Pohled Emily

„Nejsi jen omega, Em. Jsi výjimečná,“ oponoval Bryson a proťal mé myšlenky. Jeho hlas měl v sobě lehký osten.

Vždycky nesnášel, když jsem zmiňovala, jak rozdílní oba jsme. „Pro mě jsi výjimečná,“ řekl upřímně pod nosem.

Mé srdce se zastavilo a pak znovu poskočilo, tentokrát rychleji. Když říkal takové věci, mé hloupé srdce si myslelo, že to Bryson myslí víc než jen kamarádsky.

Ale pak mě logická část mé mysli okamžitě hodila o pár kroků zpátky tím, že mi připomněla, že se mě Bryson jen snaží utěšit.

Protože to nejlepší přátelé dělají. Utěšují jeden druhého.

Otočila jsem se k oknu a zírala na obrovské nekonečné zelené stromy. Byly tak vysoké a jejich větve byly silné. Nekončily by několik mil, ale hned by začaly nanovo.

Ospalé městečko Green Hallow... nebylo vůbec tak ospalé.

-

Bryson vypnul motor a otočil se ke mně, v očích mu hrály veselé jiskřičky a ústa měl trochu našpulená.

Snažím se na ně nezírat příliš dlouho, i když to bylo pokušení, kterému jsem vždycky podlehla.

Držím oči na jeho nose. Protože kdybych je zvedla k jeho očím, ztratila bych se v oknech do jeho duše.

„Ale no tak, neříkej mi, že jsi na mě pořád naštvaná?“ rty se mu zkroutily do hravého úsměvu a uchechtl se.

Zvedla jsem obočí a málem jsem nad jeho slovy protočila panenky. „Za kterou část přesně? Za to, že jsi mě celé ráno škádlil kvůli tomu, co jsi viděl v mém pokoji, nebo za to, že jezdíš jako maniak?“ zeptala jsem se sarkasticky.

Snažila jsem se být co nejvážnější, ale s Brysonem jsem na něj nikdy nemohla zůstat doopravdy naštvaná nebo otrávená. Bylo to prostě nemožné.

Měl v sobě něco, co člověku nedovolovalo se na něj zlobit. Nebo jsem to možná byla já, kdo se na něj nedokázal zlobit moc dlouho, ani kdyby mi šlo o život.

Zvedl oči ke střeše auta a hravě mlaskl, zatímco kroutil hlavou ze strany na stranu. „Za obojí?"

Jeho zelené oči se vrátily k těm mým, jenže teď jiskřily rošťáctvím, zatímco úsměv tak široký a zářivý mě málem oslepil.

Podívaly se mi hluboko do duše a mě z toho zamrazilo.

Tohle byl jeden z důvodů, proč jsem se snažila vyhnout zírání do jeho očí, když jsme byli sami. Vždycky skončím u toho, že cítím věci, o kterých vím, že bych je cítit neměla.

Bryson se zazubil.

Žaludek se mi lehce stáhl a já rychle uhnula pohledem.

Nechtěla jsem, aby viděl mou nejistotu, a tak jsem si odfrkla: „Tak v tom případě ano, jsem na tebe pořád stoprocentně naštvaná.“ Odpoutala jsem se a otevřela dveře auta.

Když jsem byla venku, přehodila jsem si popruh tašky přes rameno a podívala se přes střechu auta, když Bryson taky vystoupil.

Oči se mu zúžily, jak ho do nich udeřilo slunce. Z místa, kde jsem stála, se zdálo, že má oči zlaté. „No tak, Em, nemůžeš být na mě naštvaná věčně. Víš, že mě miluješ,“ řekl s přeslazeným úsměvem.

Srdce se mi rozbušilo. Kdyby jen věděl, jak moc jsou ta slova pravdivá. Mnohem víc, než si myslel. Nemilovala jsem ho jen jako nejlepšího kamaráda, milovala jsem ho víc.

Nadechla jsem se nosem a vydechla ústy. Když jsem se chystala odpovědět, připojila se k nám naše kamarádka.

Její tvář zářila obrovským úsměvem, oči jí tančily, když padly na Brysona i na mě.

Přiskákala k nám, zrzavé vlasy jí vlály za zády. Byla velmi krásná se svými širokými kakaovými oči a hezkými rysy.

Vedle ní bych vypadala jako bezdomovec.

Maya mi přehodila paži kolem ramen a objala mě. „Chyběla jsi mi, Em,“ vypískla mi u ucha.

Je dnes den 'ohlušme Emily'?

Škubla jsem sebou, ale objala ji zpátky, zatímco mi v uších zvonilo.

Maya byla dcera bety a brzy měla převzít roli naší budoucí bety. Poznala jsem ji přes Brysona, který už se s ní kamarádil.

Zpočátku mě moc nemusela a nechtěla, aby ji moje postavení stavělo do špatného světla. Ale pak po pár pozdravech sem a tam se konverzace postupně stávaly delšími a vtipnějšími, až jsme byly prakticky nejlepší kamarádky.

„Viděla jsi mě včera,“ podotkla jsem.

Odtáhla se a hravě mě plácla do ramene. „Pořád moc dlouhá doba na to nevidět tvoje roztomilé buclaté tvářičky.“ Štípla mě do tváře, aby zdůraznila svou pointu.

I když jsem byla drobná, měla jsem buclaté tváře, díky kterým byl můj obličej kulatý. Všichni říkali, že vypadám rozkošně, zvlášť když se červenám.

Plácla jsem ji přes ruku a hravě ji zpražila pohledem.

„Takže mě do té konverzace nikdo ani nezahrne?“ zavrčel Bryson, když k nám došel.

Otočila jsem se a věnovala mu předstíraný otrávený pohled. „Ne.“

„Au, Em, to bolelo.“ Předstíral zraněný výraz a položil si ruku na srdce.

Když se postavil vedle mě, Maya zvědavě kmitala očima mezi námi dvěma. „Stalo se mezi vámi dvěma zase něco? Provedl Bryson nějaký žertík, Em?“

Upřímně, její slova mi proletěla jedním uchem tam a druhým ven v tu chvíli, kdy si Bryson stoupl vedle mě.

Jeho tělesné teplo...

Žaludek se mi sevřel a já sevřela popruh tašky jako kotvu, zatímco jsem se snažila uklidnit své bušící srdce.

Jelikož jsou vlkodlaci, evidentně by slyšeli mé rychle bijící srdce. Nechtěla jsem, aby se mě vyptávali na něco, o čem bych lhala.

A samozřejmě, jelikož mě Bryson zná jako své boty, věděl by, že lžu.

Bryson mi přehodil paži kolem ramen a odpověděl jako první. „Em nemá ráda rychlé jízdy, v budoucnu si to určitě budu pamatovat. Moje holka to má zřejmě ráda pomalu. Že, Em?“ škádlil mě, přitiskl si mě k sobě a podíval se na mě dolů.

Zvedla jsem hlavu a naše oči se rychle setkaly.

Srdce mi závodí a nejsem si jistá, jestli dokážu skrýt fakt, že rudnu.

Moje holka...

Brysonův tón byl těžký škádlením, ale v jeho očích, když na mě zíral, bylo něco, co donutilo mé srdce poskočit.