Po chvíli Stella uslyšela jeho uchechtnutí. Zavanula k ní silná vůně cedru a slyšela, jak říká: „Je to trochu účinné.“

Stella si nemyslela, že bude reagovat takhle.

Omámeně k němu vzhlížela, neschopná vzpamatovat se.

Špičku nosu měla stále červenou a oči podlité krví. Její jemná a světlá pleť v kontrastu s tím působila tak průsvitně.

Kdyby to bylo o pár dní dříve, Weston by ji chytil za bradu a políbil.

Nikdy se nedržel zpátky, když potřeboval fyzickou úlevu se Stellou, ale teď už nebyl v pozici, aby to udělal.

Weston se naklonil blíž a jeho temný pohled zíral na slzu, která hrozila, že steče dolů. „Tentokrát budu shovívavý. Nedělej mi žádné problémy, ano?“

Stella přikývla a chraplavě odpověděla: „Dobře.“

Westonovi se zkroutily rty, ale jeho úsměv neměl žádné teplo.

Narovnal se. Horní dva knoflíčky bílé košile měl rozepnuté a sako od obleku měl ležérně přehozené přes paži. Líně řekl: „Tahle metoda sice funguje, ale mám raději tvou poslušnou stránku.“

„Tak buď hodná.“

…

Stellu propustili z nemocnice.

S jejím zdravím nebylo nic v nepořádku, ale protože v raném stádiu těhotenství darovala krev Guinevere, byla v důsledku toho oslabená.

Teď už se značně zotavila.

Zeta ji potkala u Rogerova pokoje, když obcházela pokoje, a pozdravila ji. „Vypadáte skvěle. Předpokládám, že jste se rozhodla si dítě nechat?“

Roger poslušně ležel na posteli. Ale když to uslyšel, prudce se otočil ke Stelle a zeptal se: „Jaké dítě?“

Stella měla rty pevně sevřené a neodpovídala.

Atmosféra na chvíli zhoustla.

Zeta pohlédla na Rogera, pak na Stellu, a pak se trapně poškrábala na nose. „Jeho stav je stabilizovaný, takže už půjdu.“

Pak rychle opustila pokoj.

Než zavřela dveře, podívala se na sourozence, jejichž výrazy vůči sobě potemněly, a uvědomila si, že řekla něco špatně.

Plácla se přes pusu a zamumlala si pro sebe: „Proč si pořád pouštím pusu na špacír…“

Uvnitř pokoje se Roger, snad proto, že mu následné nezdary pomohly naučit se zachovat klid, místo aby vyletěl vzteky, Stelly vážně zeptal: „Dítě? Neříkej mi, že je Westona.“

Pod dekou se mu ruce sevřely v pěsti, až mu vystouply žíly na pažích.

Původně byl hubený, ale během nemoci ještě více zhubl, takže se mu rýsoval i tvar kostí.

Stella se posadila k jeho posteli a klidně se na něj podívala. „Je to jen moje dítě.“

„Jak můžeš mít dítě sama? Myslíš si, že jsem idiot?!“

Roger se neubránil řevu: „Co tím Weston myslí? Nechce tě a není ochotný převzít zodpovědnost, a teď chce, abys mu porodila dítě?“

Stella náhle zvýšila hlas a přerušila ho: „Chtěla jsem si to dítě nechat! On ho nechtěl, ale já jsem ho prosila, aby mi ho nechal…“

„Proč…?“ Roger to nechápal.

Stella se podívala na své břicho a řekla slabě: „Mám jedinečnou konstituci. Tohle může být jediné dítě, které kdy budu mít.“

Roger cítil, jak z něj vyprchává energie.

Oči se mu podlily krví a rezignovaně bouchl pěstí do postele.

Stelle bylo také úzko, když viděla jeho reakci. Brnělo ji v nose, jak její klidná fasáda začínala praskat. „Rogere, nesmíš o tom nikomu říct. Musíš si to nechat pro sebe. Tohle je jen moje dítě, rozumíš?“

Roger se zhluboka nadechl a mlčel, zatímco se silně třásl.

Po dlouhé době konečně potlačil své nepřátelství a řekl: „Rozumím…“

…

Když uklidnila Rogerovy emoce, Stella se plánovala vrátit do sídla a sbalit se.

Nevěděla, kdy pro ni Weston někoho pošle, aby si vyzvedla potvrzení o rozvodu, takže si musela zajistit ubytování dřív, než ji vyhodí.

Když procházela kolem zadní zahrady nemocnice, uviděla muže na vozíku. Pomalu jel na vozíku po dlážděné cestě.

Stella podvědomě zpomalila, jak se jí vybavily vzpomínky.

Zdálo se, že je to ten muž, kterého viděla naposledy, než před pár dny omdlela.

Už jen při pohledu na jeho záda cítila pocit známosti.

Když muž uslyšel za sebou kroky, zastavil se. Otočil se a jeho pohled se setkal se Stelliným.

Na rozdíl od chvíle, kdy ho viděla předtím, než omdlela, teď Stella viděla mužovu tvář jasně.

Tehdy, když ho jen letmo zahlédla, pamatovala si, že byl pohledný, jemný a měl vřelý úsměv. Teď, když si ho mohla pořádně prohlédnout, měl skutečně vynikající rysy.

Bylo snadné poznat, že má vysokou postavu, i když seděl na vozíku.

Působil však poněkud hubeně a vyzařovala z něj éterická aura.

Věnoval Stelle malý úsměv. „To jste vy.“

S tím si byla Stella jistá, že je to ten samý muž, kterého potkala onoho dne. Udělala krok vpřed. „Dobrý den. Ještě jsem se neomluvila za to, že jsem do vás ten den narazila, omlouvám se.“

Muž k ní popojel na vozíku. „Už jste se omluvila, když jste do mě narazila.“

Jeho zkoumání Stelly bylo vlastně považováno za docela troufalé, ale jeho éterická aura pomáhala zakrýt prvky neúcty. Vůbec v ní nevyvolával nepříjemné nebo stísněné pocity. „Ale bylo to opravdu docela děsivé, když jste přede mnou najednou omdlela.“

Stella byla při těch slovech ještě více v rozpacích. „Omlouvám se. Taky jsem nečekala, že omdlím.“

Ostražitě se na něj podívala. „Nezavalila jsem vás, že ne?“

„Sice sedím na vozíku, ale taková drobná postava jako vy mě nezavalí.“ Teď už byl přímo před Stellou.

Když pozoroval její tón a chování, zatímco s ním mluvila, náhle se zeptal: „Vy mě neznáte?“

Stella byla ohromená. Pátrala v paměti po informacích o tomto člověku, ale marně. „Omlouvám se, už jsme se někde potkali?“

Muž si podepřel bradu a řekl: „Jmenuji se Henry Moore.“

Henry Moore…

Stella se chystala říct, že si nevybavuje, že by jeho jméno už někdy slyšela, když muž náhle dodal: „Copak se o mně Weston nikdy nezmínil?“

Stella okamžitě zatnula pěsti. Přinutila se po prvotním šoku zachovat klid a řekla: „Takže vy jste jeho přítel.“

Henrymu přišla ta drastická změna v jejím výrazu zábavná. „Náhodou mě uviděl, když jsem vás nesl k doktorovi. Tehdy vypadal velmi rozzlobeně, jako by se mu nelíbilo, že vás nesu.“

„Cože? Neřekl vám o mně, když jste se probrala?“

Stella se zamračila, než slabě odpověděla: „Ne.“

Henry se uchechtl. „Tak to je zajímavé.“

„Pokud už nic dalšího nemáte, tak půjdu. Děkuji vám za ten den.“

Ten muž pravděpodobně nelhal, když říkal, že ji odnesl k doktorovi. A protože ji nenechal ležet ladem, Stellin tón změkl, když s ním mluvila.

Stále to však byl Westonův přítel, takže mu toho moc říkat nechtěla.

Když tak náhle odcházela, Henry ji reflexivně chytil za zápěstí. „Spěcháte?“

Hned poté, co to řekl, se za nimi ozval hluboký a odtažitý hlas. „Nepokoušej ji. Není to tvůj typ.“