Pohled Emily

Poté, co jsem si oblékla čisté kalhotky a umyla si ruce, sešla jsem dolů. Našla jsem Brysona v kuchyni s kouskem slaniny blížícím se k jeho mírně pootevřeným ústům.

Když si mě všiml, věnoval mi křivý úsměv, který odhalil jeho bílé zuby. „Snažila ses dokončit, co jsi začala?“ rýpnul si a strčil si slaninu do pusy.

Změřila jsem ho pohledem, tváře v jednom ohni. Uchechtl se; evidentně se mu líbilo, že mě svým škádlením uvádí do ještě větších rozpaků.

Ignorovala jsem ho. Teda, snažila jsem se.

Podívala jsem se na mámu, která připravovala snídani. Její blonďaté vlasy, podobné těm mým, byly vyčesané do velmi vysokého, nedbalého drdolu, který byl na pokraji zhroucení.

„Dobré ráno, mami,“ řekla jsem a pomalu vešla do kuchyně.

Otočila se přes rameno, aby se na mě podívala, a rozzářila se. „Dobré ráno, Emily. Vyspala ses dobře?“

„Ona měla rozhodně skvělé ráno, podle toho, co jsem viděl a slyšel,“ odfrkl si Bryson pod nosem. Díky svému vylepšenému sluchu jsem to okamžitě zachytila.

Zpražila jsem pohledem jeho profil, a když jsem k němu došla, plácla jsem ho do zátylku, zatímco jsem odpovídala matce. „Ano, vyspala.“

Bryson sebou dramaticky trhl dopředu, mnul si zátylek a zasyčel.

Protočila jsem oči a sedla si vedle něj, potlačujíc smích, když jsem viděla, jak špulí pusu. Na to, že je další alfa v pořadí, je Bryson vážně dramatik.

Máma se otočila s pánví v ruce a začala házet kousky slaniny na čistý talíř.

„Dneska budu v práci přesčas, Emily, takže přijdu trochu později. Zvládneš udělat večeři pro sebe a pro tátu?“ zeptala se máma a odfoukla si z očí pár blonďatých pramenů.

Nebyla jsem zrovna nejlepší kuchařka a obvykle jsem neuměla pořádně uvařit ani instantní makarony se sýrem, takže není divu, že se Bryson neudržel a vyprskl smíchy.

Poslala jsem mu vražedný pohled, ale on se smál ještě hlasitěji. Dokonce i máma se přidala. Bylo to, jako by se mi vysmívali.

„Nenávidím vás oba,“ zavrčela jsem a natáhla se pro talíř, na který máma naložila nekonečné množství slaniny.

„Myslela jsem tím... nechala jsem v lednici kuře od včerejška a trochu rýže. Stačí to jen ohřát k večeři. Můžu ti v tomhle věřit?“ škádlila mě máma, když se otáčela, aby vrátila pánev na sporák.

Bryson si odfrkl. Protočila jsem oči.

„To zní super snadno,“ odpověděla jsem proceděně přes zaťaté zuby.

„Nebojte se, paní Snowová, nenechám ji zapálit váš drahocenný dům. Můžete se na mě spolehnout.“ Bryson si okázale položil ruku na hruď a poslal mi mrknutí, které možná, ale jen možná, donutilo mé srdce poskočit.

-

„Pro lásku boží, Brysone, zpomal! Tímhle tempem budeme mrtví dřív, než dojedeme do školy,“ zakřičela jsem, zatímco mi vítr drsně šlehal do špinavě blonďatých vlasů.

Bryson mi věnoval letmý pohled, zazubil se a trochu zpomalil... a tím trochu myslím sotva znatelně.

„Musíš trochu žít, Em. Jsme vlkodlaci, neumřeme tak snadno,“ odfrkl si a otočil volantem.

Sluneční světlo, které vykukovalo zpoza obrovských větví nad námi, hladilo jeho tvář a zanechalo mě v úžasu, dokud se neotočil, aby se na mě podíval. Rychle jsem odtrhla oči, nechtěla jsem být přistižena, jak zírám.

Zkřížila jsem ruce na prsou a odpověděla: „To neznamená, že jsme nesmrtelní. Kromě toho, ty jsi alfa, ty jsi s tím svým super rychlým hojením prakticky skoro nesmrtelný. A já jsem jen omega, v podstatě člověk, co se sice hojí rychle, ale ne dost rychle,“ podotkla jsem.

Nenáviděla jsem zmiňovat, jak moc jsme rozdílní. Bryson byl vůdce a já byla na dně potravního řetězce. Vlastně bylo divné, že si jsou omega a alfa tak blízcí.

Ale Brysona naše rozdíly nikdy nezajímaly, stejně tak ho nezajímaly odsuzující pohledy ostatních členů smečky.

Dostávali jsme hromadu divných pohledů, zvlášť když jsem byla známá jako ten vlk, co se nedokáže přeměnit.

Takže proč jsme byli já a Bryson prakticky srostlí? Nemám tušení. A pořád se snažím přijít na to, proč mi tehdy vůbec věnoval druhý pohled.

*flashback*

To zvládneš, Emily, není to tak vysoko. Ujišťovala jsem sama sebe, když jsem vzhlížela k opičí dráze. Byla vysoko a mé malé bojácné já o kousek couvlo, dokud jsem do něčeho tvrdě nenarazila.

Otočila jsem se a vzhlédla k Giovannimu. „Co je? Jsi strašpytel!?“ ušklíbl se.

Giovanni nebyl sám o sobě vysoká šarže, ale byl postavený výš než já.

On a jeho kamarádi se na můj účet smáli.

Protože jsem tu měla nejnižší postavení a byla jsem nejmenší, on a jeho kamarádi si mě vždycky dobírali.

Myslela jsem, že jim můžu ukázat, jak jsem drsná, tím, že udělám něco, o čem se mi vždycky posmívali, že to nedokážu...

Ale zdá se, že se mi nepřestávají potit dlaně a srdce mi tluče tak hlasitě. Měla jsem strach z výšek. Vlci nemají mít strach z ničeho, a přesto jsem se bála výšek.

„Jooo!“ zaslechla jsem hlasitý výkřik opodál.

Otočila jsem se za tím hlukem. Byl to kluk v mém věku, povzbuzující jiného kluka, který držel v ruce pálku. Hráli kriket. A byli to vlci s vyšším postavením.

Přimhouřila jsem oči a sledovala kluka s pálkou. Znala jsem ho...

Jasně jsem se začervenala, když zachytil můj pohled a poslal mi úsměv. Rychle jsem odtrhla oči, rudá až za ušima. Byl to syn alfy. Bryson Taylor.

Byl jedním z mála, kdo se nestaral o svůj status a bavil se i s těmi níže postavenými. Mnohokrát jsem ho viděla na chodbách hrát si s několika níže postavenými, ale nikdy jsem nenašla dost odvahy ho pozdravit.

Najednou jsem dostala příval sebevědomí, protože jsem stále cítila jeho oči na sobě. Ve své hloupé mysli jsem si myslela, že pro něj budu vypadat hustě, když tu opičí dráhu zvládnu.

Takže jsem to udělala. Sebrala jsem dost odvahy, ale nutila jsem oči koukat před sebe a ne na zem. Jenže pak si Giovanni musel otevřít tu svou hloupou pusu.

„Klepe se jak drahý pes! Koukněte na ni!“ smál se.

Podařilo se mu strhnout mou pozornost na něj a jeho kamarády... a na zem, která se zdála mnohem hlouběji, než jsem si myslela. A teď mnohem rozmazanější.

Cítila jsem, jak mi kloužou prsty, a pak drsnou bolest na kolenou, když jsem dopadla na zem. Zůstala jsem klečet, docela v šoku, že jsem skutečně spadla. Nemohla jsem plakat, i když mě to bolelo.

Ale pak jsem uslyšela jeho jméno, výkřik. „Brysone!“ A pak jsem slyšela rachocení plotu, jak ho přeskočil a hnal se ke mně.

„Zavři hubu, kreténe!“ obořil se na Giovanniho, který se smál na můj účet, a drsně do něj strčil, až Giovanni spadl na zem.

„Mami!“ vykřikl Giovanni, vyškrábal se na nohy a utíkal pryč se slzami stékajícími po tvářích. Jeho kamarádi běželi za ním a volali jeho jméno.

Málem jsem se zachichotala, protože všichni vypadali jako psi se staženými ocasy.

V tu chvíli jsem vzhlížela k Brysonovi jako ke svému hrdinovi, ale když mi pomohl vstát a oprášit se, zatímco se na mě usmíval, vyvinulo se ve mně něco, o čem jsem se bála, že to nikdy nedokážu zastavit.