Slyšela jsem před svým pokojem hlasité hlasy, někdo ječel jako bánší. Vážně nechci vědět, kdo to je.

Po výborném obědě s mámou jsem šla zpátky do pokoje. Během oběda se matka zdála mimo. Jako by byla z něčeho smutná. Vyprávěla jsem jí příběhy o akademii a o Lydii a Chloe.

Když jsem se zeptala, co ji rozptyluje nebo trápí, usmála se a zamluvila to. Prostě mám pocit, že to bude něco spojeného s otcem. Podváděl ji znovu? Nebo se k ní choval špatně. Nic by mi neřekla.

V mojí rodině je docela normální, že muži mají milenky. Dokonce se to očekává.

Jednou, když mi bylo dvanáct a hledala jsem mámu, neviděla jsem ji v ložnici, kde raději pobývá, ani v knihovně dole, tak jsem se rozhodla zeptat otce. Nachytala jsem ho v jeho pracovně s jinou ženou, oblečení, co měla na sobě, vypadalo jako uniforma služebné.

Později ten den jsem matce řekla o tom, co jsem viděla. Jednoduše se usmála a řekla mi, že mu to pomáhá relaxovat.

Teď když o tom přemýšlím, máma nevypadala ani v nejmenším překvapeně nebo dokonce smutně. Obtěžovalo ji to, ale nebyla smutná.

Takže, bože chraň, abych si vzala muže z rodiny.

Rozhodla jsem se zjistit, co se to sakra děje, vykulila jsem se z postele, vklouzla do žabek a sešla dolů.

Jak se to říkalo? Zvědavost se nevyplácí. No, v mém případě by to bylo zvědavost zabila Lolu.

Mé nohy pleskaly po schodech, když jsem šla k obývacímu pokoji v prvním patře.

Tady byly ty hlasy tak hlasité.

Zrovna když jsem šlápla na spodní schod, něco mi prosvištělo kolem hlavy a prásklo do zdi. Roztříštilo se to na tucet kousků.

Byl to telefon?

„Co to sakra, otče!!!“ zaječel pištivý hlas následovaný zvukem dalšího rozbíjejícího se skleněného předmětu.

Teď v obývacím pokoji vidím dvě blonďaté postavy stojící uprostřed místnosti.

Katharina a její stejně ďábelská matka.

„Já jsem ta, kdo by se měl vdávat, ne ta děvka!“ ječela Katherina.

Koho nazývá Kat děvkou? Tohle jméno bylo obvykle rezervováno pro mě.

Nevím, jak jí může procházet, že takhle mluví, obzvlášť před svým otcem.

„Jsem starší než ona. Ta budižkničemu! Ona se nemůže vdát dřív než já! Je to urážka mé cti a hrdosti jako ženy!“ ječela Katerina a dupala nohou. No, to je poprvé.

„Ty? Hrdost? Kat, vážně?“ vysmíval se Carlos, kdybych byla blíž k němu, požádala bych ho o placáka. Zrovna jsem si myslela přesně to samé.

„Co se to tu děje?“ zeptal se někdo za mnou a já vyjekla a otočila se, abych uviděla otce.

„Dolores,“ řekl plochým hlasem.

Můj otec je pohledný muž, v dobré kondici, něco po čtyřicítce. Světle hnědé vlasy nakrátko střižené, odtud, kde stojím, vidím, že má víc šedin, než míval, poprašek na spáncích. Jeho ostré hnědé oči, které mi vždycky dávaly pocit jako šlehnutí bičem, na mě zírají i teď.

Mysleli byste, že bude aspoň trošičku potěšený, že mě vidí, když mě neviděl skoro tři roky.

Když jsem byla malá, vždycky jsem se mu chtěla zavděčit. Pomáhala jsem mámě s přípravou večeře a ujišťovala se, že se dobře učím, aby se na mě aspoň jednou usmál, ale nikdy to neudělal. Vždycky jsem žadonila o jeho pozornost, ale on jen řekl, a cituji: „Běž otravovat matku, Dolores.“ To zlomilo mé malé srdce. Ale teď už jsem na to zvyklá.

„Otče,“ odpověděla jsem stejně plochým tónem.

Moje matka stojí vedle něj.

„Ty pitomá krávo!“ rychle jsem se otočila a viděla Katherinu, jak si to razí ke mně, jen aby ji zadržela její matka.

„Teď ne, drahoušku,“ říká moje teta Sara.

„Ahoj Kat,“ pozdravila jsem s malým úsměvem, zatímco můj pohled skenoval místnost.

Na konci místnosti seděl Manuel, Katin otec, můj strýc, ve svém obvyklém černém obleku, bílé košili a černé kravatě. Nemyslím si, že jsem ho za svých sedmnáct let života viděla v něčem jiném než v obleku. Pardon, vlastně osmnáct. Pořád zapomínám, že mi zrovna bylo osmnáct.

Na druhém konci gauče sedí jeho syn, Carlos, Katin mladší bratr a můj oblíbený bratranec.

„Opovažuješ se na mě zvednout ruku,“ střelila jsem pohledem zpátky na Kat, která na mě teď ukazuje jedním perfektně upraveným nehtem. Všichni se otočili, aby se na mě podívali.

Dobře, přemýšlela jsem o způsobech, jak se z toho vykroutit. Věděla jsem, že není cesty, aby to nechala plavat.

V mafii je uhodit někoho, kdo je nad vámi buď hodností, nebo věkem, prostě… špatné. Vlastně se to nedělá vůbec, jako nikdy.

Proto ona a její máma Sara vždycky týraly mě a mou mámu a procházelo jim to.

Přemýšlela jsem, že budu hrát nevědomost a dělat, že je blázen.

„O čem to mluvíš? Zrovna jsem dorazila,“ řekla jsem se zmatkem vepsaným ve tváři, je to ten samý výraz, který používám, když se plížím zpátky na intr po večerce a chytí mě ochranka.

Není šance, že bych přiznala, že jsem uhodila svou sestřenici. Nebyla bych potrestaná jen za neuctivost, ale musela bych vysvětlovat, proč jsem byla v jistém nočním klubu.

„Neopovažuj se dělat blbou, viděla jsem tě v klubu před dvěma dny!“ vyštěkla a dupla nohou, až mě málem rozesmála. Fakt dospělé. Vypadala tak směšně ve svých žlutých letních šatech a červených lodičkách.

„Noční klub? Ty jsi byla v nočním klubu?“ lapala jsem po dechu a hrála překvapenou. Páni, kdy se ze mě stala tak přesvědčivá lhářka?

„Tys byla v nočním klubu?“ zeptal se Manuel vražedným hlasem. Teď se všichni dívali na Katherinu.

„Mm n-ne sa-samozřejmě že ne, otče,“ vykoktala a uvědomila si svou chybu.

Bojovala jsem s úsměvem cukajícím mi v koutcích, zazubila bych se, kdyby mě to neprozradilo.

„Neopovažuj se mi lhát, Katherino, co jsem říkal o tom kurvení se?“ Manuel ji probodával pohledem.

Chtěla mě dostat do průšvihu. Teď se karta obrátila.

„Je to chyba týhle čubky,“ ukázala na mě.

„Jak je to moje chyba?“ zeptala jsem se.

„Máme na práci důležitější věci, Manuele, potrestej svou dceru později,“ řekl otec za mnou, zatímco kráčel ke gauči a posadil se. Máma ho následovala a stáhla mě s sebou. Zatáhla mě, abych si sedla vedle ní na gauč.

Vydala zvuk nespokojenosti nad stavem mých vlasů a pak mi projela prsty konečky visícími kolem obličeje. Tohle mi chybělo, jak mě obskakovala. A já dělala, že mě to obtěžuje.

„Potřebuješ kúru na vlasy, drahá,“ řekla, když jsem nakonec její prsty odehnala.

„Čau Lolo, vypadáš dobře,“ řekl Carlos. Vždycky ke mně byl milý, na rozdíl od jeho mámy a ségry.

„Díky, Carlosi,“ usmála se jsem.

„Dolores?“ Vzhlédla jsem k Manuelovi, když mě oslovil.

Usmála jsem se na něj. Moc jsem nevěděla, co říct.

Všichni byli chvíli zticha. Bylo to trapné, jasný… Fakt.

„Jak jde studium?“ zeptal se Manuel. Viděla jsem, že bojuje s tím, co říct. Manuel se mnou moc nemluvil, jakože bych mohla doslova spočítat, kolikrát se mnou mluvil, i když jsme žili ve stejném domě od mého narození.

„Bylo to fajn, pane,“ odpověděla jsem.

„To je dobře,“ řekl o chvíli později, černé vlasy ulíznuté dozadu.

Vrátili jsme se k trapnému tichu, když už jsem to nemohla vydržet, vyhrkla jsem: „No, kdo se teda vdává?“ zeptala jsem se, taky jsem chtěla změnit téma.

Všichni na mě upřeli zrak. Proč se na mě všichni dívali?

„Mám jí to říct já, nebo kdo se chce ujmout té pocty?“ ušklíbla se Kat.

Co to s ní je? Teda kromě té facky, ale tu si zasloužila.

„Říct mi co?“ Rozhlédla jsem se.

„Vdáváš se ty, Lolo. Ta, kdo se vdává, jsi ty,“ řekl Carlos.

Ztuhla jsem. Smích mi unikl ze rtů.

„To byl vtip, že jo?“ zeptala jsem se tichým hlasem, když se ke mně ostatní nepřidali.

Nikdo nic neřekl.

Lžou. Musí.

„Matko?“ řekla jsem, podívala se na svou matku a vstala z pohovky.

„Je mi to tak líto, děťátko,“ odpověděla, oči se jí leskly slzami.

„Prosím, řekni mi, že je to lež,“ žadonila jsem.

„Všichni jste lháři!“ zakřičela jsem.

Teď mi po tvářích stékaly slzy.

„Tak moc mě to mrzí, Lol-“

„TOHLE JE ŠÍLENÉ, MATKO! Šílenství! Všichni jste se zbláznili!!!“ ječela jsem.

„Nemluv se svou matkou takhle-“ začal otec, ale skočila jsem mu do řeči.

„Je mi to jedno. Tohle je pitomost. Já se nevdávám! Slyšíte mě?“ prskala jsem.

Máma už plakala. Manuel vypadá znuděně, otec vypadal naštvaně, Carlosova tvář byla bez výrazu. Kat a její matka vypadaly, že si to užívají, samozřejmě že ano.

„Budeš si dávat pozor na jazyk, Dolores,“ řekl otec.

„Zrovna jsem přijela domů, proč mě zase posíláte pryč?“ plakala jsem. Nečekala jsem na jejich odpověď. Otočila jsem se, odcházela a utíkala do svého pokoje.

Tohle se nemůže dít. Prostě nemůže.

Já se vdávat nebudu.