Když byli Wiccané pryč, Delia neměla jinou možnost, než přestat odkládat práci s Marií na rozšiřování sadu. Pálilo ji to na její hrdosti, už jen pomyšlení na práci v sadu, Lauřině pýše a radosti, ale dokud si nebyla jistá, že je v naprostém bezpečí, neměla na výběr.

Slunce nad hlavou bylo úmorné a Delia se potila, ještě než vůbec stihla dojít tam, kde stávaly staré brány.

Ušklíbla se na rozrytou z