***

Nevím, jak se cítit, když vidím známé budovy, které vedou k mému domovu, nemůžu tomu tak docela říkat domov, myslím, domov je někde, kde se cítíte v bezpečí a šťastní. Že jo?

Nejspíš bych měla cítit nadšení, jak jsme se blížili. Nemáte cítit bezbřehou radost z toho, že jedete domů a znovu vidíte členy své rodiny?

Chloe a Lydia vždycky mluví o tom, jak jim chybí rodina zpátky v akademii.

Já mluvím jen o své matce.

Pro případ, že jste si nevšimli, akademie byla celá o bohatých dětech se zámožnými rodiči, kteří mají plné zuby svých rozmazlených spratků nebo na ně nemají čas.

Polovinu času si Chloe a Lydia často stěžují na nedostatek svobody a jak se cítí zavřené za školními zdmi.

Když vidím, jak se tlusté černé vyztužené titanové dveře otevírají s více než tuctem ozbrojených stráží kolem komplexu, jsem si docela jistá, že jsou tu i nějací, které nevidím.

SUV, ve kterém jsem byla, zastavilo před dvěma velkými dveřmi. Ne že bych čekala, že někdo bude čekat na můj příjezd. Dobře, možná aspoň moje matka.

Někdo, řidič, mi otevřel dveře, abych vystoupila, což jsem udělala. Už držel oba mé kufry.

„Díky, odsud to vezmu,“ řekla jsem a chytila madla, přičemž se má ruka otřela o jeho. Rychle ji pustil a šel zpátky k autu, hádám, že pro zbytek mých věcí, hlavně mé výtvarné potřeby. Už jich nebylo tolik.

Když jsem se otočila, uviděla jsem to monstrum budovy, jak se nade mnou tyčí. Cítila jsem se, jako by mi někdo na má malá ramena shodil tisíc liber. Nebyla jsem tu skoro tři roky.

Mé kamarádky si myslely, že jim akademie vzala svobodu, ale mně ne. Pro mě byla akademie svobodou, byla mým závanem čerstvého vzduchu.

A tohle bylo mé vězení. Tohle… Tohle je mé vězení.

„To zvládnu,“ zašeptala jsem si pro sebe.

S povzdechem jsem odrollovala tašky ke vchodu. Zatlačila jsem do dveří a vešla dovnitř.

„Nemůže to být tak hrozné.“

První věc, kterou jsem uviděla, byl obrovský obývací pokoj, byl prázdný. Čekala jsem to. První patro byla hlavně kuchyně, jídelna, obývák a pár pokojů pro služebnictvo, po straně bylo velké schodiště, které vedlo do druhého patra. To zabíralo hlavně spoustu ložnic o velikosti bytů, pár pokojů pro hosty a pracovna.

Třetí patro mělo hlavní ložnice a nějaký tucet dalších pokojů, u kterých si nejsem jistá k čemu jsou. Ne že bych kdy měla dovoleno jít na průzkum nebo tak něco.

Všechno bylo víceméně stejné, jako když jsem odešla. Rozhlížím se a očima pátrám po někom, kdo by mi řekl, kde je matka.

Nechala jsem tašky být a rozhodla se zkusit kuchyň. Jak jsem vešla, uviděla jsem malou ženskou postavu, kterou poznávám, znám ji od narození.

„Paní Lupe!“ zaječela jsem nadšením.

Prudce se otočila.

„Lolo? Ó, moje zlaté dítě,“ řekla a utírala si ruce do zástěry.

Rozběhla jsem se k ní, skočila na ni a málem z ní vymačkala život.

„Kdy ses vrátila?“ zeptala se a objímala mě nazpátek.

„Zrovna jsem dorazila.“

„Nech mě se na tebe podívat,“ řekla a odtáhla mě, aby na mě měla lepší výhled.

„Podívej, jak jsi vyrostla, dítě moje.“

„Ne tak velká jako vy,“ řekla jsem hravým tónem.

„Vypadáš dobře, jak bylo ve škole? Tak moc jsi mi chyběla,“ řekla paní Lupe a utírala si zatoulané slzy na tváři.

„Taky jste mi chyběla, paní Lupe. A škola byla fajn.“

„Jsem tak ráda, že jsi zpátky. Viděla jsi matku?“

„Ne, kde je?“

„Měla by být ve druhém patře.“

„Dobře. Co to vaříte? Voní to lahodně, nemáte tušení, jak moc mi chybělo vaše jídlo,“ zakňourala jsem dramaticky.

„Oběd je skoro hotový. Teď běž za matkou,“ pohladila mě po pažích.

„Dobře, paní Lupe,“ řekla jsem a ještě jednou ji objala, než jsem odešla.

Vyšla jsem po schodech. První a druhé patro. Tolik schodů, člověk by si myslel, že po tolika letech sem někam nainstalují výtah.

Dům byl vážně velký. Měl západní a východní křídlo. Matka bydlela ve východním křídle před dvěma lety, jsem si jistá, že se to nezměnilo.

Východ měl obývací pokoj napravo. Ložnice byly nalevo. Málem jsem prošla kolem obýváku a zamířila rovnou k matčině pokoji. Obvykle trávila tolik času ve svém pokoji, když jsem byla mladší, teď si nejsem jistá.

Rozhodla jsem se, že neuškodí zkontrolovat to, a zamířila k obývacímu pokoji.

Když jsem vstoupila do místnosti, na vteřinu jsem ztuhla. Támhle je… Moje matka, nebylo pochyb, její tmavě hnědé vlasy přesně jako moje. Tam na pohovce před televizí.

Přinutila jsem se pohnout.

„Matko,“ zašeptala jsem.

Hlava jí švihla směrem ke mně, šok jí naplnil pohled.

„Lolo.“

„Mami,“ řekla jsem a kráčela k ní, jak vstávala. Náruč otevřenou a já do ní vplula.

Jak mi chyběla. „Tak moc jsi mi chyběla, mami, tak moc.“

Odtáhla si mě. „Děťátko moje, nech mě se na tebe podívat, jak moc jsi vyrostla, už jsi žena.“

Huh!

„Neříkej divné věci, mami. Jsem pořád tvoje miminko,“ tvář mi zhořela.

„Nech mě tě znovu obejmout. Taky jsi mi chyběla,“ řekla a stáhla mě zpátky do náruče. Tiskla jsem ji tak pevně a vdechovala její vůni.

„Pojď, zlato, sedni si a všechno mi pověz, jak bylo ve škole? A zkoušky, vedla sis dobře? Dělal ti někdo potíže? Protože jestli jo, tak budou-“

„Klídek, mami,“ skočila jsem jí do řeči.

„Všechno je v pořádku, slibuju,“ řekla jsem a držela ji za ruce.

Před lety, když jsem se teprve dostala na akademii, jsem byla trochu samotářka.

Tehdy jsem se s Lydií a Chloe nekámila. Řekněme, že pro mě bylo těžké najít si přátele. Během dospívání jsem měla omezený kontakt s lidmi zvenčí a v tomhle oddělení jsem stejně neměla moc zkušeností. Hledání přátel.

A bála jsem se, že někomu vyžvaním, že rodina je součástí mafie.

Zmínila jsem se, že některé bohaté děti umí být vyloženě zlé?

Byla jsem šikanovaná ve velkém. Holky, hlavně ty rozmazlené, mi nadávaly do ošklivek a beztvarých.

Kluci na mě zkoušeli různé narážky, a když jsem odmítla, i když tak zdvořile, jak jsem mohla, naštvali se a dávali mi hnusná jména. Jednou mě nějaký kluk, Maddox, byl to fakt kretén, zahnal do kouta v knihovně. Byla jsem tak vyděšená, ale Lydia a Chloe mě zachránily.

Tehdy to byly jen mé spolubydlící, ale po tom incidentu jsem se jim začala otevírat.

Naučily mě, jak se bránit slovy, protože jsem nebyla dost silná na to, abych používala pěsti.

„Jsem ráda, Lolito,“ řekla máma a držela mé ruce ve svých.

„Tak jak ses měla, mami?“

„Všechno je dobré.“

„Co… em, co ty a otec?“ Hryzalo mě zeptat se na tuhle otázku. Když jsem odešla, nemluvili spolu, díky někomu. Mně.

Před rokem, když mě matka přijela navštívit do školy, o tom odmítla mluvit. Měla o mě strach.

„Nedělej si starosti s otcem. Proč se nejdeš převléknout, vybalit a odpočinout si. Zavolám tě, až bude oběd hotový,“ požádala máma.

Mně to vyhovuje. Jsem vyčerpaná.

„Chceš se mě zbavit tak brzy. To je fajn,“ řekla jsem s hranou otráveností.

Vstala jsem, políbila ji na tvář a odkráčela.