POHLED MIRACLE

„Miro! Tudy.“ Ten hladký hlas na mě volá a já natahuji krk, abych vzhlédla k hnědému vlku stojícímu přede mnou.

Když ho spatřím, na rtech se mi usadí úsměv. Zanedlouho oba šťastně běžíme hustým lesem – naše tlapky kmitají rychle a jistě.

Miluji to. Miluji běh mezi stromy. Dává mi to pocit svobody. Miluji, jak mi chladný vánek klouže po kůži a sčesává mi vlasy dozadu. Je to, jako bych létala bez jakýchkoli starostí na světě.

Je to vzrušující.

Ale co na tomto okamžiku miluji nejvíc, je to, že můj starší bratr Matthew je přímo vedle mě a běží stejně divoce.

Chci ho dohonit. Chci ho předběhnout, abych nad ním mohla alespoň jednou v životě vyhrát.

„Matthewe, zpomal! Myslím, že spadnu.“ Má vlčice se zazubí a unaveným hlasem se s ním spojí myslí, aby zpomalil.

„Na tenhle trik ti neskočím,“ odpoví a rozběhne se ještě rychleji – rychleji, než jsem kdy viděla běžet jakéhokoli jiného vlka.

V hrudi se mi dme pýcha.

Je to můj bratr. Jednoho dne se stane nejmocnějším alfou Smečky Půlměsíce. Všichni už ho respektují, milují ho, klaní se mu.

On je prostě takový. Narodil se, aby byl milován. A tu lásku si zaslouží.

Už vidím dům smečky. Obrovský bílý dům s bílým mramorovým schodištěm. Je velkolepý.

Vidím mnoho členů smečky, jak stojí před domem a fandí Matthewovi a mně. Všichni chtějí vidět, kdo dnes vyhraje, i když vědí, že Matthew vyhrává vždycky. A já taky vím, že s ním zase prohraju.

„Běž rychleji, Miro,“ pobízí mě, zatímco zrychluje. Povzbuzuje mě. Chce, abych nad ním vyhrála, ale čestně a poctivě.

Místo abych se cítila sklíčeně, že prohraju, snažím se víc. Běžím tak rychle, jak jen dokážu, a pak najednou...

Padám.

„Matthewe!“ volám na něj, zatímco mě pomalu začíná pohlcovat temnota.

Ale jak padám do tmy, vím, že je po mém boku. Natahuje se ke mně, aby mě zachránil – ochránil mě.

Ale všechno je příliš tmavé. Už nic nevidím. Nevidím jeho, ani domov, ani cílovou čáru hned vedle domu smečky.

Všechno je pryč.

Pomalu zamrkám, otevřu oči a můj pohled se setká se stropem mého malého pokoje v bytě.

Budík na nočním stolku drnčí a vydává otravný, ale uklidňující hluk. Někdy mi tyto zvuky pomáhají spojit se zpět s realitou.

Zase se mi to zdálo.

Posadím se, odhodím přikrývky a vezmu mobil z nočního stolku.

Je pět ráno. Po vypnutí budíku odložím telefon, sednu si na postel a nohy nechám viset dolů.

Znovu se ztrácím ve svých myšlenkách. Myšlenky byly někdy nebezpečné. Myšlenky vás mohly vtáhnout dovnitř a pak vás dusit až do konce.

Pak uslyším jiné zvuky, které mě donutí soustředit se zpět na mizernou realitu.

Zvuk sténání a hekání vycházel z vedlejšího pokoje.

Svraštím nos, padnu zpátky na postel a popadnu polštář, abych si ho přitiskla na ucho.

Musí to dělat takhle brzy ráno?

Kdy vůbec spí?

Přemýšlím a zavírám oči, snažíc se vytěsnit ty nepříliš příjemné skřeky, které vycházely z Belliných úst, zatímco to s Liamem dělali už poněkolikáté za tutéž noc.

Ach, velká Měsíční bohyně!

Někdy si myslím, že tito lidé mají větší výdrž než vlkodlaci.

A většinou nenávidím, že jsem vlkodlak, protože slyším všechny hluky a zvuky přes všechny tlusté zdi.

Přísahám, že dokonce slyším tu paní v přízemí, jak si pod nosem mumlá nadávky. Jsou to vážně sprostá slova.

Je to nechutné.

Možná proto je taková otrava nebydlet v lese, když jste vlkodlak.

Nakonec to vzdávám.

Vstanu a sprintuji ke skříni pro mikinu. Přetáhnu si ji přes hlavu, abych skryla šedé tričko, které mám na sobě, a obléknu si tepláky na běhání.

I když mi nikdy není zima, musím se chovat jako člověk, jinak by mě podezřívali nebo si mysleli, že jsem úplně šílená.

Jen si představte někoho, kdo se potuluje jen v tenkém oblečení uprostřed zimy.

Mohlo by je to vyděsit, takže se musím za všech okolností chovat normálně.

Připravím se, vezmu si sluchátka spolu s mobilem a vyřítím se z budovy, abych se dostala pryč od všech těch zvuků.

Z mých rtů unikne úlevný výdech, když si všimnu, že na ulicích je méně lidí.

Stala se z toho rutina. Vždy musím chodit běhat brzy ráno, pozdě v noci, nebo dokonce uprostřed dne, abych se vyhnula lidem.

Nechápejte mě špatně. Mám lidi ráda. Možná je mám ráda víc než vlkodlaky, ale oni prostě nikdy nepochopí mé problémy vlkodlaka.

Běžím ulicemi, nasadím si sluchátka a začnu poslouchat hudbu na plnou hlasitost.

To je nejlepší způsob, jak vytěsnit všechny zvuky.

Když dorazím do parku, zpomalím a můj běh se nakonec změní v chůzi.

V takových dnech... Ne. Každý den mi chybí má vlčice, Gia. Chybí mi tak moc, že bolí na ni jen pomyslet.

Když byla se mnou, mohla jsem s ní vždy mluvit a snadno vytěsnit všechny ostatní hlasy.

...Ale teď je pryč.

Zemřela, když mi bylo šestnáct. Zemřela v bídě a agónii. Hrozná smrt.

Zůstala jsem sama. Vlkodlak není nic bez svého vlka.

Po její smrti jsem jen člověk s některými zvláštními schopnostmi, jako je vylepšený sluch a zrak. Také hbitost a síla.

Je to spíš prokletí než požehnání. Se smrtí své vlčice jsem ztratila schopnost rychleji se hojit, ztratila jsem schopnost blokovat nechtěné zvuky a také jsem ztratila telepatické spojení, které jsem měla se svými bývalými členy smečky.

A ne. Členové mé smečky mě nevyhodili proto, že jsem ztratila vlka a byla jsem teď k ničemu. Vyhodili mě, protože jsem si to zasloužila. Byla jsem k ničemu i s vlkem.

Moje slabost?

Neschopnost zbavit se zbytečných emocí. Jako vlkodlak jsem čelila nepřátelům a vždy jsem je nedokázala zneškodnit. Nedokázala jsem ublížit ostatním, zabít ostatní... I když to byli vyvrhelové, upíři nebo lovci.

Byla jsem slabá jako lidé a nakonec jsem se člověkem stala.

Přemýšlím o tom všem, vracím se domů a odemykám dveře bytu klíčem.

Teď nic neslyším, protože stále poslouchám písničky, ale v okamžiku, kdy vejdu dovnitř, toho lituji.

Obrátím oči v sloup, stáhnu si sluchátka z uší a probodnu Liama a Bellu svým nejlepším vražedným pohledem.

„Prosím, ne na gauči. Už jsme o tom mluvili,“ zavrčím, když vidím, jak se doslova požírají navzájem, zatímco leží na gauči.

„Ó, ahoj Miro!“ zazpívá Liam a odtáhne se od Belly, která na mě střelí drzým úsměvem.

Bella je moje spolubydlící. Je jí dvacet, zatímco mně bude zítra osmnáct.

A Liam je prakticky taky spolubydlící, protože i když bydlí vedle, vždycky ho najdu u nás doma. Je to Bellin přítel. Je stejně starý jako Bella.

Oba by se dali nazvat mými přáteli. Pouze lidskými přáteli. Vlastně jedinými dvěma přáteli v mém životě... Jak ve vlkodlčím, tak v lidském světě.

„Chodíš vůbec někdy domů, Liame?“ zeptám se a zastavím píseň, která hrála na mém telefonu.

„Jsem doma,“ ukáže na Bellu, která na něj zavrká a přitáhne si ho k sobě, aby pokračovali v tom, co dělali, než jsem je hrubě a nechtěně přerušila.

„Ne na gauči. Přísahám, že jestli to budete dělat na gauči, oba zemřete strašlivou smrtí,“ zasyčím, vběhnu do svého pokoje a zavřu za sebou dveře.

„Přesuneme se do pokoje?“ zeptá se Liam a já naslouchám jejich rozhovoru. Neúmyslně, samozřejmě.

„Ne! Ona už z pokoje nevyleze. Nikdy se to nedozví,“ odpoví Bella bezstarostně a na chvíli nastane ticho.

A pak znovu slyším ty jejich nepříliš příjemné zvuky.

Samozřejmě, nikdo mě nebere vážně. Výhody toho být k ničemu a bezmocná i jako člověk.

Tichounce si povzdechnu a jdu do koupelny, abych si dala sprchu. Když si svléknu oblečení a postavím se před zrcadlo, mé oči sklouznou ke značce na místě, kde se můj krk setkává s ramenem.

Malý červený půlměsíc – znamení druha.

Zase září. Září už několik posledních dní a já nevím, co to znamená.

Nejenže září, ale také pálí, jako by na to místo někdo přitiskl žhavou železnou tyč a neodtahoval ji.

Je to bolestivé.

Když jsem se narodila, tato značka už na mém krku byla. Podle mého bratra byli všichni v mé smečce na rozpacích.

Co jsem byla? Prokletí? Požehnání? Zrůdnost?

Jak říkají vlkodlakovi, který se narodí se znamením druha?

Druzi se obvykle označí poté, co se najdou. Ale ještě předtím, než jsem vůbec věděla, kdo je můj zatracený druh...

Už jsem byla označená.

V lidské řeči – narodila jsem se vdaná bez možnosti rozvodu.

Teď musím najít svou druhou polovičku a pak oba uděláme bůhvíco, jen Měsíční bohyně tuší.

Takže zpět k tématu... Všichni se mi vyhýbali, když jsem se narodila, rozhodně proto, že je ta neobvyklá značka děsila, ale můj otec mě neodstrčil.

Moje matka zemřela hned po mém porodu a otec truchlil. Po smrti matky šílel, protože to byla jeho Luna a družka, ale nikdy mě neodstrčil.

Místo toho mě pojmenoval Miracle.

Když se všichni dohadovali, co jsem... Jestli požehnání nebo prokletí, všechny umlčel tím, že řekl, že jsem Zázrak.

Časem jsem si začala uvědomovat, jak se můj otec mýlil.

Nebyla jsem ani požehnání, ani zázrak.

Byla jsem prokletí. Jedna vědma, která kdysi přišla do naší smečky, to řekla.

Zaječela, jen co mě uviděla, a nazvala mě výsledkem trestu. Křičela na mě a vrhla se na mě, jako by její tělo ovládli nějací duchové předků. Bylo mi tehdy jen šestnáct, ale nikdy nezapomenu na to, co řekla...

„Zabila jsi lásku. Zabila jsi důvěru. Teď jsi prokletá, abys ji nikdy neměla. Jsi zatracená. Jsi prokletá. Ta značka na tvém krku je kletba.“ Řekla mi to přede všemi.

Nejdřív jsem jí nevěřila, ale členové mé smečky ano. Můj otec ano.

Když jsem si všimla nenávisti, která se na mě náhle snesla poté, co vědma učinila to odhalení, utekla jsem a té noci dokázala...

Že jsem opravdu prokletí.

Prokletí, které vzalo všechno. Lunu Alfovi. Budoucího Alfu jeho smečce.

Naděje. Štěstí. Víru.

Všechno jsem to vzala a všechno mi bylo na oplátku vzato.

Myslím, že jsem byla určitě potrestána, a teď jsem chtěla vědět proč.

Proč jsem byla trestána a za co?

Jen jedna osoba na tomto světě může odpovědět na všechny tyto otázky...

A tou osobou je má druhá polovička – můj druh.

Zítra mi bude osmnáct a doufám, že ho brzy najdu.

Každá otázka, kterou mám v mysli, pak bude zodpovězena.

Můj druh mi odpoví.

Každý den svého prokletého života trávím s touto nadějí planoucí v srdci.