**Enzo 11:15 – Lolin byt; přivázaný na konci postele**

Byt voněl po citrusech a zimolezu, s teplým nádechem hnědého cukru – jako dámský koktejl Old Fashioned zapomenutý na prosluněné verandě. Nevonělo to jako popravčí místnost. Vonělo to jako *ona*.

***Vypadá to čím dál míň jako nájemná vražda. U polštáře jí sedí plyšový netopýr v pyžamu. Moc výhružné to není.***

Enzo se pohnul v provazech a s tichým zavrčením upravil svou váhu. Tělo ho bolelo, měřil metr devadesát pět a ta zatracená postel ho nutila do mírného skrčení, kdyby se natáhl, spadl by z postele, ale daleko by se nedostal, protože byl napnutý mezi oběma sloupky. Pouta se mu nezařezávala do kůže, ale ty uzly – to nebyla amatérská práce.

***Jak sakra ta malá ženská uvázala tyhle složité uzly? To je fuk, utekl jsi z horších věcí, nikdy sice takhle spoutaný, ale z toho se dostanu. Časem.***

Dveře se otevřely.

Klíče. Kroky. Šustění nákupních tašek.

„Lolo? Přinesla jsem ti ten čaj z pomerančových květů, co máš ráda—“

Ticho.

Enzo otočil hlavu.

Ve dveřích stála malá bělovlasá žena a zírala na něj, jako by byl kočka na kuchyňské lince – neměl tam co dělat, ale nebylo to ani překvapivé.

***Fajn, ta nevypadá nebezpečně. Tahle žena určitě rozváže někoho, kdo zjevně nechce být přivázaný.***

Měla na sobě vybledlou mikinu s nápisem:

NEJPRŮMĚRNĚJŠÍ BABIČKA NA SVĚTĚ.

A nevypadala ani v nejmenším poplašeně.

„…Ty musíš být ten důvod, proč vyběhla v takovém zatraceném spěchu,“ zamumlala žena a položila tašky. „Hm.“

Enzo zvedl obočí. „Nevypadáte překvapeně, že jste našla někoho přivázaného k posteli.“

„Chlapče, s životem, jaký jsem prožila, mě nic nerozhází.“

„Přivázala mě.“

Zahmouřila oči na sloupky postele a zkoumala uzly s pomalým, uznalým pokývnutím. „Jo, to vidím.“

„Mohla byste mě rozvázat?“

„Mm. Asi jo,“ řekla a zamířila do kuchyně. „Ale neudělám to.“

„…Prosím?“

***Co to má kurva znamenat? To si ze mě musíte dělat srandu. CO SE TO TADY DĚJE?***

„Klid, krasavče. Jestli tě takhle nechala, musela k tomu mít důvody.“

„Ona mě *zdrogovala* a *unesla*.“

„Máš metr devadesát pět, kolik – sto pět kilo? A ona váží kolik, padesát i s botama?“

Žena si odfrkla. „A přivázala *tebe*?“

„Nepamatuju si, jak se to stalo.“

„No, ta část s drogama mi na ni nesedí. Ale ty uzly?“ Ukázala na něj vařečkou. „Ty jsou moje.“

Škublo mu v čelisti. „Cože?“

„Učila jsem ji. Svého času jsem vedla ten nejexkluzivnější nevěstinec v Las Vegas. Politici, celebrity, miliardáři – když chtěli společnost, přišli za mnou. Přivazování nebezpečných mužů, ať už dobrovolně nebo ne? Riziko povolání. Naučila jsem Lolu všechno, co vím. Tihle uzly viděly plakat senátory.“

Enzo zamrkal.

Teď smažila vajíčka.

„Teď pletu,“ dodala, jako by to všechno vysvětlovalo. „Ale pořád na ni dohlížím. Nikdy jsem neměla moc rodiny, takže dělám, co můžu. Chceš toast?“

Neodpověděl.

Stejně ho udělala.

O pár minut později se vrátila s talířem vajec a toastem, pak se s heknutím usadila na postel vedle něj.

„Budeš jíst,“ řekla.

„Jsem přivázaný.“

Strčila mu vidličku k puse. „Přesně tak. Otevři.“

Zaváhal.

Pak otevřel ústa.

Vejce byla... dobrá. Pitomě dobrá. Bohatá a máslová. Špetka soli a pepře. Jídlo pro útěchu.

„Jsem Dottie,“ řekla. „Lola mi říká Baba Jaga. Neptej se proč. Říká, že vypadám sladce, ale jsem děsivá. Nemůžu se hádat.“

Enzo mlčky žvýkal, zatímco ho krmila dalším soustem.

***Co to dělám?***

„Ona je hodná holka,“ pokračovala Dottie a hlas jí zjemněl. „Ujala jsem se jí, když jí bylo devět. Sirotek. Ztracená. Chytrá jak čert. Rychlejší s rukama než většina dospělých chlapů. Viděla jsem, co by svět zkusil udělat s holkou, jako je ona. Rozhodla jsem se zajistit, aby se to nestalo.“

Další sousto.

„Měla ale mizernej vkus na chlapy. Její bejvalej? Pěknej dáreček. Usmíval se jako prodejce ojetých aut a lhal jako jeden z nich. Způsobil, že měla pocit, že nemůže nikomu věřit, což se nakonec stalo, a pak z ní udělal blbce, když ji izoloval od všech. A vy zatracený děcka nikoho neposloucháte.“

Enzo nic neřekl. Nevěděl jak.

Dottie na něj zírala, oči ostré jako žiletky pod bifokálními brýlemi. Pak její pohled o vlásek změkl.

„Jsi odsud?“

„Ano i ne.“

„Hmm, necukáš sebou jako chlap s malými problémy.“

Ztuhl.

Všimla si toho.

„Ať už jsi kdokoli, v jakémkoli průšvihu jsi byl předtím, tady jsi vlezl do něčeho jiného. Jen buď opatrný, zlatíčko. Možná nevíš, co si o ní myslet, ale už s ní dost lidí zacházelo jako s vedlejšími ztrátami.“

Podala mu kousek toastu.

Podíval se na něj. „Jak to mám asi—“

„Ale proboha,“ odfrkla si, nalámala ho na kousky a krmila ho jako trucovité batole. „Chováš se, jako bys to nemohl sníst, nejsi tak imobilní.“

„Obvykle se neocitám v situaci, kdy jsem přivázaný.“

***Jestli ano, tak jsme to těžce posrali.***

„No,“ řekla, „možná bys měl. Buduje to charakter.“

Dottie si utřela ruce do mikiny, pak se opřela o sloupek postele, oči stále upřené na něj jako jestřáb odhadující kojota v kurníku.

„Víš,“ řekla pomalu, „nemluvíš jako chlap zvyklý se obhajovat. Nebo žádat o svolení. Nebo se někomu zpovídat.“

Enzo neodpověděl. Jen na ni zíral, nečitelný.

***Tahle stará dáma má silnou intuici.***

„Už jsem tenhle pohled viděla,“ pokračovala. „Muži, kteří vejdou do mého salonu a myslí si, že jim patří svět. Moc se neusmívají. Ani moc nemrkají. Vypočítavé typy. Takoví, co pocházejí z peněz, možná. Nebo z války. Nebo obojí.“

***Velmi silnou intuici.***

Zahmouřila na něj oči. „Takže, co z toho to je, brouku? Jsi ten zraněný typ? Nebo ten nebezpečný typ?“

Lehce naklonil hlavu, rty sevřené v náznaku neveselého úšklebku. „Nemůžu být obojí?“

Dottie se ostře zasmála a plácla ho po rameni, jako by byli staří kumpáni z mokré čtvrti. „Ó, ty se mi *líbíš*.“

Necukl sebou při doteku, ale ani se neusmál. Prostě pozoroval, ukládal si všechno – její pohyby, tón, načasování. Stejně jako si zmapoval zbytek tohohle třpytkami nasáklého vězení.

Znovu zúžila oči. „Ale vidíš, tohle je ta část, kterou nechápu. Nevypadáš vyděšeně. Většina chlapů přivázaných k posteli cizí ženské by potila krev, křičela o pomoc nebo se snažila překousat lano. Ty? Ty jsi zticha. Pozoruješ. Jako muž, který se rozhoduje, jestli chce tu budovu vypálit, nebo si z ní udělat novou základnu.“

Enzův koutek úst se jen nepatrně zvedl. „Možná jsem prostě jen slušný.“

Odfrkla si. „Jasně. A já jsem panna.“

S heknutím vstala, oprášila si drobky z kalhot a pak se na něj znovu podívala.

„Cokoliv tě sem přivedlo, doufám, že to není nic, co bys roztahal po její podlaze. Lola má dobré srdce. Velké, pohřbené pod dostatkem ostnatého drátu na to, aby většinu chlapů vyděsilo.“

Enzo neodpověděl.

„Není křehká, to si pamatuj. Je drsnější, než vypadá. A taky kouše. Ale musela taková být. Život jí nedal nic zadarmo.“

Dottie došla do kuchyně, vrátila se s vysokou sklenicí vody a opatrně mu ji přiložila ke rtům. Enzo pil a pozoroval ji přes okraj.

„Máš nějaké jméno, pane tajemný?“

Zvedl obočí. „Záleželo by na tom?“

Dottie se ušklíbla. „Ne, pokud ti nepíšu nekrolog.“

Otočila se a popadla klíče z háčku u dveří.

„Potřebuješ něco, než půjdu?“

„Svobodu.“

Mrkla. „Zkus to znova.“

Povzdechl si. „Ne.“

„Tak dobrá,“ zavolala přes rameno a otevřela dveře. „Jestli tu budeš, až se Lola vrátí, zkus ji nezabít. Mám ji docela ráda.“

Vykročila na chodbu, pak naposledy strčila hlavu zpátky.

„Jo – a k večeři dělám dušené hovězí. Jestli budeš do té doby ještě přivázaný, donesu ti misku.“

Pak byla pryč. Dveře se zavřely. Zámky cvakly.

Enzo tam ležel v nízkém jantarovém světle světýlek a oparu slunečního svitu, poslouchal tiché bzučení lednice, vzdálenou ozvěnu dopravy dole…

…a tiché tikání své tenčící se trpělivosti.

***Kdo sakra jsi, Lolo?***

A proč mám k čertu pocit, že si mě právě někdo… *nárokoval*?