KESKA: „Jamesi, Jessie, Lisso, Liame! Tak pojďte, jdeme! Přijdeme pozdě!“ zakřičela máma. Zase mě z toho vynechala. Jmenuji se Keska, jsem prostřední dítě v rodině alfy, vklíněná mezi dvě sady dvojčat.

Dnes se koná slavnostní přísaha našeho bratrance Adriana; jelikož našel svou družku, převezme vedení smečky Východ měsíce po strýci Asovi a tetě Gině.

Když bylo Lisse a Liamovi pět, docela rychle jsem pochopila, že musím dávat pozor, jinak mě tu nechají a vynechají mě z rodinných akcí. Někdy by mi to nevadilo, ale dnes ne, takže když na ně máma zakřičela, ujistila jsem se, že jsem připravená vyrazit. Adrianův obřad jsem si nehodlala nechat ujít.

Byla jsem dole první, zatímco těm čtyřem to trvalo věčnost; využila jsem ten čas k tomu, abych nabrala svačinu a vodu na cestu. Z naší smečky Modrý půlměsíc do Východu měsíce to byla dvě a půl hodiny jízdy. Vyšla jsem ze dveří, před sídlem smečky stála tři velká černá SUV. Všechna měla tmavě tónovaná skla a byla to ta, která mají tři řady sedadel.

Zamířila jsem k tomu poslednímu v řadě, nastoupila úplně dozadu a čekala, až se naloží zbytek rodiny. Proč to poslední? Protože nikdo z dvojčat se mnou nechtěl sedět, takže bylo prostě jednodušší a méně časově náročné, když jsem byla v úplně jiném autě. Navíc, když si vezmu to poslední, neuvidí mě a nebudou si stěžovat: „Jak to, že ona může být první!“ Takže to vyhrálo to poslední.

První SUV bylo plné bojovníků, osm v prvním voze, pak dva bojovníci a rodina – otec, Lissa, máma, James, Liam, Jessie – ve druhém. Takže pro mě tam stejně nebylo místo. V tom posledním sedělo sedm dalších bojovníků a já.

Bylo skoro devět hodin, když jsme vyjížděli z brány smečky. Spojila jsem se se svou jedinou kamarádkou Mackie, abych jí připomněla, co je dnes za den. Mackie, zkratka pro Mackenzie. *„Mackie, nezapomeň, že mám dneska Adrianův obřad, takže se vrátím až pozdě.“*

MACKIE: *„Sakra, zapomněla jsem, co budu dělat celý den? Doufala jsem, že bychom mohly jít potrénovat na střelnici.“* odpověděla mi přes spojení.

KESKA: *„Promiň, kamarádko, slibuju, že zítra si na střelnici čas najdeme a možná stihneme i nějaké aikido. Adrianův obřad si prostě nemůžu nechat ujít.“* odpověděla jsem.

MACKIE: *„Jo, já vím, doufám, že si užiješ aspoň trochu zábavy.“* poslala mi.

KESKA: *„Díky, hej, možná bys mohla jít péct sušenky s babi Lilly, ta je vždycky ráda za společnost, a jen si představ všechny ty sušenky, co budeš moct sníst.“*

Poslala jsem jí. *„Jen mi nějaké schovej.“*

MACKIE: *„Víš, možná to udělám, a popřemýšlím o tom, že ti nějaké schovám.“*

Odpálila mi zpátky.

KESKA: *„Hej, to není fér, já tam fakt musím být.“* odpověděla jsem. Když jsme projeli branou, uzavřela jsem spojení, opřela se a sledovala ubíhající krajinu. Většinou to byl les a bylo tam malé jezero; naši smečku obklopovaly borovice, břízy a duby, které jsme využívali k lovu a běhání. Naše smečka měla asi patnáct set členů, takže nebyla nejmenší, ale ani největší, ovšem patřili jsme k těm nejsilnějším.

KESKA: Asi po hodině jízdy jsem rozdala svačinu a vodu, kterou jsem přinesla, chlapům, se kterými jsem jela. „Chce někdo vodu nebo müsli tyčinku?“ zeptala jsem se zrovna, když mi cinkl telefon.

KESKA: Bylo to zvláštní, protože mi nikdo kromě Mackie nevolal ani nepsal, a jelikož jsem se s ní spojila při odjezdu, už to věděla. Myslela jsem si, že je to omyl, tak jsem to ignorovala. Ale cinkl znovu, tak jsem se podívala.

Od Jessie: (x2) Můžeš!! Říct svému kamarádíčkovi Sethovi, aby mě nechal na pokoji!!! (naštvaný smajlík)

KESKA: Když jsem si přečetla její zprávu, uchechtla jsem se. Takže mu buď zapomněla říct, nebo mu prostě neřekla, že budeme dnes pryč. Ha!

Od Kesky: Promiň, nevím, o kom mluvíš. (zmatený smajlík) odepsala jsem jí. Ale věděla jsem přesně, koho myslí – Setha Harppera, pravého útočníka našeho hokejového týmu Modří vřešťani, což byl maskot všech našich sportovních týmů. A mého druhého bývalého nejlepšího přítele. Ha! Telefon mi znovu cinkl.

Od Jessie: TY moc dobře víš, koho myslím (naštvaný smajlík) je to tvůj pitomý kamarád!!!

KESKA: Nemohla jsem si pomoct a nahlas se zasmála. Zajímalo by mě, co by Seth řekl, kdyby věděl, co si o něm doopravdy myslí.

„Čemu se tak směješ?“ zeptal se Frank, bojovník, který nás vezl.

KESKA: „Jessie,“ řekla jsem, „myslí si, že mám pod kontrolou její hračku na jedno použití pro tohle čtvrtletí, jen proto, že jsme se spolu dřív bavili.“ To vyvolalo smích u chlapů, se kterými jsem jela. (Znělo to zle? Promiňte – vlastně ne!)

Od Kesky: Och... Ty... Myslíš... Setha Harppera... Promiň, se Sethem jsem nemluvila přes měsíc. Naposledy, když jsem mu zkoušela volat, ozvala se mi hláška: „Volané číslo již neexistuje.“ Promiň, Jessie, hádám, že v tom jsi sama. Říkala jsem to nahlas, zatímco jsem Jessie odepisovala.

Chlapi se tím vším dobře bavili.

Můj telefon znovu cinkl.

Od Jessie: No tak nemůžeš prostě jít a ŘÍCT mu, aby mě nechal na pokoji!!?

KESKA: Typická Jessie, myslí si, že mě tu zase nechali. Takhle to v mé rodině obvykle chodí, pokud jim nestojím přímo před obličejem, neexistuju. Frustrovaně jsem si povzdechla.

„Co chce teď?“ zeptal se Frank.

KESKA: „Typické rodinné sračky, zdá se, že na mě všichni zapomínají, dokud po mně nechtějí, abych pro ně něco udělala, a zrovna teď si Jessie myslí, že jsem doma a můžu jen tak skočit k Sethovi a říct mu, ať se stáhne,“ řekla jsem mu.

KESKA: Poslala jsem rychlou zprávu Mackie, abych ji varovala, co se děje s Jessie, jen pro případ, že by se jí Seth pokusil jít vyplakat na rameno. Seth jí své nové číslo taky nedal, takže nepředpokládám, že by s ním zrovna teď příliš soucítila.

KESKA: „Nemáte někdo z vás Sethovo číslo?“ zeptala jsem se. Pete, jeden z bojovníků, odpověděl: „Můj mladší brácha David ho myslím má, jsou spolu v hokejovém týmu.“ „Nerat se na to ptám, Pete, ale zavoláš bratrovi? A zjistíš, jestli by nemohl jít Setha rozptýlit, možná ho vytáhnout na led nebo tak něco?“ Opravdu jsem ho o to nerada žádala, ale jelikož jsem byla tady a ne doma, bylo to jediné, co jsem mohla dělat. Vím, co si myslíte, hokejový trénink na jaře? Máme krytou halu a trenér si vzal příklad z trenéra fotbalu; maturitní ročník trénuje celoročně a není to tak, že by to bylo neustále, možná 3 dny v týdnu, 3-4 hodiny denně, aby pomohli týmu pro příští rok být na začátku sezóny v nejlepší formě.

Pete seděl na místě spolujezdce vedle Franka a mírně se otočil na sedadle, aby se na mě podíval. „Nejste ty a Seth přátelé?“ zeptal se. „Nemluvila jsem se Sethem přes měsíc. Myslím, že má nové číslo a neobtěžoval se dát ho mně ani Mackie.“ Pete vytáhl telefon, aby zavolal mladšímu bratrovi.

„Ahoj,“ zvedl to Dave. „Čau bráško, jak se máš?“ Vzhledem k tomu, že jsme všichni vlci, slyšíme obě strany hovoru, zvlášť v tak těsném prostoru.

Dokonce i já, a to technicky vzato nedostanu svého vlka ještě dva a půl roku, ale na druhou stranu, kdyby někdo dával pozor, věděl by, že u mě jsou věci jinak, nejen můj vzhled.