~ Violet ~

"Dobré ráno, krásko!"

Jakmile Violet Carveyová vstoupila do kuchyně, zaslechla matčin švitořivý hlas. Její matka Barbara stála u stísněné kuchyňské linky v jejich malém bytě, připravovala pěkný tuňákový sendvič a vkládala ho do hnědého sáčku.

"Dobré ráno, mami. Co to děláš?" odpověděla Violet.

"Balím ti oběd do školy."

"Mami, já už do školy nechodím. Minulý měsíc jsem odmaturovala."

"Ach," Barbara okamžitě přestala s tím, co dělala. Nepamatovala si, že její krásné dceři je už osmnáct a má po střední škole.

"To nevadí, stejně si ho vezmu," řekla Violet sladce. Cítila se kvůli tomu špatně, popadla hnědý papírový sáček a nacpala ho do batohu. "Díky, mami."

"Není zač," usmála se Barbara. "Mimochodem, co dělá Dylan doma? Neměl by být teď v New Yorku?"

"Mami, Dylan odešel z vysoké," vysvětlovala Violet trpělivě.

"Opravdu?" vydechla Barbara šokovaně, jako by to slyšela poprvé. "Proč?"

Violet si povzdechla. Nebylo to poprvé, co musela matce vysvětlovat, co se kolem domu děje. Od té doby, co Barbaře loni diagnostikovali Alzheimerovu chorobu, se její paměť i zdraví zhoršovaly. Barbara úplně přestala pracovat a Violetin starší bratr Dylan dokonce nechal vysoké školy a přestěhoval se zpátky domů, aby jim mohl pomáhat.

"Bez důvodu, prostě si myslí, že škola není pro něj," lhala Violet. Věděla, že kdyby matce řekla pravý důvod, trápila by se.

Rodina Carveyových se v posledních několika letech potýkala s finančními problémy, zvláště od smrti Violetina otce. Život pro ně nebyl vždy tak těžký, zvláště když byla Violet malá. Narodila se totiž do rodiny z vyšší střední třídy. James Carvey byl úspěšný podnikatel v malém městě v New Jersey. Violet a Dylan si během dospívání užívali skvělého životního stylu, ale všechno se změnilo, když bylo Violet třináct let. Její otec chtěl rozšířit své podnikání a uzavřel špatný obchod s jistými mocnými lidmi v Itálii. Tito lidé nakonec otcovu firmu přivedli k bankrotu. Bylo to tak zlé, že si otec musel půjčit peníze od mnoha lidí, jen aby se rodina udržela nad vodou. Nakonec musel Violetin otec prodat jejich třípatrový dům, všechna auta a majetek, a přestěhovali se do malého nájemního bytu v Newarku. Nepomohlo ani to, že James onemocněl a nemohl pracovat, aby rodinu uživil. Barbara musela nastoupit do práce v továrně. A nakonec to James Carvey už nevydržel. Jednoho dne řekl, že jde do obchodu, ale skončil tak, že s autem sjel ze srázu na dálnici. Zemřel a zanechal rodině horu dluhů a nějaké peníze z pojistky.

Jakmile bylo Violet čtrnáct, začala pracovat v obchodech se zmrzlinou nebo v kavárnách, aby rodině pomohla. Dylan, který byl o dva roky starší, začal pracovat v místním baru The Union, který vlastnil starý přítel jejich otce. Když bylo Dylanovi osmnáct, získal stipendium na studium na Fordhamu. Barbara za něj byla tak šťastná a on slíbil, že získá dobré vzdělání, aby se jejich rodina mohla vrátit k tomu, jak to bývalo. Bohužel, jen o dva roky později se Barbařino zdraví začalo zhoršovat vlivem Alzheimera. Violet byla stále v posledním ročníku na střední škole. Dylan věděl, že jako nejstarší syn má zodpovědnost vrátit se a pomoci rodině, a tak zanechal studia na Fordhamu a vrátil se do Newarku. Dostal zpátky svou starou práci v The Union, jenže k tomu dělal i mnoho dalších vedlejších kšeftů, takových, o kterých by se Violet před mámou nikdy nezmínila.

"Aha, tak proto je Dylan v poslední době doma," přikývla Barbara.

"Jo, odešel už loni, mami. Od té doby je tady."

"Aha... chápu..." řekla Barbara. Violet se sladce usmála, ale věděla, že zítra ráno to bude muset vysvětlovat znovu.

"Každopádně musím jít do práce. Kdybys něco potřebovala, zavolej mi, nebo se podívej na papírky, kdybys na něco zapomněla," řekla Violet a posbírala si věci z kuchyňské linky.

"Dobře, drahoušku. Užij si to v práci."

"Miluju tě, mami."

"Taky tě miluju, holčičko."

Barbara políbila dceru na tvář a Violet zamířila ke dveřím. Na dvě vteřiny zkontrolovala svůj odraz v zrcadle, než vyrazila ven. Její tmavě hnědé vlasy byly dlouhé, tvář bledá, ale fialovomodré oči jí jasně zářily. Kdyby měla ráno víc času, trochu by se nalíčila, ale na parádu nebyl čas. Její směna v místní kavárně začíná za patnáct minut a už měla být ze dveří. A tak bez dalšího přemýšlení Violet pokrčila rameny a opustila dům.

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

Když Violet vyšla z domu, rychle se rozběhla k autobusové zastávce a podařilo se jí chytit přijíždějící autobus do centra. Po deseti minutách jízdy dorazila na svou zastávku a zamířila do kavárny. Během několika minut už měla Violet na sobě zástěru a obsluhovala pokladnu v kavárně.

"Vítejte v City Coffee, co si dnes dáte?" přivítala Violet svého prvního zákazníka dne. Tuto větu ve svém životě pronesla tolikrát, že z ní vyšla jako reflex. Ani nemusela vzhlédnout od pokladny, stačilo slyšet objednávku, naťukat ji a rychle připravit nápoj.

"Violet? Violet Carveyová?" řekla dívka stojící před ní. Violet vzhlédla od pokladny a uviděla známou tvář. Byla to dívka v jejím věku a možná ji už dříve viděla ve škole.

"Jé, ahoj. Ty jsi... Nicole, že?"

"Jo, chodily jsme spolu na pokročilou matiku!"

"Správně, jak se máš?" Violet se usmála.

"Mám se fajn. Jsem tu s Hansonem a Ashley. Pamatuješ si na ně?" Nicole se otočila k proskleným oknům a zamávala na své přátele stojící venku. "Lidi, koukejte, to je Violet! Naše premiantka!"

"Ach, jo," zasmála se Violet nervózně a zamávala lidem venku. Mávali na ni a rty naznačovali 'ahoj'.

"Chodím sem pořád, nevěděla jsem, že tu pracuješ," řekla Nicole.

"Jen skoro každý den," obrátila Violet oči zpět k pokladně. "Tak co ti můžu nabídnout?"

"Jedno ledové latté, prosím."

"Hned to bude."

Violet naťukala objednávku a otočila se ke kávovaru. Její ruce obratně obsluhovaly stroj. Milovala vůni čerstvě namleté kávy a příprava kávy pro ni byla terapeutickou činností. Byla by raději, kdyby na ni lidé při přípravě nemluvili, ale Nicole to nevěděla. Byla příliš nadšená, že potkala kamarádku ze střední, a tak dál brebentila.

"Nemůžu uvěřit, že střední už skončila. Ty jo?" řekla.

*

*

*

- - - - - pokračování příště - - - - -