Lola – 16:00

Lola vyběhla schody ke svému bytu, batoh jí poskakoval na zádech, klíče svírala v jedné ruce, mozek se jí točil tuctem směrů. Kafe, nájem, Rusové, och – a ten muž, kterého jsem možná, ale možná taky ne, omylem unesla.

Minula dveře Baby Jagy jako vždycky—

Jen aby ztuhla, když se pootevřely a ten hlas jako štěrk s medem zavolal:

„No, no, no. Podívejme, kdo táhne svůj ubohej malej zadek domů.“

***Sakra.***

Otočila se. „Ahoj, Babo Jago.“

Žena vyšla na chodbu v mikině NEJPRŮMĚRNĚJŠÍ BABIČKA NA SVĚTĚ, růžových chlupatých pantoflích a upíjela z hrnku s nápisem Asi Whisky. Její kudrliny byly bitevním polem pinetek a oči jí zářily, jako by čekala na příležitost k útoku.

„Ráno jsem ti přinesla čaj,“ řekla Baba sladce. „Použila jsem náhradní klíč. Jako správná sousedka.“

Lole se sevřel žaludek. „Tys… byla v mém bytě?“

„Ale, nebuď nervózní. Viděla jsem, co jsi nechala přivázané k posteli.“ Doušek. Úšklebek. „A povím ti, holčičko… konečně.“

Lola se zakuckala. „Není to tak, jak to vypadá!“

„A jak to tedy vypadalo? Protože mně to připadalo jako nějakej metrákovej bůh s vraždou v očích, spoutanej do kozelce levandulovým provazem.“

„Nechtěla jsem ho unést! Nevím, co se děje!“

Jaga si odfrkla tak silně, že jí čaj málem vyšplíchl z hrnku. „Nejlepší věta, co jsem tenhle týden slyšela.“

„Je v pořádku. Živý. Pravděpodobně zuřivý.“

„Požádal mě, abych ho rozvázala. Velmi zdvořile. Řekla jsem mu ne.“ Znovu si lokla. „Ne můj cirkus. Ne můj k posteli připoutanej svalovec.“

Lola si zakryla obličej.

Babin tón změkl. „Hej. Jsi v pohodě, broučku?“

Pokrčení ramen. Přikývnutí. Další pokrčení ramen.

„Je nebezpečný,“ řekla Jaga. „Ne zlý. Tichá voda, pomalá rozbuška. Ale až se pohne, bude to úmyslné.“

Lole vyschlo v krku.

„Nevypadal vyděšeně. Vypadal… zvědavě. Jako bys byla hádanka.“

„To je… přesné.“

Jaga ji políbila na spánek. „Jestli je to dar, nech si ho. Jestli je to past, zlom mu ty jeho zatracený nohy. Nechala jsem mu citronové řezy a džusíčko. Večer bude dušené.“

Dveře se zavřely a nechaly Lolu ztuhlou na schodech.

Hluboký nádech. Zvládla jsi horší věci. …Nikdy jsi nezvládla tohle.

Vteřinu poté, co otevřela dveře, ji ta vůně zasáhla – citrusy a horko, chaos lpící na stěnách. Vůně *jejda, unesla jsem chlapa, co by mě mohl přelomit vejpůl*.

Opřela si čelo o dřevo. *Mohla jsi ho rozvázat, než jsi odešla, idiote. Ale ne – nechala jsi ho svázaného do kozelce jako domina z výprodeje s problémy se závazky.*

„Jsi zpátky,“ ozval se hluboký, nasraný hlas.

Nadskočila. „Ježiši – musíš mluvit jako padouch z Bondovky?“

V ložnici tam pořád byl. Přivázaný. Zírající. Tichý.

Jen se díval.

A to bylo nějakým způsobem horší.

„Řekneš něco, nebo budeš jen zírat, dokud moje duše nevzplane?“ zeptala se.

„Kde jsi sakra byla?“

„V práci.“

„Nechala jsi mě tu. Přivázaného. Samotného.“

„Říkáš to, jako bys nebyl děsivý.“

„Já jsem ten, kdo je přivázaný.“

„Přesně.“

Nozdry se mu rozšířily.

Nefér. Zuřivost by neměla přicházet s takovými lícními kostmi.

Otočila se ke svému stolu. „Baba Jaga říkala, že jsi byl hrubý.“

„Krmila mě vajíčkama a vyslýchala mě, jako bych si bral její dceru.“

„Jo, to ona dělá.“

„A pak odešla. Aniž by mě rozvázala.“

„Jsem ráda, že to neudělala. Pořád jsi potenciální vrah.“

„Myslíš, že jsem na vražedné dovolené?“

„Mohl bys být. Nebo nájemný vrah. Nebo chlápek ze sekty se skvělými geny na pleť.“

„Nejsem v sektě.“

„To by řekl chlápek ze sekty.“

Zatahala za provazy, svaly se mu pod kůží napnuly. „Co to bude stát, abys mě rozvázala?“

„Čas. Možná prověrku.“

„Mohla bys se na mě aspoň podívat, když mě urážíš.“

Pomalu se otočila. Chyba. Ušklíbal se.

Oči jí sklouzly níž – čelist, ramena, provazy zařezávající se do něj, jako by ji vyzývaly, aby je povolila.

Viděl to.

Ona viděla, že to viděl.

„Nezírala jsem,“ vyhrkla.

„Zírala.“

„Kontrolovala jsem uzly.“

Jeho smích byl hluboký, nebezpečný. „Ty jsi fakt něco.“

Posunula se blíž. „Když tě rozvážu, zabiješ mě?“

Pohled mu po ní sjel. „Záleží. Zdroguješ mě znova?“

Ukázala prstem. „Já ne! Gino mě zdrogoval! Podal mi pití a já se probudila tady s tebou.“

Přes tvář mu přeletěl záblesk.

„Znáš Gina.“

„Měli jsme… sezení.“

Oči se mu zúžily.

„Jsem tatérka, ne sexuální pracovnice,“ vyštěkla.

Cuklo mu v koutcích. „Neřekl jsem, že jsi.“

Dupala do kuchyně. Jeho hlas ji zastavil.

„Lolo.“

Hrudník jí poskočil. *Bože, jak to dělá, že mé jméno vyslovuje takhle?*

„Co?“

„Děkuju.“

Zamrkala. „Za co?“

„Za ten polštář.“

„…To nestojí za řeč.“

Vrátila se s jedinou jedlou věcí v lednici – jogurtem s příchutí limetkového koláče.

„Musíš mít hlad.“

„Ano.“

Nakrmila ho lžičkou. Žvýkal, jako by ho to uráželo.

„Takže. Gino.“

Zamrkala. „Co je s ním?“

„Říkala jsi, že je to jeho vina.“

„Jo. Je to klient. Štamgast. Moc mluví, ale neškodný. Nebo jsem si to myslela.“

„Myslela?“

Povzdechla si. „Přesvědčil mě, abych jela na Burning Mana. Říkal, že potřebuju upustit páru. Hloupé, ne nebezpečné.“

„Jste si blízcí?“

„Ani ne. Pracovní přátelé. Festivaloví známí se stejnými svítícími tyčinkami.“

„Věříš mu?“

„To jsem neřekla.“ Další lžička. „Ale nikdy nebyl podezřelý. Až doteď.“

Enzovi tiklo v čelisti. „Nezmínil se o mně?“

„Měl by?“

„Je to můj bratranec. Pracuje pro mě.“

„…Jo, to už mi došlo.“

„Nikdy neřekl moje jméno?“

„Říkal něco o tom, že dělá pro bratrance, ale předpokládala jsem, že nosí kafe. Nebo možná spravuje OnlyFans.“

Enzo si suše odfrkl smíchy. „Gino nespravuje nic.“

„Zjevně.“

Studoval její tvář, jako by se ji snažil otevřít. Neblafovala.

Odhodila kelímek od jogurtu. „Ty to nenecháš být, že ne?“

„Chutná to jako trest.“

„Chutná to jako citrusová radost.“

„Chutná to jako limetka bez špetky důstojnosti.“

Usmála se. On ne. Ale vypadal méně vražedně.

Ticho se protáhlo, napětí bzučelo.

„Lolo,“ řekl Enzo tichým hlasem.

Srdce jí poskočilo. „Jo?“

Odkašlal si a bradou trhl směrem ke svým svázaným rukám.

„Chodíme kolem toho už dost dlouho. Musím čůrat.“