Šestadvacetiletý Leon Wolf byl ženatý muž, jehož neblahá pověst byla známá po celém městě Springfield. Žil s rodinou své ženy – u Mansonových – a během svého tříletého manželství s ním bylo zacházeno jako s nevolníkem. Důstojnost pro něj byla cizím pojmem, přesto snášel veškeré ponižování mlčky a ani jednou se neozval na protest.

Poslední tři roky dřel v rodinné firmě Mansonových každý den neúnavně jako kůň, přesto musel svůj plat odevzdávat své ženě Marilyn, ke které se nesměl ani přiblížit.

Když se večer vracel domů, musel prát prádlo, vytírat, vařit a vykonávat nejrůznější domácí práce. Přesto pracoval pilně a bez stížností.

Věřil, že tím vším dokáže své ženě svou hodnotu a přesvědčí ji, aby s ním zůstala až do stáří. To, co dostal na oplátku, však byla krutá rána – dítě!

Jeho žena, se kterou nikdy ani nespal, byla těhotná a on se měl stát otcem!

Ale považoval by to někdo za dobrou zprávu?

„Je pro tebe tak těžké pořádně vyprat prádlo nebo dobře vytřít podlahu, Leone? Jsi k ničemu! Neumíš nic udělat pořádně? Proč bychom tě tu měli držet, když i pes by to zvládl lépe než ty?“

...

Ta drsná slova vyšla z úst Leonovy tchyně, Helen Mansonové. Ukázala mu prstem do obličeje a zlostně se do něj pustila.

Leon vzhlédl, oči podlité krví hněvem.

„Helen!“ procedil Leon skrze zatnuté zuby a zasyčel.

„Neoslovuj mě křestním jménem. Nejsi hoden mě tak nazývat!“

Helen vyjádřila svůj odpor a pohrdání.

Leon mlčel a zdržel se odpovědi.

Před třemi lety náhodou narazil na patriarchu rodu Mansonů, když ten náhle onemocněl.

Starý pán Manson, jak se mu říkalo, musel být odnesen do nemocnice na Leonových zádech, což bylo asi osm mil. Starý muž dostal včasnou péči a byl zachráněn díky Leonově laskavosti.

Starý Manson se cítil dlužníkem a rozhodl se laskavost oplatit tím, že provdal svou vnučku Marilyn za Leona. Zbytek rodiny byl proti, ale starý pán byl k jejich námitkám hluchý.

Od té doby žil Leon u Mansonových tři roky.

Tři roky!

I ten nejchladnokrevnější člověk by si k někomu za tu dobu vytvořil vztah, ale zahořklá dvojice matky a dcery to znemožnila!

Marilyn a její rodina jím z hloubi duše pohrdali jen proto, že byl sirotek bez perspektivy a rodinného zázemí.

Navzdory jeho největší snaze ho Marilyn a ostatní neustále kritizovali, bili a nadávali mu na každém kroku.

Starý pán Manson byl jediný z celé rodiny, kdo se k němu choval dobře.

Když byl starý Manson nablízku, aby ho chránil, tchyně Helen se dokázala ovládat – ale jen do určité míry.

Od té doby, co starý pán Manson před měsícem zemřel na nemoc, Helen a všichni ostatní prakticky zintenzivnili své snahy ho vyhnat.

Stal se v rodině nechtěnou existencí a trávil dny tím, že s ním zacházeli hůř než se psem...

Dveře pokoje se rozlétly a dovnitř vešla Marilyn, páchnoucí alkoholem. Oblečená v módních šatech a černých hedvábných punčochách, její vábivá chůze a svůdně zčervenalá tvář byly neodolatelné pro téměř každého muže.

Když ji Leon viděl se vracet, vzhlédl k ní a pocítil nával bolesti v bolavém srdci. Nedokázal pochopit, jak se mohla přimět jít pít, i když byla těhotná!

Leonův první instinkt byl jít ji podepřít, ale Marilyn ho okamžitě odstrčila.

„Nesahej na mě! Okamžitě si sbal věci a vypadni odsud. Zítra se jdeme rozvést na matriku!“

„Cože! Proč?!“

V tu chvíli se objevila Helen a začala Leonovi nadávat, jakmile ho uviděla stát tam jako opařeného.

„Co to děláš, Leone? Přines lavor s vodou a začni Lulu mýt nohy!“

Helen přešla k Marilyn s láskyplným výrazem ve tváři. Jemně ženu chytila za ruku a starostlivě se zeptala: „Proč piješ tolik alkoholu? Pro dítě to není dobré. Vynaložila jsi tolik úsilí, abys konečně otěhotněla s Brodyho synem, takže nesmíš dopustit, aby se mu něco stalo.“

Už se těšila na vnuka, i když termín porodu byl ještě měsíce daleko. Pouze chlapec by dal její dceři šanci stát se Brodyho manželkou. Jediný důvod, proč si Leona nechávala, byl ten, že si nebyla jistá pohlavím dítěte – koneckonců, někdo se o její dceru musel starat a najmutí chůvy by stálo peníze navíc.

„Neobtěžuj se s mytím mých nohou! Už jsem si tvé neschopnosti užila za poslední tři roky dost, Leone! Zítra se rozvedeme!“

Marilyn se na Leona podívala s chladným, arogantním a pohrdavým výrazem.

Leon měl okamžitě pocit, jako by jeho srdce proklály tisíce šípů. Věděl, že není Marilyn hoden, přesto tři roky tvrdě pracoval a vše snášel v naději, že si získá její uznání.

Netušil, že výměnou za všechnu tu tvrdou práci dostane žádost o rozvod!

„Máš pravdu!“ uvědomila si to i Helen. „Koneckonců teď máme Brodyho dítě a poškodilo by naši pověst, kdyby se lidé dozvěděli, že s námi stále žije.“

„Jsem unavená. Mohla bys mě doprovodit do pokoje, abych si odpočinula? Z pohledu na toho idiota se mi dělá zle!“

Marilyn si něžně pohladila břicho a obávala se, zda se do nich nebudou snažit zasahovat jiné ženy kolem Brodyho, až se jí břicho zvětší. Když Helen pomáhala Marilyn do pokoje, rýpla si do Leona: „Proč tu ještě jsi? Máš v plánu se tu zdržovat a starat se o dítě, které ani není tvoje?“

V tom zlomku vteřiny zaplavilo Leonovo srdce ponížení, hněv a nespočet dalších negativních emocí. Cítil se jako opuštěný toulavý pes, nemilosrdně vyhnaný z domova. Všechny jeho věci z tříletého manželství – včetně občanského průkazu – byly vyhozeny do popelnice. Leonovou nejsilnější emocí v tu chvíli bylo hořké zklamání.

Byl bez domova.

Za ty tři roky byly jeho výdělky z práce odevzdány v plné výši tchyni a on nedostal ani cent. Nelišil se od divokého psa.

Leon se toulal ulicemi a skončil na hřbitově, kde v temnotě cítil chladný vzduch.

Stál před náhrobkem, výraz osamělý a oči široce otevřené, ale neukápla mu ani slza.

Nevěděl, zda má cítit hněv, zoufalství nebo zklamání.

Mlčky hleděl na náhrobek zesnulého starého pana Mansona, jediného člověka, který ho během těch tří let chránil a staral se o něj. Poté, co byl vyhozen z domu, cítil Leon povinnost vzdát starému pánovi naposledy úctu.

Ačkoliv mu chtěl vzdát hold, neměl u sebe žádné peníze a nemohl si dovolit koupit ani ty nejlevnější květiny.

„Děkuji vám, že jste se o mě ty tři roky staral, pane...

Zítra se s Marilyn rozvedu...

Nepodařilo se mi naplnit vaše očekávání...“

Leonovy oči byly rudé. Klečel v temnotě noci a opakovaně se klaněl před náhrobkem starého Mansona. Bylo těžké vyjádřit slovy hořkost a smutek v jeho srdci.

Když vzdal úctu, zvedl přívěsek, sevřel ho v dlani a tupě seděl na zemi zády opřený o náhrobek.

Aniž by to Leon tušil, zdálo se, že přívěsek vydává měkké bílé světlo, jako by dokázal vycítit hněv a ponížení v jeho nitru...