[Pohled Alexandrie]

Zítra oslavím osmnácté narozeniny a v kostech cítím, že se schyluje k něčemu velkému. Povzdechla jsem si, zatímco jsem drhla podlahu a po tváři mi stékaly krůpěje potu. Z jídelny, kde celá moje smečka společně večeřela – kromě mě – ke mně doléhal smích. Protože jsem omega, ten nejubožejší a nejslabší článek smečky. Mysleli si, že jsem omega, protože jsem neprojevovala žádné vlkodlačí rysy. Nikdo netušil, že se dokážu přeměňovat už od útlého dětství, ale liším se od ostatních. Vlkodlaci se obvykle dokážou poprvé přeměnit až v osmnácti letech, takže jsem svou vlčici tajila. Rodiče mě naučili, jak skrývat svou vlčí podobu a mocnou auru, když jsem byla malá, ještě předtím, než zemřeli.

Rodiče zahynuli, když mi bylo šest. Když můj otec, alfa, zemřel, převzal vládu nad smečkou někdo jiný. Nový alfa mě vyhodil do stodoly a já žila jako omega. Být omegou však bylo tvrdé, protože mým úkolem bylo poslouchat rozkazy všech. Od té doby jsem každou noc trénovala na odlehlém konci lesa, kde si mé přítomnosti nikdo nevšiml. Ale zítra najdu svého druha, abych se z téhle díry dostala. A už se nemůžu dočkat!

Šikanovali mě také kvůli barvě mých očí. Mám je dvoubarevné – levé je modré se zlatými skvrnkami, zatímco pravé je zelené, rovněž se zlatými skvrnkami. To mě odlišovalo od všech ostatních vlkodlaků. Ani jsem nevěděla, proč mám takové oči. Ale myslím, že jsou hezké, stejně jako moje vlčice.

‚To je pravda!‘ ozvala se má vlčice Xandra a já se zachichotala.

Když jsem dodrhla podlahu, zamířila jsem za hlavní dům, kde byl můj domov – stodola. Celá léta jsem tu spala společně s dobytkem a svou jedinou nejlepší kamarádkou Laylou. Vytáhla jsem ze staré rozbité skříně čisté oblečení a rozběhla se k jezeru, abych se vykoupala. Rozhlédla jsem se po okolí, abych se ujistila, že mě nikdo nevidí, a pak jsem si položila čisté šaty na kámen. Když jsem si byla stoprocentně jistá, že nikde nikdo není, svlékla jsem si špinavé oblečení a vplula do chladné vody. Cítila jsem se svěže.

Po třech minutách naplnila vzduch známá vůně. Otočila jsem se a uviděla svou nejlepší kamarádku Laylu. Usmála jsem se na ni a ona mi úsměv oplatila. Otočila jsem se zády, zatímco se svlékala. O chvíli později jsem ucítila, jak vchází do vody.

„Jsem tak unavená!“ zamumlala a připlavala blíž ke mně.

„Jo, naprosto tě chápu,“ řekla jsem a povzdechla si.

„Jo, ale každopádně zítra nám bude osmnáct a nemyslím si, že najdeme své druhy. Proč musíme být zrovna omegy? To je na nic!“ řekla a frustrovaně zavrčela.

Zzamračila jsem se. Vzpomněla jsem si, že omegy nemohou najít své druhy, protože jsou příliš slabé. Layla netušila, že zítra nebo později svého druha najdu, ale nemohla jsem jí to ještě říct, protože jsem si byla jistá, že by mě nenáviděla za to, že před ní mám tajnosti. Měla jsem být alfou této smečky, ale svou vlčici jsem skrývala. Bylo to přání mých rodičů, když umírali. Nikdo se nesměl dozvědět, že se umím přeměňovat a že mi září oči. Jsem si jistá, že by mě zabili přede všemi, protože by mě viděli jako zrůdu. Povzdechla jsem si nad tím, jak můj život dopadl – jako omega smečky.

„Proč jsi spokojená s tím, že jsi omega, Alex?“ zeptala se se svraštělým obočím. Vydechla jsem a řekla: „Na tom být omegou není nic špatného, Laylo. A mít druha je pro nás jen mučení, protože náš druh nás určitě opustí, až zjistí, že jsme omegy. Navíc, omegy druha mít nemohou a já jsem s tím smířená.“ Ale to všechno byla lež. Myslela jsem na to celý život, protože jen můj druh mě mohl zachránit z tohoto pekla.

„Máš pravdu. Měly bychom přijmout svůj osud,“ řekla a bezmocně si povzdechla.

Bylo mi Layly líto. Její tělo je příliš slabé a myslím, že se zítra nebude moci přeměnit, protože její vlčice se ještě neprobudila. Jen doufám, že se jí to zítra podaří.

Potopila jsem se hlouběji, a když jsem se vynořila na hladinu, Layla ke mně zamířila s úšklebkem. Zvedla jsem obočí. Když stanula přede mnou, zadívala se mi do tváře a usmála se. „Jsi opravdu krásná, Alex,“ řekla a dotkla se mé tváře.

Hravě jsem ji odstrčila. „Co to do tebe vjelo, Laylo?“ zeptala jsem se a plavala k mělčině.

„Co? Jen obdivuju tvou krásu,“ řekla a zachechtala se.

„To určitě,“ zamumlala jsem a vylezla z vody. Došla jsem ke svému čistému oblečení ležícímu na kameni. Vklouzla jsem do šatů a viděla, že Layla dělá totéž. Pak jsem si vyčesala vlasy do drdolu, nehledě na to, že byly stále mokré. Poté jsme mlčky kráčely ke stodole. Layla a já jsme žily ve stodole od malička. Zpočátku jsme se cítily hrozně a smutně, protože jsme byly jediné, s kým takhle zacházeli. Ale po mnoha letech jsme si na život ve stodole zvykly.

Žaludky nám zakručely hlady. Máme hlad, ale alfa Rick nám nedá žádné jídlo za trest, že jsme rozbily drahou vázu. Nebyla to však naše chyba. „Mám takový hlad...“ zamumlala Layla slabým tónem. Naposledy jsme jedly před dvěma dny. Takhle to dál nejde. Musíme se najíst, jinak zemřeme hlady. Olízla jsem si suché rty a vyšla ze stodoly. „Kam jdeš?“ zeptala se Layla a zamračila se.

„Seženu nějaké jídlo. Umírám hlady a už to nevydržím. Prosím, zůstaň tady, přinesu nám jídlo. Neboj se, nechytí mě,“ řekla jsem, a ona váhavě přikývla.

„Buď opatrná...“ zašeptala a já souhlasně broukla.

Vystřelila jsem ze stodoly a zavřela dveře. Proklouzla jsem zadním vchodem do hlavního domu. Ticho bylo ohlušující, takže jsem dveře otevírala opatrně, abych nevydala ani hlásku. Úlevou jsem si oddechla, protože je zapomněli zamknout. Po špičkách jsem došla do kuchyně a byla ráda, že nikdo není vzhůru. Nechala jsem své oči zářit ve tmě. Protože v okolí nikdo nebyl, mohla jsem volně používat svůj zářící zrak. Všem vlkům mohou oči zářit, ale ty mé mají specifickou záři, zvláště když ji nemohu ovládat nebo jsem v afektu. Vidím jasně jako ve dne, ale s modrozeleným nádechem. Také mám silný čich a sluch a moje rychlost běhu je vyšší než u jakéhokoli vlka, i bez přeměny. Jak to všem vysvětlím, až zjistí, kdo doopravdy jsem? Vyděsí se?

Došla jsem ke skříňce a naštěstí našla nějaké sušenky a konzervy se sardinkami. Vzala jsem čtyři konzervy sardinek a dva balíčky sušenek. Pak jsem popadla dvě láhve vody. Zavřela jsem oči a slyšela jen pravidelný dech všech, kteří hluboce spali ve svých pokojích. Pak jsem ale zaslechla lehké kroky přicházející ze schodiště. Rychle jsem zamířila ke dveřím, pomalu je za sebou zavřela a pak v mžiku běžela přímo ke stodole. Když jsem dorazila ke stodole, vydechla jsem, ztlumila záři očí zpět do normálu a vešla dovnitř. Layla přecházela sem a tam a lehce nadskočila, když mě uviděla.

„Panebože! Co ti trvalo tak dlouho? Myslela jsem, že tě chytili!“ řekla a zhluboka se nadechla nervozitou. Zazubila jsem se a ukázala jí sušenky, konzervy sardinek a láhve s vodou, které jsem ukořistila. Když uviděla jídlo, oči se jí rozzářily radostí. Dala jsem jí jeden balíček sušenek, dvě konzervy sardinek a jednu láhev vody.

„Moc ti děkuju, Alex!“ řekla s čirou blažeností a pevně mě objala.

„To nic není. Pojď, najíme se. Umírám hlady.“ Přikývla a zakousla se do sušenek.

Jedly jsme mlčky a hltaly každé sousto. Úlevou jsem si povzdechla. Žaludek mě trochu bolel, jak trávil všechno to jídlo. Když jsme dojedly, lehly jsme si na tu odpornou matraci na zemi. Layla rychle usnula, zatímco já byla stále úplně vzhůru. Přemýšlela jsem o tom, co se stane zítra. Najdu svého druha? Nebo ne? Jak bude vypadat? Přijme mě jako omegu? Ale co když mě odmítne? Zamračila jsem se. Nesnesla bych, kdyby mě můj druh odmítl, ale doufám, že to neudělá.

Měsíční bohyně, doufám, že mě můj druh neodmítne. Doufám, že mě přijme a bude mě milovat takovou, jaká jsem. Svůj osud svěřuji do tvých rukou.

Po mnoha minutách zírání do tmy jsem zavřela oči a pomalu se propadla do spánku s jedinou myšlenkou. ‚Přijme mě můj druh?‘