POHLED MIRACLE

„UTÍKEJ!“ Ten povědomý ženský hlas, který mi křičí v hlavě, mnou otřese až do morku kostí.

G-Gia? Je to Gia?

Veškerá má pozornost se přesouvá k mé údajně mrtvé vlčici, pryč od mého nejočekávanějšího druha.

„Gio?“ promluvím v mysli a zoufale doufám, že znovu uslyším její hlas.

Co když je to jen má představa a Gia tu ve skutečnosti není? Ta myšlenka mě rozesmutní a znovu vzhlédnu ke svému druhovi.

Jeho stříbřitě šedé oči mě intenzivně probodávají. Vyzařuje z něj aura moci.

Z emocí v jeho očích vůbec nic nechápu.

Proč nejde ke mně?

Proč neudělá žádný krok?

Klopýtnu vpřed, jak mě ovládne zmatek. Semkne rty do úzké linky, a než stihnu udělat k němu byť jen o krok víc, Gia mi v hlavě zakřičí znovu.

„UTÍKEJ!“ Tentokrát mi z intenzity jejího výkřiku v mé hlavě začne být nevolno.

Všechny mé smysly se zbystří, když se rozhlédnu kolem, a uvědomím si, že to byla opravdu Gia. Najednou se cítím celistvá, ne jen jako otravný vlkodlak bez vlka.

„Gio? Jsi to opravdu ty?“ Snažím se s ní komunikovat, ale jako odpověď na mou otázku cítím, jak mě začínají pálit oči.

Gia se ze mě dere ven, aby nade mnou převzala kontrolu. Tenhle pocit jsem necítila už dlouho. Celé tělo mě brní a mlčení mého druha mé situaci nepomáhá.

Nedaří se mi ovládnout, padám na kolena a mé oblečení se začíná trhat, jak Gia proráží bariéru, aby převzala vládu nad mým slabým tělem.

Pocit, kdy se vám lámou všechny kosti a znovu se tvarují do podoby vlka, se ukazuje jako příliš bolestivý, protože jsem se už dlouho neproměnila.

Zvednu hlavu a zatnu zuby, když zjistím, že můj druh stále stojí na stejném místě. Jeho stříbřitě šedé oči jsou zastřené, jak na mě zírá, ztracený ve vlastním světě.

Vypadá šokovaně, rozzlobeně, znuděně a já nevím, proč se tak tváří. Copak není šťastný? Copak opravdu necítí to, co právě teď cítím já?

Hlava mi klesne nízko, když všechny mé kosti zapadnou na své místo a Gia mě zcela ovládne. Má bílá vlčice se rozběhne, jakmile se proměním, a já netuším, co se to děje.

Nejsem si ani jistá, jestli je to sen, nebo realita. Našla jsem svého druha, má údajně mrtvá vlčice nade mnou právě převzala kontrolu a teď od svého druha utíkám.

„GIO! CO TO DĚLÁŠ?“ spojím se v mysli se svou vlčicí a snažím se ze všech sil zastavit běh, ale ona má teď kontrolu.

Chci zastavit a vrátit se ke svému druhovi. Vím, že tam stále je. Cítím jeho přítomnost.

Chci jít k němu.

Chci ho poznat.

Chci se ho zeptat na to znamení na mém krku.

Chci ho milovat a chci, aby on miloval mě.

On je jediný, kdo mě nikdy nemůže opustit... Druhové se navzájem nikdy neopouštějí.

To všechno chci udělat, ale má vlčice – Gia – má v úmyslu něco jiného. Prostě běží a běží a odnáší mě pryč od mého druha.

Má mysl zamrzne ve chvíli, kdy vycítím mrazivý strach vyzařující z Gii.

Ona se bojí. Ne. Nejen bojí... Je strachy bez sebe.

Proto utíká.

„Co se děje?“ ptám se Gii, která stále běží hustým, temným lesem.

Žádná odpověď. Odmítá mi odpovědět. Proč? Nevím, ale vím jistě, že mi neodpovídá záměrně.

Takže se mnou přerušila myšlenkové spojení schválně? Proč? Žádný vlk tohle svému člověku nikdy neudělal.

Ale na druhou stranu... Já nejsem obyčejný vlkodlak.

Jsem ta, která se narodila označená a která byla od narození prokletá.

Pomineme-li vše ostatní, čeho se Gia bojí? Její strach se teď přenáší i na mě. Cítím, jak nad sebou ztrácím veškerou kontrolu.

Setřesu ze sebe všechny myšlenky a soustředím se na les před námi. V divokém běhu Gia dorazila na okraj hory, pod kterou se rozprostírá obrovské jezero. Srdce mi buší o hrudní koš, když běží po okraji, její tlapky jen pár centimetrů od toho, abychom se obě utopily v hlubokém jezeře.

Náhle uslyším v lese hlasité zavrčení. Všechny zvuky ustanou a poté vše ztichne.

To hlasité vlčí zavrčení bylo tak mocné a strašidelné, že se mi zježily vlasy na hlavě. Zdá se, že všechna stvoření utekla v okamžiku, kdy ten vlk zavrčel.

Je to můj druh?

Donutím Giu, aby se otočila a podívala, jen abychom za námi spatřily nekonečný les a temnotu.

Má vynucená akce způsobí, že Gia klopýtne o větev, a jak otočí hlavu, její pravá tlapka sklouzne z okraje.

S kňučením se jí jen tak tak podaří dostat tlapku zpět na lesní půdu. Úlevně si oddechnu, jenže Gia se znovu rozběhne.

„STŮJ, GIO!“ Bojuji o kontrolu, její divoké chování mě začíná k smrti děsit.

Čeho se tak bojí, že riskuje naše životy takovým útěkem?

Neposlouchá mě a dál bezcílně běží lesem, když nás něco obrovského přeskočí a dopadne přímo před nás.

Gia se snaží včas zastavit a nesrazit se s obrovským černým vlkem, který teď stojí před námi bokem k nám, ale žalostně selže a skončí smykem přímo do jeho těla.

Náš bok narazí do gigantické postavy a já slyším ten hlasitý, odporný zvuk praskajících kostí, který se rozlehne tichým lesem.

Tělem mi projede bolest – žhavá, spalující bolest, která mě přiměje zavřít oči, abych se dostala z toho bolestivého transu. Dech mi to vyrazí z plic, a když se pokusím nadechnout, uvědomím si, že mám zlomená žebra... Myslím, že dvě.

Bez jediného okamžiku čekání nás Gia odtlačí od černého vlka, který k nám otáčí hlavu.

Všimnu si jeho rudých očí přesně ve chvíli, kdy se Gia pokusí znovu utéct.

Jeho oči – žhavě planoucí rudá barva.

Zapomínám na všechnu bolest a ztrácím se v těch planoucích rudých očích, když mi to dojde.

On je...

On je Král Alf – Cain Reyes.

Jen on má černého vlka a ty rudě planoucí oči. Slyšela jsem o jeho vlkovi mluvit všechny v kavárně.

Po zádech mi přeběhne mráz hrůzy. Všechno mi teď v hlavě zapadá do sebe.

Král Alf zabije svou družku a pak učiní svou družkou Olivii.

Družku...

Teď si všímám i dalších věcí. Z Caina Reyese sálala aura nebezpečí spolu s mocí, ale ve své zamlžené mysli jsem to nikdy nezaznamenala.

Byl nebezpečný. On JE nebezpečný.

On mě zabije. Gia si to uvědomila dřív než já.

Všechny naděje se tříští, jak se snažím vyrovnat se šokem, který tvrdě zasáhl mou mysl.

Čekala jsem na něj. Milovala jsem ho, i když všichni věřili, že jeho znamení na mém krku je prokletí. Stále jsem ho chtěla, stále jsem chtěla tohle znamení, pokud to bylo to, co mě spojovalo s mou druhou polovičkou, mou spřízněnou duší, mým druhem.

Myslela jsem, že přijde a všechno bude v pořádku, ale ukazuje se, že s sebou přinesl smrt a zlomené srdce.

Chci myslet na něco vtipného a vypořádat se s tou bolestí ze zlomeného srdce, která je horší než fyzická bolest, kterou mi právě způsobil.

Když o tom tak přemýšlím, jeho vlk mi zablokoval cestu, i když věděl, že Gia nebude schopná zastavit.

Udělal to schválně.

Najednou cítím, jak se se mnou někdo snaží navázat myšlenkové spojení. Bylo to násilné a bolelo to, jako by mi někdo řezal do mozku.

„Podrob se!“ zazní v mé hlavě jeho hlas a já si uvědomím, že to byl on.

Bolest v hlavě mi způsobí hlasité zvonění v uších.

Vím, že Gia chce stále utéct, ale ví, že nemůžeme. On je alfa – Ne – On je Král Alf.

Tise zakňučí a pak svěsí hlavu nízko, aby projevila svou podřízenost. To mě naplní pocitem zraněné vlastní sebeúcty.

Jeho aura poté jen roste, je dominantnější, mocnější. Je smrtící.

Už jsem to zmiňovala, že?...

Král Alf ubližuje, jen když ublížit chce.

Chce mi ublížit. Je tady, aby mě zabil. V okamžiku, kdy mi bylo osmnáct, jsem našla toho, koho jsem hledala, ale on není tím, co jsem hledala.

„Konečně jsem tě našel, Družko.“ Nenávistný a hluboký hlas Krále Alfů znovu pronikne mou myslí a Gia klesne na měkkou blátivou zem.

Gia se začíná měnit zpět, protože se pro nás obě stává nesnesitelným odolávat dusivé auře Krále Alfů a jeho požadavku na podřízení.

Teď tu ležím nahá, zranitelná a špinavá přímo před ním. Nejsem schopná se bránit. Nenávidím to.

Mé zaslzené oči se přesunou k jeho rudě planoucím očím a mé srdce touží spatřit jeho stříbřitě šedé duhovky, než se rozhodne ukončit můj život.

Za všechno vinu to hloupé pouto druhů.

Přiblíží se ke mně a já se schoulím do sebe a zavřu oči.

Všechno bolí...

Bolí to tak strašně, ale bolest v mém srdci je tisíckrát horší než bolest, kterou prožívá mé tělo.

Co mi ještě zbývá?

Žila jsem pro něj až do teď. Byla to naděje na setkání s ním, co mě drželo při životě a nutilo bojovat o přežití, ale teď...

Je to všechno pryč.

On mě taky nechce. Jsem opravdu prokletá.

Žádný dobrý pocit není pro mě.

Žádné štěstí. Žádný mír. Žádná harmonie...

Žádná láska.

Než ztratím vládu nad svou myslí, cítím, jak znamení na mém krku zuřivě pálí, a naposledy uslyším v hlavě jeho hluboký hlas.

„Ta kletba musí skončit teď, Družko.“