*Nemůže.*

Srdce se jí sevřelo. Laura nemohla uvěřit tomu, co slyší.

Uplynulé tři roky pro něj přece nemohly být bezvýznamné. I když pro něj neznamenaly tolik jako pro ni, musely přece znamenat alespoň něco!

Sára vystoupila vpřed, hluboce a prosebně se uklonila: „Vaše Výsosti, naše Luna...“

„Neříkej jí Luno!“ zavrčel Basil. „Ten titul si nezaslouží! Chopte se jí!“

Sára sebou trhla a hrůzou vykřikla, když k ní pokročili Basilovi vojáci a vlekli ji pryč z honosného sálu.

„Počkat!“ vykřikla Laura. „Jak můžete...“

„Vaše Veličenstvo, prosím!“ křičela Sára a vzpírala se vojákům.

„Uhni!“

„Tohle mi nemůžete udělat!“

Laura se po ní natáhla, ale cestu jí zatarasila další skupina vojáků, zatímco Sára mizela ve stínech a stále se bránila. Její nářek naplnil Lauru zármutkem.

Vždy měla na své straně jen Sáru. Většina šlechticů sdílela Basilovo opovržení jejím nízkým postavením. Těch pár, kteří ne, bylo příliš svázáno politikou, než aby šli proti Basilovým rozkazům. Na koho se mohla obrát?

Otočila se a uviděla Gavina Mirabella, Basilova děda a nejmocnějšího ministra království. K Lauře vždy choval jen pohrdání. Jeho úsměv byl vítězoslavný, jako by se konečně zbavil dlouhodobé překážky.

Vzhlédla k vojákům, kteří jí blokovali cestu. Jejich oči byly plné soucitu a rozpaků.

„Lu...“ Jeden z nich si odkašlal. „Slečno, vraťte se ke své smečce. Vaše věci budou sbaleny a poslány za vámi.“

Nedají jí ani koně?

I kdyby dali, kam by šla?

Byla Basilovou označenou družkou a Lunou tři roky. Král Adolf nemohl opustit válečnou frontu a nechal Basila vést záležitosti království, ale Basil nepotkal svou družku. On i ministři zoufale hledali někoho, kdo by pomohl nést břemeno, a uspořádali velkolepý ples v naději, že najdou vhodnou označenou družku.

V té době byla jen betou bez druha ze smečky Smaragdového soumraku, zcela nevýznamné smečky v království. Její rodiče odmítli o Lauře byť jen uvažovat jako o svém dědici a poslali ji na ples s nadějí, že vyřeší problém své ubohé dcery i svého nízkého postavení jedním vrzem.

Vzpomínala si na úžas, který cítila, když viděla zámek a měla na sobě nové šaty, které jí rodiče koupili. Na všechny se usmívala a byla nesmírně zdvořilá. Mluvila s nejzářivějšími šlechtici království a myslela si, že se prokázala jako dostatečně hodná toho, aby si vysloužila osobní setkání s Basilem.

Přitahovala ho, přesto pohrdal jejím postavením. Nemohla mu to mít za zlé. Byla obyčejná beta z obyčejné smečky a on byl dědicem království. Přes její nedostatky si ji vybral a ona propadla jeho pohledné tváři a myšlence, že věří, že může stát po jeho boku. Byla tak pošetile šťastná, že si ho může vzít a najít v jeho očích alespoň nějakou míru užitku a hodnoty.

Myslela si, že to s ní rodiče myslí dobře, ale rychle zjistila, že myslí jen na sebe. Její manželství bylo vždy jen prostředkem k získání více peněz a postavení. Chvíli se jim snažila dát, co chtěli, v domnění, že by ji mohli milovat, ale to málo, co mohla udělat, nikdy nestačilo a víc by ohrozilo stabilitu království.

Když dostala na vybranou mezi rodiči a královstvím, poslala je zpět do smečky Smaragdového soumraku a už s nimi nikdy nepromluvila, oddala se svým povinnostem luny a snažila se být hodna titulu a svého místa po Basilově boku.

Pak se dozvěděla pravdu.

Své soukromé slyšení u Basila si nezasloužila. Její rodiče za něj zaplatili tím, že podplatili ministry, aby ji postrčili do čela řady.

Basilovi nikdy nezáleželo na tom, kdo je jeho označená družka. Chtěl mít na paži jen krásnou ženu. Nebyla si ani jistá, zda mu záleží na pozici luny jinak než tak, že ho má někdo poslouchat.

Když se ohlédla zpět, bylo to tak zřejmé. Byl šťastný jen tehdy, když ustoupila v jejich hádkách, i když věděla, že má pravdu.

Když se dozvěděla pravdu, myslela si, že může pracovat na tom, aby zmírnila tu bolest, ale jen ji to tlačilo k tomu, aby dělala víc. Myslela si, že musí existovat něco, co by mohla udělat, aby ji Basil viděl jako rovnocennou partnerku navzdory jejímu rodovému postavení.

Tři roky pořádala seznamovací bankety, stavěla nemocnice a útulky pro vlky, kteří ztratili druhy ve válce, stavěla školy pro válečné sirotky a prosazovala obnovu zemědělské půdy kolem císařského města. Udělala toho tolik, obětovala tolik, aby se pokusila dostát titulu, který jí byl dán...

Ale pro co?

Delia bude brzy Basilovou manželkou a lunou, bude nosit Lauřiny róby, viset mu na paži... a on ji bude tak snadno milovat.

A Laura?

Neměla kam jít.

Neměla *nic*.

Otočila se a utíkala po mramorové cestě pryč od drahokamů osvětlených svíčkami a vířících rób, pryč od Basila a posledních tří let svého života. Stromy se míhaly v rozmazané šmouze. Čím déle běžela, tím více mohla věřit, že pálení v jejích očích je od větru, ne od slz.

K čemu byly její slzy? Její úsilí, vzhled a oddanost byly bezcenné.

Nakonec byla bezcenná ona.

Zakopla a svalila se do hlíny, odřela si koleno a roztrhla šaty. Jak ležela v hlíně, její zoufalství se změnilo ve vztek a frustraci.

Za všechno, co pro něj udělala, si zasloužila víc zdvořilosti! Alespoň tolik si vysloužila!

Nemohla mu vyčítat, že ji odmítl kvůli své pravé družce, ale jak jí mohl udělat tohle? Odfrkla si, když na to vzpomínala, a cítila se směšně. Co jiného od něj mohla čekat po letech vzpírání se jeho autoritě ve snaze dokázat něco, co nikdy nemělo být?

*Neříkej jí luno! Ten titul si nezaslouží!*

Zadusila se vzlykem. Měla prostě zůstat se svou smečkou a spokojit se se svým životem: ubohá, bezcenná a zcela nevýznamná.

Nebyla si jistá, koho nenávidět víc: Basila, své rodiče, nebo sebe samu za to, že si přála nemožné.

Vydala ze sebe hořký smích: „Jak hloupé, Lauro... Jak ubohé.“

Posadila se a zjistila, že je na okraji útesu, který nikdy předtím neviděla. Musela běžet až za sad a do lesa za zámkem. Postavila se a pohlédla přes okraj, kde viděla dravou řeku dole, lesknoucí se v záři úplňku.

Zvedla pohled k měsíci. Kdy se naposledy modlila? Možná to všechno byl jen trest za její nedostatek zbožnosti.

„Mohla bys mě soudit spravedlivě, bohyně?“

Byla jen mladá dívka se sny o tom, že bude mít ve světě nějakou cenu. Chtěla jen být lunou hodnou stát po Basilově boku.

Vítr kolem ní studeně foukal a svažoval se do kaňonu, nesl s sebou vůni sadu a možná i náznak bohatého vína vířícího ve sklenici šlechtice.

Přemýšlela, jestli to víno vybrala Delia, nebo jestli Basil prostě chtěl mít to nejlepší ze všeho, aby oznámil nalezení své družky. Byly by její nápady považovány za ztrátu času a peněz?

Byly by Deliiny nápady skutečně *ztrátou* času a peněz? Vsadila by se, že Basil by Delii nikdy neřekl, že její jedinou předností je její vzhled.

Otřásla se v chladném větru a zahnala ty myšlenky stranou. Na ničem z toho už nezáleželo.

Zašeptala do větru: „Proč jsem tady?“

*Nebuď tak dramatická, Alice,* zapředla její vlčice. *Jsi silná, schopná a chytřejší než ti idioti. Jestli má ten smradlavý pitomec družku jako Delia, náš druh musí být muž mezi muži.*

Laura se hořce zasmála. Chtěla odolat tomu malému záchvěvu radosti, který přicházel s pomyšlením na jejího osudového druha, ale nemohla. Vždy jí to dávalo odvahu žít, i když to bylo těžké.

Popotáhla: „Možná.“

*Neměly bychom ztrácet čas truchlením pro někoho, kdo nebude truchlit pro nás a není náš. Možná je náš druh až za Císařským městem.*

Nemyslela si, že by dokázala dojít tak daleko v roztrhaných šatech a bez zásob. I kdyby měla zásoby, co upíři a všichni toulaví vlci potulující se mimo bezpečí Císařského města?

Alice zavrčela: *Když nemůžeš věřit v sebe, věř alespoň svému druhovi. On si tě najde. Bohyně nás neopustila. Nejsme daleko od sadu. Jeho Výsost může postrádat jídlo na pár dní.*

Laura si odfrkla: „Nejdřív odmítnutá. Teď zlodějka?“

Jak hluboko klesla. Přesto měla Alice pravdu. V království už pro ni nic nebylo. Možná za jeho hranicemi najde místo, kam patří.

Otřela si tvář a narovnala ramena.

***Uhni!*** zakřičela Alice, když Laura ucítila, jak k ní někdo přichází zezadu, ale bylo příliš pozdě.

Studené ruce ji strčily vpřed, než se stihla otočit a podívat. Ta trocha síly, kterou měla v nohou, zmizela, když sklouzla přes okraj a zřítila se po hlavě do hrůzy s vědomím, že ji nikdo neuslyší ani se nebude starat.

Cítila, jak z ní vyšel výkřik, když se k ní řítila rozeklaná skaliska v řece v kaňonu.

Byla bolest a pak tma.

Pak už nebyla nic.