**Gino – Někde ve Vegas. Ráno-tak-nějak-poté.**

Gino se probudil v dětském bazénku plném svítících tyčinek. To nebyla metafora. V puse měl pachuť lítosti a kyseliny z baterie. Oči měl, jako by mu někdo batikoval rohovky třpytkami a hříchem; vlasy ulepené. Proč byly ulepené? Byla to poleva?

Posadil se příliš rychle. „Au, kurva—“

Něco křuplo. Jedna svítící tyčinka mu explodovala modře přes stehno.

„Fajn. Fajn. Dýchej. Jsi naživu. Pravděpodobně.“

Rozhlédl se po zdemolovaném Airbnb.

V rozích chrápali lidi. Někdo odpadl obličejem dolů do pizzy. Stěny byly pokryté neonovými barvami na tělo a něčím, co možná byly… motivační citáty?

***Ugh, musím najít Enza a musíme se vrátit. Jsem si jistej, že kvočna Nico už touhle dobou šílí.***

Ale Enzo?

Nikde.

***Do prdele.***

Gino vstal příliš rychle a okamžitě si musel zase sednout. Podlaha se naklonila. Nebo on.

***Fajn fajn fajn fajn—***

***Kde je kurva Enzo.***

Poplácal se po kapsách. Žádný telefon. Žádná peněženka. Žádná důstojnost.

Pak ho to zasáhlo jako náklaďák.

Burning Man.

Pitelné třpytky.

Holka v bikinách z diskokoule nabízející „vesmírné třpytky“. Enzo vypadající hluboce, hluboce znuděně. Pak... nic.

Úplné okno.

„Božžžžžeee můj, já ztratil mafiánského bosse.“

Gino si zakryl obličej oběma rukama. „Enzo mě kurva zabije. Nebo hůř – jeho *matka* mě zabije, protože on už je mrtvý. A pak mě oživí, jen aby mě zabila znova.“

Znovu vstal, zavrávoral, šlápl přímo někomu na ruku a odkulhal k předním dveřím.

„Fajn. Fajn. Je to v pohodě. Asi se vrátil do hotelu. Je to Enzo. Je nesmrtelný.“

Zarazil se u dveří.

„…Že jo?“

Cue existenciální spirála.

Protože Enzo možná nesmrtelný je.

Ale Vegas?

Vegas kurva *nebylo*.

**Enzova posádka 7:27**

Uvnitř penthousu Vero Lux, nervového centra s vysokou ostrahou impéria Enza Marchesiho, praskalo napětí.

Nico přecházel po mramorové podlaze; telefon svíral v zbělelých kloubech. „Žádný signál. Žádná hlasová schránka. Žádný burner phone. Žádná stopa.“

„Včera večer se nehlásil?“ zeptal se Lorenzo a odstrčil se od elegantního baru. Kravatu měl stále povolenou, ale tón měl teď ryze pracovní.

„Ani slovo,“ řekl Nico. „Ani Luce.“

Dom vzhlédl od bezpečnostních monitorů, výraz chmurný. „A co Gino?“

„Hůř,“ řekl Nico ploše. „Ginův telefon je vypnutý. A historie jeho polohy říká, že byl naposledy viděn někde mimo zatracenou nevadskou poušť.“

Následoval okamžik ohromeného ticha.

„Řekni mi, že se Enzo nenechal od Gina doopravdy zatáhnout na Burning Mana,“ zamumlal Dom.

Nico si přejel rukou po obličeji. „Odjeli před dvěma dny. Říkali, že je to ‚rychlý obchodní únik‘.“

„Ježiši Kriste.“ Lorenzo vstal, ruce v bok. „A my jsme ho *nechali* jet?“

„Řekl, že to bude *mimo radar*. Žádné detaily. Žádná ochranka.“ Nicův hlas se přiostřil. „Tohle nikdy neudělal. Nikdy. Ne od té doby, co převzal trůn.“

Dom se odstrčil od monitorů a vstal. „Už se měl hlásit.“

Nico přikývl. „A Gino to nebere? To je to, co mě znepokojuje. Kdyby si Enzo jen vyhodil z kopýtka, Gino by se už vytahoval. Postnul by selfie s ohýnkem nebo tak něco.“

„Ledaže by je někdo sebral oba.“

Místnost znovu ztichla.

Lorenzo si zkřížil paže. „Nasazený oči ve Vegas?“

„Všechny,“ potvrdil Nico. „Tichá čistka. Jestli do večera nic nezjistíme…“

„…eskalujeme to,“ dokončil Dom chmurně.

Nebylo co dodat.

Nechyběl jim jen šéf.

Chyběla jim hlava rodiny Marchesi. A ať už byl Gino kdekoli, ten malý, třpytkami nasáklý parchant za to zaplatí.

**LOLA – 10:41**

Zvonkohra nade dveřmi cinkla, když Lola zápolila se zámkem a snažila se si zároveň svázat vlasy do drdolu a přejet si rty balzámem.

Její klientka už čekala – paže zkřížené, nohou poklepávala, jako by tam stála na tribunálu pro válečné zločiny.

„Jdete asi třicet minut pozdě,“ vyštěkla žena a vpochodovala dovnitř, jako by to tam sakra vlastnila. „Mám zamluvené celodenní sezení.“

***A já mám řeckou sochu přivázanou k posteli, abych byla přesná.***

Místo toho nabídla svůj nejoomluvnější úsměv. „Vím. Moc se omlouvám. Došlo k… uh… situaci.“

Žena se ušklíbla a přehodila si platinově blonďatý cop přes rameno. „Kdybych zítra neodlétala, přeobjednala bych se.“

***Oh, prosím, udělej to. Moc ráda bych si šla vyřešit svého náhodného rukojmího.***

Lola gestem ukázala na vydezinfikované stanoviště a natáhla si rukavice. Žena padla do křesla s veškerou grácií hlavní roztleskávačky trestající služebnictvo.

„Tetování na páteř, že?“ zeptala se Lola a překontrolovala poznámky. „Děláme tu okrasnou dýku s filigránem?“

„A růže. Tři. Ne čtyři. Nechci, aby to vypadalo přeplácaně.“

***Ugh, už teď moc mluví, třeští mi hlava.***

Sehnula se pro balíček se šablonou a Stephanie celou dobu mlela o tom, jak je neprofesionální chodit pozdě a jak kdyby už Lola měla přijít pozdě, mohla se aspoň trochu víc upravit.

***Tahle ženská je důvod, proč tatéři dělají nevhodné věci svým klientům, když nedávají pozor, krávo.***

Skoro zapomněla, co včera v noci provedla. Skoro.

Ale připomínka byla hlasitá a jasná: metr devadesát pět vzteku přivázaného jako narozeninová pečeně u ní v bytě.

A přístup téhle ženské?

***A DOST, dostane péro přímo tam do toho spodního okvětního lístku. Doufejme, že si toho nikdy nevšimne.***

Lola pečlivě upravila šablonu a srovnala ji s křivkou klientčiny páteře. „Dejte vědět, jestli to bude cítit nakřivo.“

„Ne,“ povzdechla si žena. „Je to fajn. Prostě… začněte. A nemluvte moc. Potřebuju tu bolest prodýchat meditací.“

***Krávo, doufám, že tenhle filigrán nakonec bude vypadat jako koule na spodku toho násady.***

Jak strojek zabzučel k životu, její mysl se znovu zatoulala.

K hedvábným lanům. K posteli. K tomu vražednému pohledu.

K tomu, jak vyslovil její jméno, jako by si ho ukládal do nějaké kartotéky s ocelovými zuby na později.

Nechala ho tam přivázaného s polštářkem pod hlavou a sklenicí vody na nočním stolku, na kterou zjevně nemohl dosáhnout.

***Bylo to dočasné řešení velmi trvalého průseru. Proč jsem mu nenasadila tu pivní helmu, aby se mohl aspoň napít, zatímco budu pryč. Proč jsem ho tam nechala…?***

Protože pravda byla… nevěděla, co je zač.

Šílenec? Podvodník? Nějaký uprchlík?

***Co když je to lovec odměn? Nebo herec v nějakém virálním pranku, co se zvrtnul? Nebo fakt oddaný striptér, jehož vystoupení se divoce vymklo kontrole? Fajn. Přemýšlej. Striptér rozhodně není – moc vážný. Polda ne – ledaže ten fakt pochybný typ. Možná žoldák? Nebo nějaký soukromý ochrankář, kterého omylem sjeli práškama? Nebo... nebo nějaký vymahač z černého trhu s kryptoměnami? Existuje to? Bože, ten má určitě chlápka, co odstraňuje otisky prstů.***

Mhouřila oči na linky, které tetovala.

***Má stejný nos a uši jako Gino, možná jsou příbuzní? Neříkal Gino něco o tom, že jeho bratranec pracuje v „rodinném byznysu“? Byl to eufemismus pro něco? Něco… přilehlého ke kasinu?***

Žaludek se jí obrátil.

***Ne. V žádném případě.*** Gino ji sotva znal. Jen se rád nechával tetovat a flirtoval, ale zmínil bratrance, že? Nějakého kravaťáka na vysoké úrovni, co to tam „řídil“.

***Ne. Nemyslím na to. Rozhodně nepanikařím. Rozhodně si nepředstavuju, že jsem možná unesla šéfa kasina lomeno pračku peněz.***

Zamrkala dolů na tetování a sladce se usmála.

„Jejda,“ zašeptala a vpašovala do spodní růže nenápadně skrytou falickou spirálu.

Lehce upravila strojek a vedla jehlu s péčí.

***Ale počkat. Gino jednou řekl něco divného...***

Zasáhl ji záblesk vzpomínky – pozdě v noci při tetování, Gino sjetý adrenalinem a energetickými nápoji, žvanil.

*„Je to rodinná věc,“* řekl. *„Velký, staromódní italský byznys. Můj bratranec teď většinu z toho řídí. Ten chlap je intenzivní. Ostrý jako břitva. Bohatý jako prase. Vlastní půlku Stripu, včetně jednoho z těch nejluxusnějších kasin. Ale to jsi ode mě neslyšela, jasný?“*

***Počkat. Počkatpočkatpočkat.***

***Bratranec. Kasino. Intenzita s mafiánským kódem.***

Lola zamrkala, jehla stále bzučela.

***Já neunesla jenom sexy chlapa. Já unesla sexy chlapa toho šéfa.***

Zastavila se v půli linky.

***...Nebo šéfa samotného.***

Polkla, ztěžka.

***Ježíši. Jestli se z toho stane válka gangů, budu ten kretén v Dateline s policejní fotkou a citátem jako: „Vypadal tak symetricky, myslela jsem, že je bezpečný.“ Jaká je ale šance?***

Tetovala dál, mechanicky, ruce na autopilota, zatímco mozek se jí rozplétal jako párty stuha ve větrném tunelu.