Nebylo času nazbyt.

Sára si přidržela sukně a běžela sadem před zámkem Cynthia, aby našla Lauru. Od doby, kdy před lety zemřela králova žena, byla pozice luny neobsazená. Princ Basil se oženil s Laurou, aby tuto roli zaplnil a pomohl spravovat království, zatímco král Adolf vedl válku proti upírům.

Mnozí byli vůči Lauře kvůli jejímu původu skeptičtí, ale Sára jí od jejího jmenování věrně sloužila. Podle jejího názoru byla svatba s Laurou to jediné, co princ Basil kdy udělal správně.

A teď provedl *tohle*.

Donutila se běžet rychleji. Musela to Lauře říct, nějak ji varovat a pomoci jí se připravit. Možná by Laura dokázala vymyslet způsob, jak z toho ven, kdyby jen měla dost času.

„Má Luno?! Luno Lauro, kde jste?“

Sára smykem zastavila a klopýtla, přičemž málem narazila do stromu, když našla Lauru na žebříku v sadu, jak dohlíží na sklizeň čerstvého ovoce.

„Luno Lauro, díky bohu, našla jsem vás! Princ Basil, on...“

„Uklidni se, Sáro.“ Laura slezla ze žebříku. „O Basila se teď nestarám. Musím se ujistit, že se toto ovoce a zelenina bezpečně dostanou na hranice.“

„Nemusíte to dělat sama! Proč to nesvěřit lidským obchodníkům? Jste naše Nejctihodnější Luna.“

Laura zavrtěla hlavou: „Teď, když král bojuje s upíry na hranicích, je čas rozhodující. Nemůžeme si dovolit dát nepříteli jakoukoli příležitost otrávit jídlo. I když je Basil proti tomu, abych to dělala...“ Odmlčela se s hořkým smíchem a zdráhavým úsměvem na tváři. „Jaký má smysl tak tvrdě pracovat?“

„Princ Basil pořádá v paláci banket, pozval všechny šlechtice...“

„Cože?!“

Laura se otočila, šedé šaty kolem ní zavířily, a rozběhla se zpět k zámku. Sára ji následovala a doufala, že dokončí své vysvětlení, nebo ji alespoň připraví na setkání se šlechtou.

„Má Luno, počkejte!“

Vzduch naplnila hudba. Z sálu se linula vůně čerstvého vína a pečeného masa spolu se smíchem. Služebnictvo strávilo celé dopoledne drhnutím a leštěním honosného sálu, dokud se každý kousek zlata a každý krystal netřpytil velkolepým luxusem, jímž zámek Cynthia oplýval.

Laura stála těsně za mramorovou stezkou vedoucí zahradami do tanečního sálu a třásla se vzteky.

„Jak mohl...“

Jejich král, Basilův otec, vedl své vojáky na hranicích v boji o jejich životy a svobodu každého vlka v jeho království, ale Basil plýtval penězi a vzácným jídlem na takový marnotratný banket.

Kdyby to věděla dříve, mohla to zastavit, než to začalo, ale hosté už dorazili a kapela hrála. Cítila, jak ji bodlo u srdce, že byla tak odříznutá od dění.

Několik okamžiků je sledovala, jak víří na tanečním parketu, ozdobení jemnými šperky a hedvábím. Každé ženě se na uších třpytily drahokamy a boty každého muže se leskly čerstvým krémem.

„Má Luno, prosím, pojďme...“

Jeden šlechtic se otočil a ušklíbl se na ni, čímž Lauru zmrazil na místě a připomněl jí, jaký byl kdysi její život jako součásti smečky Smaragdového soumraku – nebyla o moc víc než jen jedna z mnoha. Přimělo ji to myslet na to, jak ji a její úsilí Basil přehlíží.

Byla lunou, a přesto ji ani šlechta nerespektovala.

Sklopila zrak. S hrůzou si vzpomněla, že je stále ve svých prostých šedých šatech, umazaných od trávy a bláta z práce. Byla lunou království. Nemohla být viděna na šlechtické akci oblečená jako selka! Rychle se otočila, aby utekla, než ji kdokoli uvidí nebo pozná, ale zastavil ji známý, chladný hlas.

„Jaká to ohyzdnost,“ protáhl. Zježila se nad jeho chladným tónem, z něhož odkapával sarkasmus a znechucení. „Co to máš na sobě? Jak můžeš takhle oblečená dělat království takovou ostudu?“

Chvíli zvažovala, zda pokračovat v útěku, ale šlechtici poblíž si už začali šeptat a hihňat se. Dokázala si představit jejich úšklebky a to, co by říkali, kdyby teď utekla. Narovnala záda a otočila se k němu čelem, ale pohled na ženu zavěšenou do Basilovy paže ji zasáhl jako dýka do hrudi.

Basil byl stejně pohledný jako jeho otec a byl mladý. Jeho tmavé oči byly chladné, přesto jen zvýrazňovaly jeho drsné rysy. I jeho povýšený úšklebek jako by stvořila bohyně, aby sváděl. Vlčice na jeho paži byla zahalena do jemného hedvábí a šperků, které měla mít na sobě Laura. Ve skutečnosti měla Delia na sobě jedny z jejích šatů a sadu šperků, kterou jí král daroval předchozího roku. Tvář jí zhořela, když ji viděla ve svém oblečení.

Vypadali spolu tak krásně a Laura si nikdy nepřipadala tak nepatřičně. Nemyslela si, že by se kdy mohla cítit tak obyčejná a nehodná jako právě v tu chvíli.

Byla to všechno *její* chyba.

Delia byla nalezena hlídkou v lese u Císařského města před půl měsícem. Zraněná a zdánlivě bezmocná tvrdila, že pochází z velmi odlehlé smečky a že na okraji města byla napadena toulavými vlky. Prosila o azyl v císařském městě. Basil se nad nebohou dívkou slitoval a přivedl ji zpět na zámek, ale jak se mohli tak rychle sblížit?

Jak si mohla nevšimnout, že se ta žena vetřela tam, kde měla být Laura?

Málem se zasmála. Byla tak zaneprázdněná plněním povinností luny, že se nevěnovala tomu, aby byla dobrou manželkou, a Basil si prostě našel něco jako náhradu.

Šlechtici se nakláněli do podloubí a sledovali, jak se scéna vyvíjí. Ponížení jí zvedalo žaludek a zoufalství jí začalo plnit hruď a svírat srdce. Byla jeho manželkou, jeho družkou a sloužila království jako luna. Jak mohl mít Delii tak hrdě zavěšenou do rámě před celým dvorem? Jak ji mohl takhle ponižovat? Copak pro ni neměl ani špetku ohledu?

Zahnala tu myšlenku a narovnala se. Ať se děje cokoliv, byla luna. Její hrdost a povinnost musely být na prvním místě.

„Jsme uprostřed války. Proč pořádáš tak extravagantní večírek?“

Nějaký šlechtic zalapal po dechu a ten zvuk se rozvlnil mezi hosty poblíž.

Basilovy oči ztvrdly a vycenil zuby: „Moc si o sobě myslíš, když se mě ptáš na takovou věc. Mám právo dělat si ve svém zámku, co se mi zlíbí.“

„Ale já jsem tvá luna. Vládneme tomuto království a zámku společně, zatímco je král na hranicích. Mám plné právo to vědět. Naše armáda je stále ve válce s upíry. Nemůžeme si dovolit utrácet tolik peněz...“

„Nenarodila ses, abys byla lunou!“ zařval Basil vztekle. „Dovolil jsem ti tu roli zastávat až doteď. Jak se opovažuješ mi říkat, co mám dělat!“

Delia objala Basila kolem paže a promluvila měkce: „Prosím, můj princi. Mysli na hosty...“

Basilův vztek zmizel, když se otočil k Delii. Jeho oči byly něžné a úsměv sladký. Lauře se z toho zvedl žaludek. Mohla by vlčice z neznámé smečky být opravdu o tolik lepší než ona?

„Samozřejmě, má lásko. Jak moudrá slova. Vskutku, ty jsi ta pravá.“ Otočil se zpět a zabodl pohled do Laury. Cukla sebou pod hněvem v jeho očích. „Podívej se na sebe. Jsi spíš jako služka na zámku než moje luna. O problémech s rozpočtem mi nic neříkej. Každý ví, že utrácíš víc peněz za zbytečné projekty. Být tebou, styděl bych se vůbec ukázat!“

Všechno, co dělala, bylo pro království, pro Basila. Jak to mohl nevidět?

„J-já jen...“

„Nejsi *nic*.“

Laura sklonila hlavu. Věděla to. Basil jí to nemusel říkat, a přesto se snažila povznést se nad to. Tři roky tvrdé práce nepřinesly nic.

Bude to někdy mít nějaký význam?

„I když jsem rád, že jsi ukázala svou ubohou tvář a ušetřila mi námahu s tím nechat tě přivést.“ Basil zvedl nos. „Připrav se okamžitě odejít. Brzy oznámím Delii jako svou družku a tu, kterou budu milovat po zbytek svého života.“

Laura zalapala po dechu a oči jí vylezly z důlků, když se její nejhorší noční můra stala skutečností. Odejít? Basil miloval Delii? Věděla, že mezi nimi nikdy nebyla láska. Věděla, že je pouze Basilovou označenou družkou, ale tohle bylo příliš.

„Delia bude lunou království. Pokud jde o tebe, Lauro Hamiltonová, je mi jedno, co se s tebou po našem rozvodu stane.“

Čelist se jí třásla a oči pálily slzami. Byla lunou a Basilovou manželkou tři roky. Vedla království po jeho boku, zatímco byl král pryč, se vší grácií a náležitou péčí.

Basil ji nemohl jen tak vyhodit jako zbytky od večeře!

„Nemůžeš...“

Zadusila se a v šoku klopýtla, když se jejich pouto přetrhlo. Bylo tak křehké, jako všechna pouta označených druhů. Jeho nestálo nic ho zničit, ale ji to stálo všechno.

„Ne... Ne. To n-nemůžeš,“ zakvílela. „Nemůžeš!“

Basil se otočil. Jeho oči byly chladné a nemilosrdné.

Jeho hlas byl téměř veselý, když se na ni ušklíbl: „Řekl jsem ti to. Budu si dělat, co se mi zlíbí. Nehodíš se ani jako náhradní služka na mém zámku. A teď vypadni z mého hradu!“