„Všechno nejlepší k narozeninám, Alex!“ přivítala mě Layla s širokým úsměvem na tváři, když jsem se probudila. Usmála jsem se a řekla: „Díky. Tobě taky všechno nejlepší, Laylo!“

Usmála se, oči jí zářily a objala mě. „Díky. Konečně je nám osmnáct!“

„Jo.“ Vymanila jsem se z objetí a štípla ji do nosu. Našpulila rty.

„Jdeme uklízet.“ Našpulila rty ještě víc. „Nemůžeme mít den volna?“ zamumlala líně.

Vstaly jsme a já si pročísla rozcuchané vlasy, pak je znovu stáhla do drdolu. Moje hnědé kudrnaté vlasy byly tak suché, protože jsem už dlouho nepoužila šampon poté, co mě hodili do stodoly. Předevčírem jsem se odvážila ukrást ze sídla šampon a kondicionér, protože jsem měla vlasy úplně zacuchané a krepaté.

Vytáhla jsem mop, hadr a kbelík s vodou a pak vešla do domu, abych uklidila. Layle přidělili úklid jídelny, zatímco mně přidělili úklid celého obývacího pokoje a schodiště. Bylo ještě brzy, takže nikdo nebyl vzhůru, za což jsem byla ráda. Doufám, že vylezou, až skončím.

Ale mýlila jsem se. Ze schodů sešel Jason se samolibým výrazem ve tváři, jakmile mě uviděl.

„Čau, ty divná holko! Později mi ukliď pokoj!“ Jen jsem bez námitek přikývla. Už jsem unavená z Jasonových keců.

„Jsi nechutná. Jaký zbytečný odpad!“ řekl a znechuceně se mi vysmíval. Zatnula jsem zuby a křečovitě sevřela hadr, který jsem držela, zatímco jsem se ovládala, abych neodsekla. Nechci, aby mě znovu zmlátil, protože přísahám, že bych se bránila a už bych se nedokázala držet zpátky. Navíc nemůžu riskovat, že se mé přestrojení prozradí jen kvůli mému vzteku. Jen jsem otráveně zavrčela. Jak bych si přála, abych mu ten otravný úšklebek mohla smazat ze rtů. Pokračovala jsem v úklidu a Jasona si nevšímala. Naštěstí odešel do kuchyně, asi pro kávu, což dělal každé ráno.

Asi o pět minut později sešel ze schodů alfa Rick a podíval se na mě s odporem.

„Dnes večer máme hosty. Ať nevidím ani smítko prachu, rozumíš, omego?“ řekl a já přikývla.

„Ano, alfo...“ řekla jsem submisivním tónem.

Nic na to neřekl a odešel do jídelny. Povzdechla jsem si a nemohla si pomoct, dívala jsem se na něj s opovržením. Uklidnila jsem se, když jsem cítila, jak mi pomalu začínají zářit oči. Jediné, co jsem teď mohla dělat, bylo frustrovaně vydechnout. Já jsem ta pravá alfa, ne on, a taky ne Liza. Děsilo mě skrývat své pravé já. Ale skrývání je pro mou bezpečnost. Dnes musím najít svého druha, ať se děje cokoliv. Konečně je mi osmnáct, takže můžu udělat cokoliv, pokud najdu svého druha, který mě ochrání a dostane mě odsud. Tedy, jen doufám, že to udělá.

Povzdechla jsem si, když jsem domyla podlahu, a pak přešla ke schodišti, abych vyčistila dlaždice a zábradlí.

„Nechutné,“ ozval se někdo na vrcholu schodů a byla to ta mrcha Liza. Ignorovala jsem ji a pokračovala v úklidu. „Radši ať nevidím žádný prach, ty čubko, protože dnes přijede alfa Azrael, jasné?“ řekla se zvednutým obočím a já jen přikývla, aby přestala remcat. Protočila oči, odfrkla si a pak sešla ze schodů. Také jsem otráveně protočila oči. Jaký otec, taková dcera. Doufám, že na těch schodech uklouzne.

„Au!“ Podívala jsem se na Lizu, když jsem slyšela, jak zaryčela. Praštila zadkem o zem? Oči se mi rozšířily. Ona uklouzla? Pch.

„Ty se mi směješ, ty děvko?!“ řekla přísně a pak prudce vstala, zatímco po mě vrhala vražedné pohledy.

„J-já ne!“ řekla jsem.

Ale v mžiku zavrčela a zaútočila na mě. Sykla jsem bolestí, když jsem ucítila, jak mi z paží prýští krev kvůli jejímu silnému stisku, kterým mi zaryla drápy do kůže. Pak mě několikrát uhodila. Sakra, to bolí. Neplakala jsem. Nedopřeju jí to uspokojení. Fackovala mě znovu a znovu. Jen jsem vrčela bolestí. Chtěla jsem se bránit, ale nemohla jsem. V ústech jsem cítila pachuť krve. Kopla mě do břicha, zatahala mě za vlasy a pak mě několikrát udeřila do obličeje, vymlátila ze mě duši. Cítila jsem, jak mi teče krev z nosu, ale byla jsem příliš otupělá, než abych tu bolest ještě vnímala.

Po posledním kopanci jsem sebou práskla o zem. Vyplivla jsem trochu krve a zavrčela. Liza ztěžka oddychovala vzteky a dívala se na mě s odporem. Pak odešla a něco si mumlala.

Povzdechla jsem si a vstala, abych uklidila krev rozstříknutou po podlaze. Svou krev. Zatnula jsem pěst. Jednou za to zaplatíš, Lizo.

Jakmile jsem douklízela, vrátila jsem se do stodoly, abych si převlékla zakrvácené oblečení. Mé rány se rychle hojily, což jsem očekávala. Layla nevěděla, že mě Liza šikanuje, a já nechtěla, aby mě viděla takhle zmlácenou. Šla jsem k jezeru a zírala do vody. Už to nevydržím. Musím se odsud dostat. A je mi jedno kam. Tahle smečka mě nevítá a já už se nebudu vnucovat.

Rozpustila jsem si vlasy a pročísla je prsty. Zůstala jsem u jezera víc než hodinu a přemýšlela o tom, jak se můj život zvrtnul. Proč jsem se musela narodit jiná? Proč ne jako obyčejný vlk?

A nechápu, proč mám zářící zlatobílou srst. Jo, moje srst zářila pokaždé, když jsem se přeměnila do své plné vlčí podoby. I moje oči byly divné. Neviděla jsem nikoho, komu by oči ve tmě jasně zářily, kromě mě. Navíc mám silný pach. A cítím, jak Layla přichází mým směrem, možná se diví, proč jsem zase tady. Jsem ráda, že se mé rány rychle zahojily.

„Alex! Tady jsi! Všude jsem tě hledala! Stalo se něco?“ zeptala se trochu úzkostlivě.

Falešně jsem se usmála. „Jsem jen unavená,“ řekla jsem a ona se na mě podívala se smutným výrazem.

Řekla: „Jsi smutná. Vzpomínáš na ně?“ mluvila o mých rodičích. Vydechla jsem a přikývla.

„Moc mi chybí,“ řekla jsem a dívala se do vody. Souhlasně broukla a řekla: „Mně taky chybí rodiče. Jaké by to bylo, kdyby naši rodiče žili?“ Jen jsem pokrčila rameny. Určitě bych nebyla v téhle díře.

„Mám nějaké sušenky,“ řekla Layla s úsměvem a podala mi balíček.

„Kde jsi to vzala?“ zeptala jsem se při pohledu na sušenky.

„Dal mi to beta Lucian. Říkal, že je to pro nás.“ Přikývla jsem a usmála se. Beta Lucian si vzpomněl na naše narozeniny?

„Slyšela jsem, že dnes přijedou návštěvníci z konkurenční smečky. Šíří se zvěsti, že plánují sjednocení obou smeček. Ale vím jistě, že je v tom nějaká tajná dohoda.“ Přikývla jsem na souhlas. Myslela jsem si to samé. Shepherdova smečka byla naším rivalem, kam až mi paměť sahá. Zajímalo by mě, proč ta náhlá změna.

S Laylou jsme zůstaly u jezera déle a povídaly si o všem možném. Pověděla jsem jí o svém plánu na útěk. Neschvalovala ho, protože se bála následků, kdyby nás chytili. Nemohla jsem jí to mít za zlé. Vyrůstala ve strachu z celé smečky a myslela si, že by ji sežrali zaživa. Ale nemohla jsem tu Laylu nechat. Je moje jediná rodina. Takže až ten čas přijde, řeknu jí o sobě. Ukážu jí svou vlčici.

‚Jsi si jistá?‘ ozvala se má vlčice.

‚Jsem si jistá, Xandro,‘ odpověděla jsem.

‚Co když vyvádět?‘

Neodpověděla jsem jí. Nebudu to vědět jistě, dokud to nezkusím.

„Pojď, vrátíme se do stodoly,“ hlesla Layla a vstala.

Šly jsme ke stodole a trochu si povídaly, i když jen o nesmyslech. Když jsme dorazily na místo, lehly jsme si na tu hnusnou matraci a zdřimly si. O hodinu později jsem se cítila nepříjemně. Cítila jsem silnou omamnou vůni a sílu kolem domu smečky. Srdce mi bušilo očekáváním. Ta neznámá, opojná vůně mi naplnila chřípí, až jsem z toho málem šílela. Vyšla jsem ze stodoly, opatrně, abych neprobudila Laylu. Šla jsem dál a snažila se tu vůni najít. Cítila jsem ji směrem k hlavnímu domu, ale v tuto chvíli jsem tam nesměla.

O minutu později se ke mně přiblížil vysoký, pohledný muž. Naše pohledy se do sebe zaklesly. Má vlčice uvnitř hyperventilovala a křičela.

‚Druh. Druh. Druh.‘

On je můj druh. Ten vysoký, pohledný muž je můj druh! Zadíval se mi do očí, svraštil obočí a pak si mě prohlédl od hlavy až k patě. „Družka,“ hlesl.

„Druh,“ hlesla jsem nazpět.