Pohled Lucy:

„Jak to myslíte, že se budu vdávat?“ zeptala jsem se královny s naprostým zděšením.

Zírala na své nehty pod světlem lampy a předstírala, že ji to, co říkám, ani v nejmenším nezajímá.

„Copak sis opravdu myslela, že tě můj manžel adoptoval, protože chtěl další dceru? Ne, zlatíčko, vždycky jsi byla jen obchodní investice, takový byl plán od samého začátku. Konečně posloužíš svému účelu a splatíš nám to, že jsme ti po celá ta léta poskytovali střechu nad hlavou.“

Zadutala jsem nad jejími krutými slovy. Vždycky jsem věděla, že mě téměř nikdo z královské rodiny nemá rád, ale nikdy by mě nenapadlo, že mnou pohrdají natolik, aby byli ochotni mě takhle prodat. „O čem to mluvíte?“ zeptala jsem se, neschopna skrýt šok v hlase.

„Říkám, že hned zítra ráno budeš na hradě krále Jeremyho, kde se provdáš za jeho syna, prince Austina Lance Vinciho,“ vysvětlila se zlomyslným úsměvem. „Co s tebou udělají potom, to už není naše starost. Být tebou, začala bych se modlit, protože jsem si jistá, že se k tobě budou chovat mnohem hůř než my, vzhledem k tomu, jak těžké je tě milovat.“

Snažila jsem se potlačit slzy, které hrozily, že vytrysknou. Ne... Nebudu plakat. Celý život se ke mně tato rodina chovala špatně, až do té míry, že jsem se před nimi často snažila skrývat, jak jen to šlo. Čím méně jsem byla v jejich blízkosti, tím větší klid jsem cítila. Z těchto důvodů, stejně jako z mnoha dalších, bych měla být šťastná, že konečně mohu odejít. Nebo ne?

Mohla jsem jen doufat, že má nová rodina nebude stejná jako ta stará. Nic jsem o nich nevěděla, takže jediné, co jsem pro sebe mohla udělat, bylo modlit se, aby se ke mně chovali lépe, alespoň o trochu.

..................................................

Pohled Austina:

Arianiny ruce se mi zapletly do vlasů, když jsem ji přitiskl ke zdi, svou družku. Mé rty dopadly na její krk a ona v odpověď zasténala mé jméno... a stejně jako předtím jsem to nedokázal. Nemohl jsem ji označit. Co se to sakra dělo s mým vlkem?

„Alfo, máme problém.“

Zavřel jsem oči a s nelibostí se otočil k Alexovi. „Doufám, že je to důležité,“ varoval jsem ho.

„Mohu vás ujistit, že je.“

Neochotně jsem spustil ruce ze své družky a následoval Alexe ven.

„Právě jsme dostali zprávu od vašich rodičů, něco, co vás hluboce ovlivní. Jak už víte... naše království je v ohrožení, a aby ho zachránili, přijali nabídku k sňatku od princezny Lucy Rosemary.“

„Cože?“ zařval jsem.

NE! ANI NÁHODOU!

Nemohli přece pomýšlet na to, že mi tohle udělají, když už věděli, že jsem našel svou družku. Neexistoval způsob, jak bych kdy mohl přijmout někoho jiného než ji!

Během několika minut jsem vtrhl do pokoje svých rodičů; našel jsem je oba diskutovat v rohu.

„S tou ženou se neožením,“ prohlásil jsem věcně dřív, než kdokoli z nich stihl říct jediné slovo. Musel jsem jim jasně naznačit, že o tomhle se nedá vyjednávat.

Matka vrhla na otce bezradný pohled, než promluvila. „Synu, vím, že je to velmi znepokojivá zpráva, ale musíš pochopit, že je to jediná možnost, kterou máme. Musíš toto rozhodnutí učinit pro lidi našeho království. Musíš jim konečně dokázat svou cenu, víš, jak moc tě milují a zbožňují, tohle není o nás, ale o nich...“

Miloval jsem svůj lid celým srdcem, ale nikdy jsem si nemyslel, že tento den někdy nastane. Den, kdy budu muset obětovat své štěstí. Bylo toho příliš mnoho na jeden den.

Moji pozornost upoutala fotografie v matčině ruce a pomalu jsem po ní sáhl. „Co je to?“

Když mi ji matka podávala, řekla: „To je obrázek princezny,“ a přesně v tu chvíli mé oči spočinuly na fotografii. Cítil jsem, jak hněv pomalu opouští mé tělo, zatímco jsem zkoumal ten obraz. Dlouhé černé vlasy rámovaly nádherný obličej ve tvaru srdce, jasně modré oči, které jako by viděly přímo skrze vás, a sladké růžové rty k zulíbání.

Kdo byla ta žena? Proč jsem cítil spojení s pouhou fotografií?

Poté, co jsem na fotku zíral snad celé hodiny, jsem se konečně obrátil k rodičům. „Ožením se s tou ženou pouze v zájmu mého lidu, nicméně jak víte, už mám družku. Tato žena nikdy nemůže získat mé srdce.“

...................................................................................................

„Co to má sakra znamenat, ty zvěsti o tom, že si dnes bereš tu děvku princeznu?“ křičela na mě Ariana, než si její oči prohlédly můj oblek. „A ty to vážně hodláš udělat?“ zeptala se nevěřícně.

„Ariano, je mi to tak moc líto, o tomhle uspořádání jsem se dozvěděl až včera. Musím to udělat pro svůj lid, prosím, zkus to pochopit... je to pro mě stejně těžké jako pro tebe.“

„Tvůj lid? To je všechno, na co myslíš, a co já? Tvoje družka? Copak pro tebe nic neznamenám?“ dožadovala se.

„Samozřejmě, že pro mě znamenáš všechno. Podívej, přísahám ti, že jestli existuje jakýkoli způsob, jak se z tohoto manželství vyvléknout, udělám to... pokud ne, prosím věz, že ona pro mě nikdy nebude nic znamenat,“ zašeptal jsem. „Nikdo nemůže zaujmout tvé místo v mém životě.“

„Ujisti se, že jí uděláš ze života peklo.“

„Myslím, že už se to děje. Tím chci říct, že nemá ani normální šťastnou svatbu, kterou si každá žena zaslouží, jen uspěchaný soukromý obřad,“ podotkl jsem. „Nemusíš se ničeho bát,“ řekl jsem a vtáhl ji do svého náručí.

...................................................

Pohled Lucy:

Nervózně jsem si kousala nehty, když limuzína zastavila u mého nového domova; mé nervy byly napnuté k prasknutí. Cítila jsem, jak mi srdce buší hlasitěji než bubny, a měla jsem pocit, jako bych se chystala setkat s mužem, se kterým mi bylo souzeno být. Počkat, cože? Odkud se ta myšlenka vůbec vzala? Byla jsem tak nervózní, že mě děsily i mé vlastní myšlenky.

„Snaž se nedělat rodině ostudu, jak jsi zvyklá,“ odsekla mi královna, jakmile jsme vystoupili z vozu. Viděla jsem, jak král na souhlas přikývl. Jako vždy mě oba viděli jako naprostou ostudu rodiny.

„Nemůžu se dočkat, až uvidím toho ošklivého prince, kterého si musí vzít,“ prskla má nevlastní sestra Ellie se zlým úsměvem. Nikdy mě nepřestalo udivovat, jak nízko tito lidé klesnou, jen aby mě viděli nešťastnou, když jsem nikomu z nich nikdy nic neudělala. Snažila jsem se ignorovat všechno, co má rodina poté řekla; už tak jsem toho měla v hlavě dost.

Nervozita ve mně rostla s každým krokem, kterým jsem se blížila ke krásnému hradu. Začal mě bolet žaludek, což se stávalo obvykle, když jsem byla nervózní. Zpočátku jsem se to snažila ignorovat, ale bolest se stávala nesnesitelnou.

„Potřebuji na toaletu,“ řekla jsem královně.

Obrátila oči v sloup. „Nečekej, že tě tam ponesu, najdi si ji sama.“

Její odpověď mě neměla překvapit. Odvrátila jsem se od rodiny a vydala se směrem, který mi ukázala služebná. Mé oči vnímaly plnou krásu toho místa. Tento hrad byl ještě krásnější než ten doma, všechno tu vypadalo, že to stálo jmění. Od okenních rámů po závěsy, dokonce i podlaha. Po několika minutách snahy najít toaletu jsem byla přesvědčená, že jsem se ztratila, dokud jsem nezaslechla hlasy. Následovala jsem zvuk v naději, že by mi mohli pomoci najít cestu.

Byla jsem teď dost blízko, abych slyšela všechno, co říkali.

„Jestli existuje jakýkoli způsob, jak se z tohoto manželství vyvléknout, udělám to,“ slyšela jsem říkat toho muže.

Jakýkoli způsob, jak se vyvléknout z manželství? Pokud jsem věděla, dnes se tu ženil jen jeden člověk... Což znamenalo jediné.

Byl to ten princ, za kterého se mám provdat?

Poslouchala jsem dál a mé srdce se lámalo na malé kousky s každým slovem, které vyšlo z úst obou z nich.

Najednou zmlkli a já jsem nakoukla za roh, abych zjistila proč. To, co jsem viděla potom, mě donutilo se v šoku prohnout v pase. Můj nastávající manžel držel v náručí jinou ženu a vášnivě se s ní líbal!

Poznámka autorky:

Ahoj moji úžasní čtenáři, moc děkuji všem, kteří jsou ochotni dát této knize šanci, doufám, že se vám první kapitola líbila.

S láskou,

Laura.