Z balkonu hotelu Blackwell Grand byl výhled na město, které žilo bohatstvím, tajemstvími a mocenskými hrami. Alex stál se sklenkou vína v ruce a chladný noční vzduch mu ovíval kůži. Vedle něj se nakláněla Zoe, paže ovinuté kolem jeho pasu, jako by si ho nárokovala.

„Jak dlouho tu hru hodláš hrát?“ zeptal se.

Zoe se tiše zachechtala a rty se jí otřely o jeho ucho. „Začíná to být velmi zajímavé, Alexandře. Nekaz tu zábavu.“

Zabručel, aniž by souhlasil či nesouhlasil, a oči měl upřené k obzoru. Jeho myšlenky zabloudily k té servírce.

„Nemůžu uvěřit, že souhlasila tak rychle,“ řekla Zoe a přerušila jeho úvahy.

„Říkal jsem ti, že je to Turnerová,“ odpověděl Alex odmítavým tónem.

Zoe naklonila hlavu, blond vlasy jí sklouzly přes rameno, jak si ho prohlížela. „Vážně, zlato, uplácet ji penězi by se mělo považovat za podvádění. Kde je v tom ta výzva?“

Alex mírně pootočil hlavu a vrhl na ni ostrý pohled. „Žádná pravidla to nezakazují, Zoe. A co jsi čekala? Že ji ukecám na rande sladkými řečmi? Už jen nezávazná konverzace s ní je dost bolestivá. Nabídl jsem to, čemu jsou Turnerovi otroky – jedinou věc, na kterou slyší.“ Rty se mu zkřivily do úšklebku. „A jako po dokonalé návnadě po tom skočila.“

Zoe se otřásla, ale ne chladem. Úsměv se jí rozšířil a oči se jí zaleskly poťouchlostí. „Bože, zlato, z té tvé nenávisti k nim mi běhá mráz po zádech. Teda, chápu to. Měl bys je nenávidět, ale... není to tak, že by ti ublížila celá rodina. Její bratr byl jediný, kdo se zapletl s Julianem.“

Alexův výraz ztvrdl, ostrá čelist se mu napjala. Jeho hlas byl chladný a rozvážný. „A co je její bratr, Zoe?“

„Turner,“ zašeptala s jízlivým úsměvem, zjevně potěšena jeho reakcí. „Ale zlato, musím uznat – sledovat, jak se ošíváš pokaždé, když o ní mluvíš, dělá tuhle hru mnohem zábavnější. Tvá bolest a nepohodlí? Ryzí zlato.“

Alex neodpověděl. Dopil zbytek vína a obrátil zrak zpět k městu, myšlenky temnější než noční obloha.

—

Mia stála za barem v Casa Lounge, utírala sklenice a snažila se ignorovat svírání v žaludku. Bylo to dva dny, co naposledy viděla Alexandra Blackwella, a nebyla si jistá, jestli je silnější úleva, nebo zklamání.

Jeho zpráva jí stále visela v mysli a vysmívala se jí.

Tři rande. Pět tisíc za každé.

Nebylo to normální. Nic na tom nebylo normální. Jaký muž platí tolik peněz za rande? Kdo vůbec platí za rande?

Zastavila se uprostřed utírání, když její pozornost upoutal vlastní odraz ve skle. Tenhle druh chaosu ve svém životě nepotřebovala.

Dveře do Casa Lounge se rozlétly. Mia otočila hlavu a ztuhla.

Alexander Blackwell.

Nebyl sám. Z obou stran ho lemovali jeho dva přátelé, Lucas a Sam, a smáli se něčemu, co neslyšela. Ale Alexův pohled se na ni upřel v okamžiku, kdy vstoupil do baru.

Mia cítila, jak jí srdce v hrudi poskočilo, a rukama se chytila pultu, aby udržela rovnováhu. Nemohla se pohnout. Nemohla odvrátit zrak. Kráčel k ní a jeho temná, velitelská přítomnost přitahovala pohledy všech v podniku.

Když překonal vzdálenost mezi nimi, vyschlo jí v krku.

„Zítra po práci,“ řekl Alex, hlas hluboký a hladký. „Vyzvednu tě.“

To bylo vše. Žádné vysvětlování, žádné zdvořilosti. Jen oznámení pronesené s naprostou jistotou.

Než Mia stačila najít hlas, otočil se a odešel do zadního rohu baru, kde se jeho přátelé už usazovali v boxu.

Mia prudce vydechla a křečovitě sevřela pult. Kolena měla jako z rosolu a byla si jistá, že má tváře v jednom ohni.

„O co šlo?“ zašeptala za ní Emily, její kolegyně, a šťouchla do ní loktem.

„O nic,“ řekla Mia rychle, hlas se jí třásl.

Emily zvedla obočí. „O nic? To byl Alexander Blackwell. Ten jen tak za lidmi nechodí, Mio.“

„Nech to být,“ zamumlala Mia a soustředila se na sklenici ve své ruce. Ale srdce jí bušilo tak silně, že měla pocit, jako by jí mělo vyskočit z hrudi.

Ohlédla se k boxu, kde Alex seděl se svými přáteli. Už se jejím směrem nepodíval, smál se něčemu, co řekl jeho kamarád, ale ona se nemohla zbavit pocitu, že si je naprosto vědom každého jejího pohybu.

Bože, do čeho jsem se to namočila...