[Pohled Azraela]

Ve chvíli, kdy jsem vkročil do sídla smečky Blueming, ucítil jsem mocnou sílu a omamnou vůni, která mi naplnila chřípí.

„Beto,“

„Ano, alfo?“

„Řekni jim, ať na mě chvíli počkají. Nejdřív se musím po něčem podívat venku.“

„Dobře, alfo.“

Rychle jsem doklusal za dům smečky, protože tam byla vůně silnější. Ale ocitl jsem se tváří v tvář dívce. Prohlédl jsem si ji od hlavy až k patě; vypadala tak uboze a... špinavě. Oblečení té dívky bylo plné skvrn bůhví od čeho. Je tak trochu odporná, ale když jsem se jí podíval do tváře... Bože, byla tak krásná. A pak mě to trklo. Ta dívka je moje družka.

„Družka,“ hlesl jsem nevěřícně.

„Druh,“ řekla nazpět.

Prohlížel jsem si ji. Vlasy měla hnědé a padaly jí na záda, ale byly hrozně rozcuchané. Po tváři jí stékal pot, jako by zrovna ve spěchu uběhla míli.

„Kdo jsi?“ zeptal jsem se chladně. Pak jsem uviděl ten pohled, který mi věnovala, jako by ji to bolelo. Ale je mi to jedno. Nemůžu přijmout, že je to moje družka. Vypadá tak slabě.

„J-já jsem Alexandria Gregoryová, osmnáct let, omega...“

Omega. Moje družka je omega? V žádném případě to nemůžu přijmout! Je odporná!

„Děláš si ze mě srandu? Co to má kurva být? Moje družka je omega? To nemůže být pravda!“ vyprskli jsem nevěřícně. Sakra, to se mi musí zdát.

„A co když jsem?“ řekla hlasem plným bolesti. Ale mně je to jedno. Tohle nepřijmu. Raději si vezmu Lizu než omegu. Alfa je jen pro alfu. A omega je jen pro omegu.

Zavrčel jsem a popadl ji za límec košile. „Já jsem alfa a tahle věc s druhy není kurva skutečná! Omega je jen pro omegu! Chápeš to? Jsem alfa a tohle nemůžu přijmout,“ řekl jsem a strčil do ní, až klopýtla k zemi. Slzy se jí spustily proudem. Trochu mě bodlo u srdce, když jsem ji viděl plakat, ale ignoroval jsem to. To je neuvěřitelné. Měsíční bohyně, proč ona? Proč omega?

„Ale ty jsi můj druh! To nemůžeš popřít!“ řekla rozzlobeně, zatímco stále plakala. Zamračil jsem se na ni.

„Ne! Jsi odporná!“ vyprskl jsem vztekle nazpět. Měl bych ji odmítnout. Nechci, aby byla mou družkou. Stejně si vezmu Lizu, kvůli spojení našich smeček. Jde o budoucnost smečky. Měl bych nejdřív myslet na to, co je lepší pro smečku, než na sebe. Kruci, ale proč to tak bolí ji odmítnout? Pohledy, které mi věnovala, byly plné bolesti a nenávisti. Ale musím to udělat.

„Já, alfa Azrael Shepherd, tě odmítám, Alexandrio Gregoryová, jako svou družku,“ řekl jsem chladně a otočil se zády k domu smečky. Řekl jsem to a je to hotové. Zastavil jsem se na místě, když mi zakřičela do zad.

„Ne! Tohle mi nemůžeš udělat, Azraeli! Ujistím se, že toho budeš litovat! Já, Alexandria Gregoryová, tě také odmítám, Azraeli Shepherde, jako svého druha! Doufám, že tě Měsíční bohyně prokleje, abys už nikdy nenašel své pravé štěstí! Nenávidím tě až k měsíci a zpět, Azraeli Shepherde!!!“ Její slova... Byla plná nenávisti. A proč mám pocit, že jsem udělal špatné rozhodnutí?

A bolí to jako čert, i když jsem ji viděl poprvé. Připadala mi ale povědomá. Chtěl jsem se na ni podívat a vzít svá slova zpět, ale co se stalo, stalo se. Teď už jsem svá slova vzít zpět nemohl. Místo toho jsem pokračoval v chůzi k domu.

„Azraeli! Kams zmizel?“ zeptala se Liza, když mě viděla vcházet do domu. Usmál jsem se na ni, jako by se před chvílí nic nestalo. Liza je krásná a je mou přítelkyní už skoro 2 roky. Můžu říct, že jsem Lizu miloval, proto jsem opustil svou družku. S Lizou jsem už také svázaný. Minulý měsíc jsme se zasnoubili a já jí nechci ublížit. Takže jsem si vybral, a to odmítnout svou družku.

Odmítnutí. Také mě odmítla a kurva to bolí. Můj vlk také pláče a nemluví se mnou kvůli mé volbě. Vím, že jsem kretén a cítím se špatně, že jsem ublížil té, která měla být mou družkou. Teď už je pozdě. Už jsem ji odmítl.

Její tvář se mi v mysli vybavovala každou vteřinu a minutu. Byla to jediné, na co jsem dokázal myslet.

„Azraeli? Posloucháš mě?“

„Uh, říkalas něco, zlato?“ zeptal jsem se a ona se zamračila. Svraštila obočí a pak přimhouřila oči.

„Myslíš na jinou holku?!“ obořila se na mě. Sakra. Co je s tou holkou?

„Nemyslím,“ řekl jsem chladně a zamířil k Matthewovi, svému betovi.

„Beto, zrušme dnešní schůzku. Necítím se dobře,“ řekl jsem a rychle odešel. Liza křičela mé jméno, ale bylo mi to fuk. Jediné, na co jsem dokázal myslet, bylo, jak mě nesnesitelně bolí srdce.

Nevěděl jsem, že odmítnutí mě může takhle rozhodit. A nevěděl jsem, že to bolí jako čert. Bolí ji to taky tak? Sakra, proč ji nemůžu dostat z hlavy?

Zavrčel jsem, přeměnil se do plné vlčí podoby a rozběhl se k lesu. Chci být teď sám.

Alexandrio Gregoryová, co jsi mi to provedla? Proč mi tvá slova uvízla v hlavě? A proč mám pocit, že lituji už ve vteřině, kdy jsi mi je vmetla zpátky? V té vteřině, kdy jsi mě taky odmítla kvůli nenávisti? Ugh, to si děláš srandu!

Musím ji najít! Musím se zeptat, kde je. Vím jen, že je omega.

‚Matthewe, můžeš v té smečce vyhledat jméno Alexandria Gregoryová?‘ řekl jsem svému betovi pomocí myšlenkového spojení.

‚Proč, alfo? Kdo je ta dívka?‘

‚Prostě udělej, co jsem řekl. Musím o ní vědět všechno.‘

‚Dobře, alfo.‘

Povzdechla jsem si a přestal běžet. Jsem teď příliš daleko od smečky Blueming a nevšiml jsem si, že už jsem na svém území. Uviděl jsem velký balvan a posadil se, stále přemýšlejíc o své hlouposti. Čekal jsem na ni roky a pak, když jsem ji uviděl, jsem ji odmítl. Já hlupák.

Nenáviděl jsem se víc, než mě nenáviděla Alexandria. Ale Měsíční bohyně, proč omega? Stále nechápu proč.

„Ne! Tohle mi nemůžeš udělat, Azraeli! Ujistím se, že toho budeš litovat! Já, Alexandria Gregoryová, tě také odmítám, Azraeli Shepherde, jako svého druha! Doufám, že tě Měsíční bohyně prokleje, abys už nikdy nenašel své pravé štěstí! Nenávidím tě až k měsíci a zpět, Azraeli Shepherde!!!“

Znovu jsem v hlavě slyšel její slova. Vzpomněl jsem si na její krásnou tvář, která byla smáčená slzami. Dvě různě barevné oči byly plné nenávisti a zklamání. Já jsem svou družku kurva zklamal.

‚Promiň...‘ řekl jsem svému vlkovi, ale on neodpověděl. Taky se na mě zlobí.

Vím, že jsem ten nejhloupější z nejhloupějších vlkodlaků na téhle planetě! Zavrčel jsem a znovu se rozběhl k mému sídlu. Jakmile jsem dorazil, vklusal jsem do svého pokoje a neřekl členům smečky ani slovo. Praštil jsem sebou na matraci v okamžiku, kdy jsem vešel. Zabořil jsem tvář do polštáře a zakřičel z plných plic. Srdce mě stále bolelo a poprvé jsem plakal.

Potřebuji Alexandrii Gregoryovou. Nemůžu dál žít s tou vinou, kterou cítím. A do smrti si budu vyčítat, pokud mě Alexandria už nebude chtít vidět.

Taky ji to bolí. Cítím to. I mé srdce pláče v agónii. Tenhle pocit je pro mě úplně nový. A bylo to kvůli Alexandrii Gregoryové. Dívce, která mi ukradla srdce, jakmile jsem ji poprvé uviděl.

„Ale ty jsi můj druh! To nemůžeš popřít!“

Její hlas mi znovu zněl v hlavě, opakoval se stále dokola. A užíralo mě to zaživa.

Do prdele s tím! Musím ji vidět a vzít svá slova zpět.

‚Matthewe, nějaké zprávy?‘ promluvil jsem k Matthewovi znovu přes myšlenkové spojení.

‚Alfo, ta dívka zmizela. Její smečka ji teď hledá.‘

‚Cože?!‘

‚Musím jít, alfo. O všech podrobnostech si promluvíme později.‘

Vstal jsem a přecházel sem a tam. Odešla? Odešla kvůli mně? Kurva! To je moje vina. Musím ji najít první.

Rychle jsem vyrazil z pokoje a běžel k lesu tak rychle, jak jsem jen mohl. Nemůžeš mě opustit, Alexandrio Gregoryová. Prostě mě nemůžeš nechat trpět kvůli mému hloupému rozhodnutí.