Westonova slova zněla Stelle v hlavě i poté, co odešel.

Měl pravdu. Za současných okolností si nemohla dovolit vychovávat dítě a k tomu se starat o sebe a Rogera.

Asi to byly instinkty, co ji nutilo chtít si dítě nechat.

Když Stella zjistila, že v ní je další život, přirozeně si k němu vytvořila jakési pouto.

Zklamaně se podívala na své ploché břicho.

„Je mi líto, že tě nemůžu porodit,“ řekla tiše.

Najednou se ozvalo zaklepání na dveře. Vzhlédla a řekla: „Dále.“

Dovnitř vešla mladá lékařka s brýlemi v černých obroučkách. Byla vysoká a štíhlá a díky hubené tváři působila nezaujatě, ale tvářila se přátelsky.

„Cítíte se lépe?“

Stella přikývla.

Tohle byla pravděpodobně ta doktorka, o které se Weston zmínil. „Jdete mě vyšetřit?“

„Ano.“ Lékařka přešla k balkonu a roztáhla závěsy.

Když dovnitř zasvítilo slunce, Stella reflexivně zavřela oči.

Jasně osvětlený pokoj ještě více zvýraznil, jak bledě vypadá.

Doktorka se posadila vedle ní. „Jmenuji se Zeta Taylorová. Můžete mě oslovovat křestním jménem.“

Stella přikývla. Její poslušnost Zetu zmátla, ale pak se zdálo, že Zeta pochopila proč, a pokračovala: „Pan Ford vám to už možná řekl, ale později podstoupíte potrat. Je to jednoduchý proces, takže se nemusíte cítit pod tlakem.“

Stella zatnula pěsti tak pevně, až jí zbělely prsty, ale přinutila se přikývnout.

„Rozumím.“

Žena ji pozorovala jasnýma očima, které se skrývaly za brýlemi. Najednou se natáhla a poplácala Stellu po hřbetu ruky. „To je v pořádku. Vím, že je pro vás těžké to přijmout, ale technologie jdou v dnešní době dopředu opravdu rychle. Kdo ví, třeba jednou ještě budete moci mít dítě…“

Její slova Stellu neutěšila. Místo toho k ní Stella zmateně vzhlédla. „Co myslíte tím, že bych jednou ještě mohla mít dítě…?“

Zeta se odmlčela. „Copak vám pan Ford neřekl, že vaše tělo není vhodné pro potrat a že po tomto zákroku už možná nebudete moci donosit dítě?“

…

Stella měla pocit, jako by ji zahalil stín.

Bez ohledu na to, jak oslnivé bylo venku slunce, její tělo necítilo žádné teplo.

Pak ji z víru myšlenek vytrhl zvuk rázných kroků.

Nemusela vzhlížet, aby věděla, kdo stojí vedle ní.

„Jsi tady.“

Hlas měla chraplavý. Pak vzhlédla k Westonovi. „Promiň, nechtěla jsem tě rušit.“

Když Westonovi předtím volala, slyšela v pozadí Guineverin sladký hlas, jak si stěžuje, a najednou se cítila poníženě.

Nechtěla se s ním dál vídat, protože se bála, že by si mohl myslet, že se s ním nedokáže rozloučit.

Ona jen…

„Doktorka říká, že pokud půjdu na potrat, možná už nebudu moci donosit dítě. Věděl jsi o tom?“

Možná proto, že její vztek dosáhl bodu varu, zněla velmi klidně.

„Zavolala jsi mě sem jen kvůli tomu?“ Weston se zamračil a ležérně se posadil na pohovku.

Dovnitř svítilo slunce.

Stíny ještě více zvýrazňovaly jeho rysy. Měl tak pohlednou tvář, ale ten muž byl tak odtažitý a nepřístupný.

Stella se mu dívala přímo do očí. „Nemyslíš, že mám právo to vědět?“

„Teď už to víš.“

„Ale to proto, že mi to řekl někdo jiný! Kdyby se o tom doktorka Taylorová nezmínila, možná už bych to dítě potratila…“

Její hlas byl stále hlasitější a nakonec i rozzlobenější. „Možná už do konce života nebudu moct otěhotnět.“

Muž na ni lhostejně zíral. „No a?“

Stella se zhluboka nadechla a tělo se jí mírně zachvělo.

Už tušila, že to bude Westonovi jedno, ale nečekala, že bude tak odtažitý.

I normální člověk by měl city ke psu, kterého vychovává…

Oči jí náhle zrudly. „Prosím, nech mě být…“

Stellin hlas se třásl, když říkala: „Prosím tě. Už jsem souhlasila s potratem, ale doktorka říká, že už možná nebudu moct otěhotnět… Jsem vděčná, že jsi ochotný zaplatit Rogerovu léčbu, a v budoucnu ti to mohu pomalu splácet…“

„Proč sis mě bral, když jsi nechtěl, abych otěhotněla? Tohle dítě může být jediné, které kdy v životě budu mít…“

V její současné svízelné situaci neměla ani duševní kapacitu na to, aby se Westona zeptala, proč ji zatáhl do milenecké hádky mezi ním a jinou ženou.

Teď, když se usmířili, chtěl, aby v tichosti zmizela ze scény, aniž by jí řekl důvod a následky.

„Získal jsi můj souhlas, když jsi mě použil jako nástroj k dráždění Guinevere? Nikdy jsi mi nic nevysvětlil…“

Neměla to vytahovat, protože teď, když to udělala, jí to připadalo neuvěřitelně směšné a bolestivé. „Nemusíš si myslet, že to dítě musím mít, abych tě mohla vydírat. Neboj se. Jakmile dostanu potvrzení o rozvodu, budu se od tebe držet dál a už se před tebou nikdy neobjevím. Nebudu obtěžovat ani tebe, ani Guinevere.“

Kdyby od začátku věděla, že si ji Weston bere jen z tohoto důvodu, nesouhlasila by s tím.

Ani by se do něj nezamilovala kvůli jeho bezděčné něze a péči o ni během jejich každodenních interakcí…

Weston se díval na její tvář a neodpovídal.

Po chvíli záhadně řekl: „Ty pláčeš?“

Zíral na Stellinu tvář.

To, co bývalo tváří bez výrazu, která se snažila potlačit všechny emoce poté, co nadnesl téma rozvodu, konečně začínalo ukazovat něco jiného.

Zase před ním plakala a oči i nos měla červené.

Weston viděl Stellu plakat jen zřídka, samozřejmě kromě určitých okamžiků.

Její plačící tvář byla vlastně docela přitažlivá.

Stella popotáhla a odmítala se podívat muži do očí.

Když nehty zaryté do dlaní hrozily, že vyvolají krev, muž náhle vstal a přešel k ní.

Zvedl ruku a pohladil ji po hlavě. „Jsi docela chytrá, že?“

Jeho hluboký hlas zazněl shora. Stella nechápala, co tím myslí, a tak k němu vzhlédla.

V zarudlých očích se jí leskly slzy a vypadala tak tvrdohlavě a slabě.

Weston se k ní najednou sklonil a zvedl jí bradu. Jeho hlas se prohloubil, když se díval na slzy v koutcích jejích očí. „Myslela sis, že na mě bude fungovat tvoje taktika tak žalostného pláče?“

Stella mlčela a nervózně na něj zírala.