~ Rose ~

V luxusním střešním apartmánu četla Rose Sage pohádku na dobrou noc. Zatímco četla, mladá dívka se rozhlížela po pokoji s očima doširoka otevřenýma úžasem.

Rose byla potěšena. Koneckonců, ten pokoj pro Sage připravila ona.

Postel byla velká a nadýchaná, s lehkými závěsy visícími z okna. Na stěnách byly plakáty Sageiny oblíbené dívčí kapely. Její oblíbené knihy byly úhledně narovnány na stolku vedle postele.

Rose si dala záležet, jako by šlo o někoho, na kom jí hluboce záleží.

Proč? Protože Sage na tom záleželo. To bylo to, díky čemu ji bylo tak snadné rozmazlovat… tak snadné si ji získat.

Rose ji v posledních měsících tiše pozorovala a všímala si, jak se Sage rozzáří pozorností a dárky a jak měkne pod laskavostí. A jak se Soraya začala vytrácet ze Sageiných myšlenek, Rose toho nemusela říkat moc.

Malá poznámka sem, tichý úsměv tam… Stačilo to.

Někdy láska nebyla ukradena. Byla jemně nahrazena.

A Rose věděla, jak na to – zvláště u dítěte, které stále věřilo, že svět je laskavý.

„Konec,“ řekla teta Rose, když zavřela knihu.

„Teto Rose, tenhle dům, ve kterém bydlíš, vypadá taky moc nově a draze,“ řekla Sage.

„Tvůj tatínek ho pro mě koupil. Tak moc mu na mně záleží,“ odpověděla Rose.

„Proč tatínkovi nezáleží na mamince?“ zeptala se Sage. „Kdyby mu na ní tak záleželo a ukázal se doma, abychom oslavili mé narozeniny.“

Rose pokrčila rameny a řekla: „Záležet na někom si nemůžeš vynutit.“

Nevěděla, jestli to Sage pochopí, ale doufala, že ta malá holčička ano. Koneckonců, Calumovi na Soraye nikdy nezáleželo. Byli manželé, ale nikdy mezi nimi nebyl skutečný vztah.

Přinejlepším byla Soraya pouhá náhradnice.

„Ale maminka mě miluje,“ řekla Sage a vypadala rozpolceně.

„Ach, mé ubohé děťátko.“ Rose jí nabídla náruč a objala ji. „Vím, že tě tvá máma miluje. Ale někdy láska nestačí k tomu, aby udržela rodinu pohromadě.“

„Jsi si jistá s tím zítřkem? Teta Rose a tvůj tatínek můžou vždycky ustoupit tvé mamince,“ navrhla Rose.

Sage zavrtěla hlavou. „Ne, chci být na své narozeniny s tebou a s tatínkem.“

Na tváři Rose se rozlil vítězoslavný úsměv. Byla trpělivá, ale věděla, že to teď už nebude trvat dlouho. Jistě, s tím vším, co se děje, se Soraya zlomí.

Poté, co uložila Sage ke spánku, se Rose usmála. Vrátila se do pracovny, kde Calum pracoval na notebooku.

Dřívější setkání se Sorayou bylo nečekané. Neměla se vrátit dřív než příští týden.

Upřímně? Rose se bála, že Soraya zkazí narozeninovou oslavu, kterou pro Sage naplánovala, ale k jejímu překvapení Calumova dcera tam svou matku nechtěla!

Bylo to dokonalé. Její plán postupoval kupředu, rychleji, než čekala.

„Sage spí,“ řekla Rose Calumovi.

„Dobře,“ řekl Calum prostě a jeho prsty stále pracovaly na klávesnici.

„Myslím, že jsem si ji naprosto získala,“ prohlásila Rose, když k němu došla a sedla si mu na klín. „Nemyslel sis, že to dokážu, že ne?“

Calum přestal dělat to, co dělal, a objal ji. „Hmm. Vedla sis dobře.“

Rose políbila Caluma a během několika minut naplnily vzduch smyslné steny.

V duchu jásala. Nebylo sladšího vítězství než mít nejbohatšího muže ve městě omotaného kolem prstu.

***

~ Soraya ~

„Ahoj? Jak se jmenuješ?“ pozdravila s úsměvem čtrnáctiletá Soraya. Účastnila se narozeninové oslavy Cedrica Montclaira. Jakmile uviděla Caluma, okamžitě k němu přistoupila.

Soraya samozřejmě už věděla, kdo to je. Rodiny Montclairů a Azarů bydlely naproti sobě celá léta.

„Calum,“ řekl mladý dědic Montclairů. Zavrtěl hlavou, jako by už věděl, že není třeba se představovat.

„Můžeme být kamarádi, Calume?“ zeptala se.

Jen pokrčil rameny a Soraya to vzala jako souhlas.

Bývaly doby, kdy spolu Soraya a Calum vycházeli docela dobře. Jejich rodiny si byly blízké a jako sousedka Soraya viděla jeho úspěchy a začala Caluma obdivovat.

Ano, Calum byl pohledný muž. Byl vysoký a atletický, s hnědými vlasy a pronikavýma modrýma očima. Ale Soraya se nezamilovala jen do jeho vzhledu. Milovala tu tichou sílu, kterou v sobě nesl. Moc toho nenamluvil, ale když už něco řekl, lidé naslouchali. Rodinný podnik převzal v mladém věku, a i tehdy jednal s vážností někoho mnohem staršího.

Život měl však způsob, jak všechno obrátit vzhůru nohama.

Jedna klíčová noc změnila vše a donutila je k manželství.

Tehdy ji Calum začal nenávidět. Pevně věřil, že události vedoucí k jejímu těhotenství zosnovala ona.

Soraya doufala, že si Calumovo srdce získá. Byla přece mladá, chytrá a atraktivní. Měla andělskou krásu, s dlouhými hnědými vlasy, které jí spadaly na záda, a pletí světlou jako slonovina. Nemusela nosit těžký make-up nebo vyzývavé oblečení, aby vynikla. Kromě jejích přirozených kvalit ji Calumovi rodiče zbožňovali.

Během jejich manželství se k ní však Calum choval s opovržením. Ignoroval ji a nejhorší bylo, jak dovolil svým přátelům, aby se na ni dívali spatra. A teď se chlubil milenkou, aniž by hnul brvou.

Nešlo to jinak. Soraya si musela vybrat sama sebe, jinak by byla tou zbytečnou osobou, za kterou ji označili Calumovi přátelé.

Soraya byla posledních pár dní doma a balila si věci. Člověk by si myslel, že navzdory její nepřítomnosti manžel zavolá nebo bude mít starost – ale ne. Nikdy nezavolal ani nenapsal.

Calumovi to bylo jedno.

Neslavili výročí. Calum nikdy nepřišel na její narozeninové oslavy, a pokud se večírek nekonal v sídle Montclairů, Soraya na jeho narozeninovou oslavu nikdy nebyla pozvána.

Ani Sage neodpověděla na žádnou z jejích zpráv, možná se příliš bála, že by jí zkazila narozeninovou oslavu.

Soraya už volala svému strýci. Stěhovala se k nim do Beldridge, vedlejšího města. Strýc se tam přestěhoval před pár lety. Jen ona zůstala, aby byla se Sage.

Těsně před odchodem nechala podepsané rozvodové papíry u služebné. Řekla jí: „Prosím, dejte to Calumovi. Jsou to rozvodové papíry, které jsem podepsala. Řekněte mu, že jsem mu poslala zprávu. Ještě ji nečetl.“

Belinda, služebná, která jim dlouho sloužila jako chůva Sage, polkla. Řekla: „Jste si jistá, paní Montclairová?“

„Podívejte se na mě, Belindo. Moje dcera má narozeniny, ale ani mě nepozvala,“ nutila se Soraya do úsměvu a řekla: „Je to tak nejlepší.“

Objala Belindu a řekla: „Děkuji vám, Belindo, za všechno. Nyní nechávám péči o svou dceru ve vašich rukou.“

„Paní Montclairová,“ plakala Belinda. „Vím, kde se koná oslava Sageiných narozenin. Neměla jsem vám to říkat. Je to v kavárně Butter & Crumb.“

Soraya přikývla. „Díky, že jste mi to řekla. Hádám, že bych se tam mohla zastavit a jen se podívat. Slibuju, že to neřeknu.“

Její mateřské srdce to stále nemohlo nechat být. Chtěla alespoň popřát dceři všechno nejlepší k narozeninám z dálky. A tak se vydala do kavárny Butter & Crumb.

Soraya si myslela, že je připravená na to, co uvidí, ale mýlila se. Velmi se mýlila.

***

„Hodně štěstí, zdraví, hodně štěstí, zdraví, hodně štěstí, milá Sage. Hodně štěstí k narozeninám!“

Soraya sledovala scénu tajně zpoza dveří.

Balónky se líně vznášely ve vánku. Smích tančil jako hudba po zahradní části kavárny.

A ve středu toho všeho byla Sage, v náručí někoho jiného.

Rose chovala Sage, zatímco Calum tleskal rukama. Dav jásal, když trojice sfoukla svíčku na obřím potahovaném narozeninovém dortu.

Sage neměla potahované dorty ani ráda, ale vypadala šťastně.

Kolem nich byl Calumův společenský kruh, jeho bohatí přátelé a dva z jeho bratranců.

„Sage, jsi ráda, že slavíš narozeniny s Rose?“ zeptala se Claire, Calumova sestřenice.

„Ano, samozřejmě! Moc ráda jsem s tetou Rose!“ řekla Sage a objala Rose se zářivým úsměvem. „I mí spolužáci mají tetu Rose rádi.“

„Máme z tebe radost, Sage!“ řekl někdo.

„Máme radost z vás všech!“ Calumův bratranec pozvedl sklenku na znamení Sage, Rose a Caluma.

Z místa, kde Soraya stála, všechno slyšela.

Soraya znovu zapochybovala o svých životních volbách a obětech, které pro rodinu přinesla. ‚Stálo to za to?‘

Právě teď to tak nevypadalo.

Co ještě více přispělo k Sorayině zášti, bylo to, jak vřele byla Rose přijata Calumovými přáteli.

Nikdy Calum nevzal Sorayu na žádné setkání svých přátel. Avšak chlubit se před nimi Rose bylo o tolik snazší.

Soraya znovu ucítila tu bolest, tak silně, že si položila ruku na hruď. Poté, co byla svědkem dostatečného citového mučení, se otočila na podpatku, ale jak to udělala, narazila na ulici do vysokého, arogantního muže.

„Co tady děláte? Nedělejte žádné potíže. Sage má narozeniny!“ varoval. Ten muž byl Jacob Steel, jeden z Calumových přátel, vysoce postavený podnikatel v Belridge, sousedním městě. Stejně jako Calum měl i Jacob to ledové charisma a nezaměnitelný nádech blahobytu.

Když Soraya uslyšela Jacobovu poznámku, odsekla: „Dělat potíže? Já? Proč byste si to myslel, pane Steele? Dobrovolně jsem souhlasila s tím, že nebudu pozvána na narozeniny vlastní dcery. Jako matka jsem ji chtěla jen vidět. Je to zločin?“

Poznala, že Jacoba Sorayina odpověď zaskočila.

„Já vím. Já vím. Myslíte si, že já jsem ta zlá? Ale opravdu si myslíte, že jsem tohle chtěla?“ vyštěkla Soraya. Nemohla si pomoct. Všichni Calumovi přátelé ji soudili od chvíle, kdy otěhotněla se Sage. „Je mi teprve dvacet šest. Vdala jsem se v devatenácti a zahodila svůj život a kariéru kvůli Calumovi a Sage!“

„Všichni jste mě odsoudili, ale nikdy jste se doopravdy nesnažili zjistit pravdu.“ Soraya zaťala čelisti. „Ale fajn. Nechte mě být tou špatnou! Na tom nezáleží. Už je mi to jedno.“

Otočila se k Jacobovi zády a vyrazila ke svému autu. V autě zavolala strýci Philipovi. „Strýčku. Odjíždím do Beldridge. Uvidíme se za dvě hodiny nebo dřív.“

„A… Sorayo, co Sage?“ zeptal se strýc.

Soraya se zamyslela a řekla: „Sage… ona – ona už mě nepotřebuje.“