Pohled Hayley

Jako první alfa samice Smečky stínů jsem věděla, že má cesta k manželství nebude kopírovat typické romantické příběhy. Žádné čekání na znamení Bohyně měsíce v osmnácti letech.

V okamžiku, kdy jsem převzala titul alfy, se mé priority přesunuly k zachování odkazu smečky, i kdyby to znamenalo obětovat osobní štěstí pro strategická spojenectví.

Přesto jsem se odmítla jednoduše podvolit, jako to udělali moji rodiče, kteří obětovali své štěstí povinnosti a nic moc z toho neměli.

Místo toho jsem se jednoho neklidného večera proměnila do své vlčí podoby a vyrazila lesem, hledajíc útěchu v jeho důvěrném objetí.

Během mého neklidného běhu mě dostihl můj asistent. „Alfo, váš dědeček si přeje probrat jednu naléhavou záležitost.“

Krátkým kývnutím jsem vzala zprávu na vědomí, přeměnila se zpět do lidské podoby a uháněla přes pláně, abych se v mžiku vrátila do našeho velkolepého sídla.

Když jsem vstoupila do jeho pracovny, dědeček mi vyložil své plány. „Abychom posílili naše pouto se Smečkou půlnočního měsíce, měla bys zvážit sňatek s jedním ze Southwellů, kteří ji vedou.“

Poté trval na okamžitém zasnoubení.

Opřela jsem se a přemítala o jeho slovech. Poté jsem se mu podívala do očí se vzdorovitým úšklebkem. „Dobrá, ale podle mých podmínek.

Za prvé, Smečka půlnočního měsíce se nesmí dozvědět o mém postavení alfy.

Za druhé, pokud se do roka nevyvinou žádné skutečné city a oni o mě neprojeví zájem, odcházím. Budoucí zásnuby si budu řešit po svém, možná s vedením Bohyně měsíce jako každý jiný vlkodlak.“

„A pokud k tomu dojde, vyjednám pro spojenectví našich smeček náhradní podmínky.“

Dědeček se hluboce zamyslel, ale nakonec souhlasně přikývl. Od té doby, co jsem přišla o rodiče, mi vždy projevoval velkou náklonnost.

Abych předešla předčasnému svázání poznáním ze strany jakéhokoli potenciálního druha, před odjezdem jsem zamaskovala svůj pach.

...

O několik dní později jsem v přestrojení za nenápadnou omegu oželela luxusní cestování a nastoupila na nízkonákladový let ke Smečce půlnočního měsíce.

Po příletu jsem na terminálu spatřila čtyři nápadné muže, kteří na mě čekali.

Chladný, odtažitý, veselý – tito muži představovali škálu různých osobností. Poutali pozornost všech kolem. Nebýt přítomných bodyguardů, mnoho přihlížejících by k nim přistoupilo a žádalo o kontakt.

„V takovém horku dědeček trval na tom, abychom tu holku vyzvedli my čtyři. Myslí si snad, že nemáme nic lepšího na práci?“ zaslechla jsem stížnosti toho, jenž vypadal jako rebel. Později jsem se dozvěděla, že to byl Henry Southwell, nejmladší z pěti bratrů.

„Vzhledem k tomu, že přiletěla nízkonákladovkou, pravděpodobně ani není přímým potomkem vládnoucí rodiny Smečky přízraků. Slyšel jsem, že je to jen obyčejná omega,“ dodal další, který měl na sobě masku a klobouk. Brzy jsem v něm poznala Christophera Southwella, čtvrtého bratra a hvězdu populárního seriálu na Netflixu.

„My pět bratrů jsme dědicové titulu alfa Smečky půlnočního měsíce. Jak můžeme dovolit, aby si nějaká omega z Phoenix City vybrala jednoho z nás za snoubence? Myslel jsem, že si dědeček dělá legraci, když o tom včera mluvil!“ řekl Tanner Southwell, třetí bratr, jehož tvář jsem poznala okamžitě, jakmile jsem se k nim přiblížila.

„Závidím Benovi, že je prvním dědicem titulu alfa. Nemusí se účastnit takových setkání.“

Ten tichý vedle Tannera musel být Irving Southwell, druhý v pořadí.

Spokojená sama se sebou jsem zkontrolovala svůj záměrně ošuntělý oděv a hrubý make-up a s úšklebkem k nim zamířila.

„Dobrý den, vy jste bratři Southwellovi? Jsem Hayley Carsonová.“

Jejich výrazy zamrzly, zvláště Christopherův, který se nevěřícně zeptal: „Ty jsi Hayley Carsonová?“

Přikývla jsem a hrála obdiv. „Dědeček nelhal, vy jste tak krásní.“

Henry se na mě podíval bez špetky zaujetí: „I když jsi omega bez vkusu, nemusíš být tak nechutná.“

„Slečno Carsonová, možná byste se měla vrátit?“

„Cože?“ předstírala jsem zmatek a zamrkala.

Nakonec to byl Irving, zástupce ředitele Southwell Group, kdo prolomil ticho. „Pojďme prostě k autu a jeďme domů.“

V autě jsem seděla v prostřední řadě vedle Irvinga.

Zahlédla jsem jeho hodinky a záměrně zvolala: „Páni! Ty hodinky jsou tak hezké! Musí stát tak padesát dolarů, že?“

„Padesát? Tyhle Irvingovy hodinky mají hodnotu 4,5 milionu!“ odfrkl si Henry ze zadního sedadla.

Vzhledem k mému vzhledu jsem hádala, že nikdo z nich nestojí o to, abych si ho vybrala za druha, což mě posouvalo blíže k mému cíli.

Uvnitř jsem jásala a vyžívala se v jejich nezájmu.

Když jsme dorazili k vile Southwellových, vykřikla jsem: „Páni, váš dům je obrovský!“

Ačkoli v duchu jsem se ušklíbla při myšlence, že vila není nic ve srovnání se sídlem mé rodiny. Právě tehdy Henry vedle mě náhle zavrčel vzteky.