POHLED MIRACLE

Pamatuji si ten okamžik, kdy má vlčice po letech promluvila jediné slovo.

„UTÍKEJ!“

Netušila jsem, jak se má údajně mrtvá vlčice vrátila ke mně a zavrčela, abych utekla před mužem stojícím přímo přede mnou – před mužem, kterého jsem poznala jako svého druha přesně ve chvíli, kdy se mé oči setkaly s jeho stříbrošedými duhovkami.

Jeho omamná vůně byla dalším jasným znamením. Voněl tak božsky, jako vůně celého lesa, a především jako palisandr.

Chtěla jsem jít k němu. Chtěla jsem mu říct, jak jsem na něj čekala celý život. Čekala jsem na něj, aby mi mohl zodpovědět mé otázky, nebo abychom mohli najít odpovědi společně, kdyby ani on nic nevěděl.

Měla jsem jít k němu. Byl to můj druh. Značka pálící na mém krku toho byla dalším důkazem.

Ale má vlčice se drala kupředu a převzala nade mnou naprostou kontrolu. Mé šaty se roztrhaly na kusy, když jsem se přeměnila ve svou bělostnou vlčici.

A pak jsem běžela.

Divokou, zběsilou rychlostí. Plná strachu. Bez cíle.

Snažila jsem se ze všech sil zastavit svou vlčici, aby mě neodvlekla od jediného muže, který byl schopen zodpovědět mé otázky – otázky, na které jsem chtěla znát odpověď i za cenu svého života.

V historii vlkodlaků – od dob, kdy nám Měsíční bohyně udělila dar měnit se ve vlky – se nikdo... Nikdo nikdy nenarodil označený.

Obvykle vlkodlaci nacházejí své druhy, až když se poprvé přemění, a pak se navzájem označí před spářením, aby dokončili pouto druhů, ale v mém případě...

Já jsem se narodila označená. Na krku jsem měla znamení měsíce, které mě pálilo po celý život – znamení druha.

Můj druh mě označil, ale jak? S tímto znamením jsem se už narodila. Nebylo reálně možné, aby mě můj druh označil před mým narozením.

Jak tedy bylo možné, aby se vlk narodil označený?

Neměla jsem ani právo svého druha odmítnout, protože vlkodlaci mohli odmítnout druha pouze předtím, než se navzájem označili.

Značka byla jako oficiální pečeť. Byl to první krok k dokončení pouta mezi dvěma vlkodlaky, tak jak jsem se s tím mohla narodit?

Chtěla jsem to všechno vědět. Chtěla jsem se ho zeptat proč a jak přesně jsem jiná, a chtěla jsem se ho zeptat, jestli je také jiný jako já, ale má vlčice – Gia – nezastavovala.

„STŮJ, GIO!“ Bojovala jsem s Giou o kontrolu, ale postupem času jsem ji ovládat zapomněla.

Myslela jsem, že má vlčice zemřela, když mi bylo šestnáct, ale teď, když jsem se proměnila ve vlka, jsem nevěděla, jestli z toho mám být šťastná nebo smutná.

Pro tuto chvíli jsem chtěla jen to, aby Gia přestala divoce utíkat lesem, abychom se mohly vrátit k našemu druhovi, ale strach, který jsem ze své vlčice vycítila, mě znepokojoval.

Proč by se má vlčice – Gia – bála našeho druha?

Náhle jsem nocí uslyšela hlasité zavrčení, které umlčelo všechna zvířata. Přejel mi mráz po zádech a všechny chlupy se mi zježily hrůzou.

Vrčení toho vlka bylo tak mocné, že kolena mé vlčice hrozila podlomením. Téměř jsme zakoply o větev a spadly ze srázu, ale Gia to zvládla proběhnout.

Náhle přes mou vlčici přeskočil obrovský černý vlk a dopadl přímo přede mě.

Má vlčice – Gia – se snažila včas zastavit, aby zabránila srážce, ale běžely jsme tak rychle, že naše tělo narazilo přímo do tvrdého těla toho vlka.

Věděl, že se to stane. Stoupl si přede mě úmyslně.

Hlasitý – odporný zvuk praskajících kostí se rozlehl tichou nocí a já věděla, že jsem si po srážce s tím obrovským vlkem zlomila několik žeber.

Gia zavyla bolestí, stáhla se a pokusila se znovu utéct, zatímco já jsem se potácela v žáru spalující bolesti, která projížděla celým mým tělem.

Byla jsem slabá. Nedokázala jsem se hojit jako ostatní vlkodlaci a cítila jsem bolest stejně jako lidé.

Byla to kletba. Brutální kletba.

Gia ustoupila před černým vlkem, který arogantně zvedl hlavu a zíral na nás svýma rudě zářícíma očima. Z jeho vlka vyzařovala moc. Byl nadřazený. I ve vzduchu jsem cítila nebezpečí.

Z tlamy mé vlčice uniklo zakňučení, když jsem si uvědomila, kdo přede mnou stojí.

Král alf – Cain Reyes.

Pouze Král alf měl po přeměně obrovského černého vlka s rudě zářícíma očima. Teď jsem ho snadno poznala. Už jsem o něm slyšela. Znal ho každý vlkodlak.

„Podrob se!“ zavrčel a mě zasáhla silná bolest hlavy vlnící se celým tělem.

S kňučením se mu Gia podrobila a sklonila hlavu na znamení své podřízenosti.

Čím víc se Král alf snažil dostat do mé hlavy, tím víc ta bolest rostla.

Jeho aura na mě byla příliš silná. Ne. Byla smrtící.

A působilo to, jako by tu sílu používal úmyslně. Ubližoval mi, protože mi chtěl ublížit.

Proč? To jsem nevěděla.

„Konečně jsem tě našel, družko.“ Nenávistný a hluboký hlas Krále alf pronikl mou myslí a v uších mi začalo hlasitě bzučet vlivem síly, kterou používal, aby mě svou alfí aurou udržel při zemi.

Mohl mě snadno přimět k poslušnosti, ale nezdálo se, že by to byl jeho motiv. Chtěl víc, soudě podle té čiré intenzity, s jakou si vynucoval cestu do mé hlavy a nutil mě, abych před ním padla jako mrtvá. Doslova se mě snažil zabít. Byl přesně takový, jak lidé tvrdili.

Krutý. Bezohledný. Mocný. Nebezpečný. Smrtící.

Má vlčice se začala měnit zpět, protože pro Giu se stalo nesnesitelným vydržet déle před Králem alf.

Zase mě v tom nechala samotnou. Nechala mě nahou, zranitelnou, bolavou, zlomenou a bezmocnou před mocným Králem alf – Cainem Reyesem.

...Mým druhem.

Jeho zářící rudé oči na mě zuřivě hleděly. To bylo vše, co jsem viděla, než se mi dech zasekl v hrdle a oči se mi obrátily v sloup vlivem nesmírné bolesti, kterou mi můj druh způsoboval.

Přišel. Muž, kterého jsem chtěla... přišel, ale nepřišel mě milovat.

Přišel se mi pomstít a přišel mě zabít.

Za co? To jsem upřímně netušila.