ho milovat, jak si zaslouží, a pokud k ní teď nepůjde, ublíží jí.

Tak jsem se rozhodla zasáhnout, aby můj nejlepší přítel nepodelal své první setkání s družkou. Strčím do něj a se smíchem křiknu: „Běž za ní, ty hlupáku, to ona chce, jdi si pro svou družku.“

S tím jediným postrčením se Darien rozběhne k ní a ona k němu. Setkají se uprostřed a ona mu skočí do náruče. Usmívají se na sebe, on ji jednou zatočí dokola a pak ji postaví na zem. Pak jednohlasně řeknou: „Druh.“

Jsem za ně tak šťastná, že mám pocit, jako bych zářila; cítím, jak je i Xena uvnitř mě za ty dva vlkodlaky šťastná. Ale pak ten zářivý pocit vyprchá, jak se vrací má vlastní realita. Nějak si nemyslím, že mé první setkání s mým druhem bude tak krásné jako tohle.

Stále se však usmívám, protože jestli si někdo zasloužil štěstí, byli to ti dva. Serenity byla tak milá, že z ní světlo prakticky sálalo – jeden z důvodů, proč ji má sestra nenáviděla, zářila bez námahy. Byla to její duše, byla čistá, stejně jako on.

Mám pocit, že on ji dokáže vytáhnout z její ulity, jak byl společenský a přátelský. Doufala jsem, že teď možná budu moci mít kamarádku, která bude plně chráněna před mou sestrou.

Když už o tom mluvíme... jak tam tak stojím, přistoupí ke mně z obou stran její dva bratři. Chvíli na mě zírají, než se podívám na prvního a pak na druhého.

„Můžu vám s něčím pomoct, chlapci?“ zeptám se tiše. Odstoupila jsem od nich a otočila se zády k páru, abych se na ně mohla podívat. Krátce se na sebe podívali s nechápavými výrazy ve tvářích. „Zeptejte se na cokoli, co máte na srdci,“ řeknu jim jemně.

Vypadali mým klidem ještě zmateněji. Ale já vím, co říkají fámy, a vím, jaké škody moje sestra těmi fámami napáchala na mé pověsti, a není to jejich vina. Už dávno jsem se přestala snažit lidem vymlouvat ty lži, co chrlila. Nikdy mi nevěřili. Ale tentokrát... tentokrát si myslím, že by to mohlo být jiné... tak tomu dám šanci.

Pohled Galena

Kian a já jsme si cestou do školy v jejím džípu sestru dobírali, že budeme muset jejího druha prověřit, než si ji bude moci nárokovat. Samozřejmě, i když jsme si dělali legraci, bylo na tom zrnko pravdy; v žádném případě bychom nedovolili nějakému slizounovi, aby naší sestry využil a ublížil jí.

Naše sladká sestra se snažila dupnout si, ale byli jsme si vědomi, že dokud nepřekročíme její hranice, nikdy by nám nic neudělala. Trochu jsem se otřásl při vzpomínce na to, kdy byla její hranice překročena naposledy. Sára ji překročila, jednou... jen jednou... a stačilo to.

Ta hloupá vlčice do mě vrazila, když šla s nosem zabořeným v telefonu. Otočila se a začala na mě ječet, z úst jí začaly tryskat všemožné hnusné poznámky o mně a mé rodině.

Moje sestra k ní velmi tiše, s očima plnýma vzteku přistoupila, a když se ta psí mrcha otočila, aby na mou sestru chrlila další ze svých ohavností, klidně napřáhla ruku a jednu Sáře vrazila do obličeje. Slyšel jsem křupnutí, Sáře se propadla tvář, oko jí vylezlo z důlku, nadočnicový oblouk měla zlomený a nos přeražený na stranu.

Nejmenovali jsme se Mountainmoverovi – Horalové – pro nic za nic. Byli jsme mírumilovná a milující sebranka, náš klan. Ale byli jsme jedni z nejsilnějších vlků, obvykle jsme přijímali práci jako vymahači pro Alfu. Také jsme těžili a obnovovali Hory.

Dorazili jsme ke škole a bylo tam jen jedno auto, poznávám Darienův modrý Charger, opírá se o kufr auta vedle Sářiny sestry. Vlčice jménem Alora. Kolovaly zvěsti, že tvoří pár.

Nevěděl jsem, jestli je to pravda, nebo ne, spolu se všemi ostatními fámami, které tvrdily, že je to běhna, že je lehká a že se vyspí s prvním, kdo si řekne. Ale o těch fámách jsem pochyboval.

Za prvé jsem si jistý, že je začala šířit Sára a její parta čubek, protože jsem je všechny viděl, jak tu či onu fámu chrlí na různé lidi. Za druhé jsem tu vlčici přistihl, jak odmítla více než jednoho samce, a párkrát musela být i násilná. To mi nepřipadalo jako chování snadné, lehké děvy.

Serenity zaparkuje, ona a Kian se stále dohadují. Vystoupíme z džípu a ona říká: „Nemůžete mi zasahovat do hledání mého druha.“ Vrátím se ke konverzaci a říkám jí:

„Chceme se jen ujistit, že ten vlk na tebe bude hodný.“

Kian dodává: „Jo, nechceme, aby ti někdo ublížil.“

Serenity se k nám otočí a otevře pusu, aby něco řekla, právě když k nám zavane poryv větru a přinese Darienův a Alořin pach. Moje sestra ztuhne, zamrká, zakloní hlavu a pak, jak se otáčí, nasaje vzduch, znovu ztuhne, když se její oči zaměří na vlka přes parkoviště.

Výraz v její tváři se rychle mění, zatímco zírá na Dariena. Podívám se na něj taky, i on tam stojí jako přimrazený. Výraz v jeho tváři byl kombinací strachu, touhy a úžasu. Podíval jsem se na Aloru, dívala se na mou sestru a na tváři měla úsměv. Zajímalo mě proč.

Pak se na chvíli podívá na Dariena, její výraz se změní na zamyšlený, pak se jí tvář rozzáří ďábelským úsměvem, který mi z nějakého důvodu připadal rozkošný, a najednou se pohne, strčí Dariena směrem k mé sestře a říká: „Běž za ní, ty hlupáku, to ona chce, jdi si pro svou družku,“ a on najednou běží k mé sestře.

Podívám se na sestru právě včas, abych viděl, jak se jí ve tváři rozlila radost; ta vlčice měla pravdu, přesně to moje sestra chtěla, a pak už se k němu rozbíhá, na poslední chvíli mu skočí do náruče, on ji jednou zatočí dokola, než ji postaví na zem. Dívám se na Aloru, zatímco Darien i Serenity říkají: „Druh.“

Ta vlčice se usmívá, prakticky září štěstím za ně, ale postupně vidím, jak to pohasíná, ale úsměv na tváři jí zůstává. V jejích očích vidím štěstí pro ten pár, ale také smutek a ostražitost.

Jako by věděla, že se jí stane něco zlého, a přijímá to, i když je za ten pár upřímně šťastná. Úsměv na její tváři, ač teď trochu smutný, byl stále šťastný pro ten pár, navzdory její vlastní vnitřní bolesti.

Teď jsem měl otázky a věděl jsem, že Kian je bude mít taky. Rychle se na něj podívám, on na mě. Kývnu hlavou směrem k Aloře a on přikývne. Tak k ní mlčky dojdeme. Obejdeme ji a přijdeme k ní zezadu, zatímco pozoruje dvojici. Neztuhla úplně, ale poznal jsem, že nás vycítila.

Nejdřív se podívala na Kiana, pak na mě, než se zadívala dopředu a klidným tónem, který mi připadal matoucí, řekla: „Můžu pro vás něco udělat, chlapče?“ Nejdřív jsem neodpověděl. Můj bratr se na ni, stejně jako já, díval zmateně kvůli jejímu klidnému a ostražitému chování. Otočím se zpátky k ní. Vykročí vpřed a pak se otočí čelem k nám.

Její další otázka je pronesena tím samým klidným tónem. „Zeptejte se na to, co máte na srdci.“