POHLED MIRACLE

„Krále? Nikoho takového neznám,“ zamumlám, než zvednu koleno a drsně ho vrazím do jeho žeber, čímž mu dvě okamžitě zlomím.

S vytím bolesti se v předklonu zhroutí a pustí mě na zem. Neztrácím čas, chytím ho za vaz a prudce jím trhnu. Jeho tělo dopadne na zem, tvrdě narazí, krk stále vytočený v podivném úhlu.

Není mrtvý. O to se nemusím bát. Jen upadl na chvíli do bezvědomí – přesněji na den.

Král? O kom to mluvil? Přemýšlím, ale protáhnu se kolem něj, abych se vrátila do kavárny. Způsobila jsem vážné potíže.

S povzdechem se zastavím u dveří a ohlédnu se na tělo.

Byla jsem slabá. Důraz na slovo BYLA. Hrála jsem slabou, když jsem měla moc porazit všechny ostatní. Prokázala jsem jim milost, když jsem byla mocná, ale teď...

Bylo to jen kvůli přežití, a když jste v tom módu přežití, zjistíte, že všechny ty slabiny mizí jedna po druhé, ale stále žádné stvoření nezabíjím.

Mohla bych tomu nováčkovi utrhnout hlavu a pak ho spálit, abych zahladila stopy, ale rozhodla jsem se nechat ho naživu a...

Utéct odsud.

Ano. Musím utéct.

Olivie mě podezřívá, brzy by mohli ve vzduchu ucítit pach tohoto upíra a přijdou. Prvním podezřelým budu zase já, protože můj pach je teď po celém těle toho nováčka.

Sakra.

Zhluboka se nadechnu a snažím se přemýšlet, zatímco bolest mě nutí se schoulit a křičet.

Každopádně je to útěk.

**********

Dorazím domů, jak nejrychleji to jde, otevřu dveře a vtrhnu do svého pokoje, aniž bych se zastavila, abych vynadala Liamovi a Belle, že to zase dělají na gauči. Stejně mě nikdy neposlouchají.

„Miracle! Děje se něco?“ Bellin ustaraný hlas upoutá mou pozornost, když vpadne do mého pokoje a najde mě, jak cpů oblečení do tašky.

Musím utéct. To je jediné, na co dokážu myslet. Prostě musím překročit území Smečky Rudého měsíce před zítřejším ránem.

„Miracle! Mluvím s tebou.“ V mém zorném poli se objeví Bellina ruka, když mě chytí za zápěstí, aby mě zastavila.

„Nic. Nic se neděje. Jen jedu na prázdniny.“ Setřesu její ruku a pokračuji v cpaní oblečení do tašky.

Bella zůstává v pokoji a zmateně na mě zírá, zatímco já všechno sbalím do tašky a hodím si ji přes rameno.

„Neboj se. Vrátím se,“ nakrmím ji lží a ona se na mě usměje.

„Nikdy nikam nechodíš, tak jsem měla strach, když jsi začala balit,“ vydechne a jde ven za Liamem, který stál za dveřmi.

„Jede jen na prázdniny,“ řekne mu a on přikývne.

Jak úžasné... Oni o mně neví nic, a přitom já o nich vím všechno.

Dojdu k nim a jednoho po druhém je obejmu na rozloučenou s vědomím, že se už nikdy nevrátím. Byli mi dobrými přáteli. Ale teď musím odejít a nedokážu se přinutit jim říct, že se už nikdy nevrátím.

Možná budu zítra mrtvá a nebudu muset ani zvedat jejich hovory. Kdo ví!

Opustím bytový dům a jdu do jeskyně v lese. Už jsem si naplánovala únikovou cestu pro případ, že bych někdy musela utéct, a ukázalo se, že nakonec utíkat musím.

Sedět v jeskyni a čekat na noc není nikdy snadné. Fakt, že tady trávím své osmnácté narozeniny... je ještě horší.

Kromě toho jsou vlci v noci aktivnější. V noci je tu také problém s hraniční hlídkou, ale věc se má tak...

Ti vlkodlaci venku na hlídce mě neznají, a jelikož jsem si teď znovu vzala lektvar, budou mě považovat za pouhého člověka.

To je důvod, proč utíkám v noci. Zabrání to jakémukoli náhodnému setkání s lidmi, které jsem znala.

Když přijde noc, hodím si tašku přes rameno a vyjdu z jeskyně, abych nasála čerstvou vůni lesa. Je to božské. Vždycky jsem milovala lesy.

Oči mi sklouznou k úplňku na obloze a já si povzdechnu. „Pomoz mi, Měsíční bohyně. Nenech mě zemřít, dokud ho nepotkám.“

Nechci zemřít, aniž bych kdy potkala a poznala svého druha.

Odhodlaně se vydám opatrně do nitra lesa. Když se přiblížím k hranici, těžce vydechnu. Jsem blízko svobodě.

Zatímco úlevně dýchám a snažím se nemyslet na bolest ve svých orgánech, uvidím v dálce siluetu – obrovský obrys muže.

Přimhouřím oči, abych ho viděla jasněji, ale můj zrak se rozmaže. Účinky oměje. Jsem teď slabá.

Zavrtím hlavou a pokračuji v cestě. Musím jen překročit jejich hranici a budu v pořádku.

Když nasaji vzduch, uvědomím si, že je to vlkodlak. Mé tělo ztuhne a já se zastavím na místě.

Sakra.

Jeho pach mi ale není povědomý. Je sladký. Voní jako les, a především jako palisandr. Omamné. Jeho vůně mě opájí a já k němu začnu kráčet, aniž by si to uvědomovala.

Čím blíž jsem k němu, tím rychleji mi bije srdce. Dlaně se mi začínají silně potit.

Kdo to je? Chci to vědět. POTŘEBUJI to vědět.

Je to jako nit, která mě k němu táhne. Mé tělo jedná samo a já se cítím podivně vzrušená.

Co se to se mnou děje?

Než si to uvědomím, stojím před ním. Je obrovský. Sahám mu jen po krk.

Jeho široká ramena jsou osvětlena měsíčním svitem a jeho šedá mikina nijak neskrývá jeho silnou postavu.

Sleduji jeho tělo a mé oči přistanou na jeho tváři. Má ostře řezanou čelist, rty má plné – třešňové barvy, nos rovný a jeho oči – ty stříbrošedé oči...

Je to, jako by mi někdo vyrazil dech z plic. Všechny chloupky na těle se mi zježí. Tlukot srdce se mi rytmicky zpomalí.

Něco mě k němu znovu táhne a já klopýtnu vpřed, cítíc mravenčení stoupající po těle. Ten pocit ve mně vyvolává dojem, že jsem opilá.

„Druh.“ To šeptnutí mi unikne z úst dřív, než jsem ho stihla zaznamenat v mysli.

A pak...

Slyším v hlavě další ženský hlas.

„UTÍKEJ!“