Amica.

Pěst mého druha narazí do mé tváře s tak brutální silou, že klopýtnu dozadu. Nečekala jsem to. V jednu chvíli klidně nesu jeho ranní čaj, v další mi tácy vyletí z rukou a vroucí tekutina mi vyšplíchne do klína. Kůže mi rychle rudne... člověk by si myslel, že se mi do ní vpálil oheň.

Vydám ze sebe výkřik a bolestí se svíjím na zemi.

„Ty budižkničemu! Nezvládneš ani jednu věc správně, co!?“ Jeho hlas je plný jedu, na hony vzdálený muži, kterého jsem kdysi znala.

Chytím se za klín a posouvám si šaty, abych se pokusila zmírnit palčivou bolest. Než se však stihnu nadechnout, jeho prsty se mi zaryjí do paže a vytáhnou mě z podlahy. Dane se nade mnou tyčí a jeho sevření je nesnesitelné.

Už ho nepoznávám. Kde jsou ty něžné oči, které se na mě dívaly s láskou? Jeho zlatohnědé vlasy, vždy hebké na dotek, jsou teď rozcuchané jako srst divokého zvířete. Čelist, kterou jsem líbávala, je zaťatá a veškeré teplo, které jsem z něj kdysi cítila, je pryč.

„Podívej se na sebe, jsi ubohá. Ani nevím, proč se s tebou vůbec zahazuju,“ odplivne si, odstrčí mě a já narazím do stolu.

Dnes nebudu plakat. Za poslední čtyři měsíce jsem prolila dost slz a doufala, že to všechno je jen noční můra, lpěla jsem na naději, že se jednoho dne probudím a uvědomím si, že to byl jen zlý sen.

Ale zdá se, že se nikdy neprobudím.

Všechno to začalo, když se mu nepodařilo zajistit pro naši smečku místo v Kruhu Apex, elitní koalici vlkodlačích smeček ve městě Blackwater. Dane nás v tom kruhu tak moc chtěl, ale bez ohledu na to, jak moc tlačil, naši smečku vždy přehlíželi.

Nejdřív to byla jen frustrace – vztek z vyloučení. Pak začalo šeptání – zvěsti, že se Dane hluboce zadlužil a dluží obrovské částky jiným vůdcům smeček. Stres ho změnil, nebo byl takový vždycky, jen já to neviděla? Začal pít a úplně mě odstavil. A když jsem se s ním snažila mluvit, snažila se mu pomoct, obořil se na mě. Jeho hněv se změnil v násilí.

Bil mě. Znova a znova.

Slíbil mému otci, že mě bude chránit jako svou Lunu, jako svou manželku. Ale ty sliby jsou porušeny. Do posledního. Dnes jsem se rozhodla. Končím. Odcházím z tohoto manželství, z tohoto života.

Nevím, jak dlouho svírám okraj stolu, ale klouby mi zbělely. Za sebou cítím Daneovu přítomnost. Jeho ruce se pohnou, aby mi vyhrnuly šaty.

„Přestaň s tím!“ vyhrknu, otočím se k němu čelem a snažím se ho odstrčit.

Přesto na mě tiskne svou potřebu a rty mu zkřiví krutý úšklebek. „Jo... odepři mi sex. To je fajn. Prostě si ho vezmu od omeg.“

Rty se mi zachvějí, jakmile mi dojde pravda – podváděl mě, tušila jsem to, když se na mě i ženy z řad omeg začaly dívat svrchu.

Dveře se rozletí a dovnitř vejde Cameron, Daneův beta, s papírem a perem v rukou. Výraz v jeho očích už mi není cizí. Kdysi ke mně choval úctu, ale teď se, stejně jako všichni ostatní ve smečce, změnil – následuje Danea jako stín.

„Podepiš to,“ řekne Cameron ploše a podá mi dokumenty.

Ruce se mi třesou, když si je beru. Přejedu očima po papíře a vtom se potvrdí moje nejhorší obavy. Je to od Rady svazků, vlkodlačího právního systému pro druhy. Rozvodové papíry. Dane už svou část podepsal.

Polknu knedlík v krku a vytrhnu Cameronovi pero z ruky. S posledním pohledem na muže, kterého jsem kdysi milovala, položím papír na stůl a rychle načmárám své jméno.

Jakmile inkoust zaschne, zaplaví mě vlna definitivy, ale než to stihnu zpracovat, Dane se ke mně otočí a zvedne ruku do vzduchu.

„Já, Dane Union, Alfa smečky Ironclaw, tě odmítám, Amico, dcero zesnulého Alarica, jako svou družku a Lunu. Už ke mně nejsi vázána a já tě zbavuji jakéhokoli nároku či odpovědnosti.“

Jeho hlas je tak chladný, tak prázdný, že to působí jako rozsudek smrti. V okamžiku, kdy ta slova vysloví, se ve mně něco roztříští. Cítím trhlinu hluboko v hrudi, fyzickou bolest, jak se má vlčice stahuje a odtahuje se od něj. Ezra, má vlčice, to vzdává – tichá, odtažitá – a já zůstávám prázdná, zlomená.

„Teď od tebe požaduji jednu jednoduchou věc...“ Dane líně luskne prsty.

S Cameronem si vymění pohled, než propuknou v smích.

„Okamžitě opustím dům smečky,“ skočím mu do řeči, odhodlaná nehrát jakoukoli zvrácenou hru, kterou plánují.

Daneův úšklebek zmizí a oči mu potemní. „Ne, Amico. Ty nikam nejdeš. Možná jsem se s tebou rozvedl, ale vlastním tě.“

Ztuhnu. „O čem to sakra mluvíš!?“

Než stihnu cokoli zpracovat, do místnosti vstoupí dva gamové a zablokují dveře – jejich přítomnost dává jasně najevo, že neodejdu. V hrudi mi stoupá panika a o krok ucouvnu.

„Co... co se mnou hodláte udělat?“ Hlas se mi zlomí navzdory pokusu znít silně.

Dane se ušklíbne s krutým potěšením. „Víš, mám spoustu dluhů. Ale jeden z vlků, kterým dlužím, je někdo, s kým si nikdy nechci zahrávat. Nikdy. Proto jsem učinil opatření. Prodal jsem tě Alfě smečky Bloodbane – Alfě Deckardovi.“

Jeho slova mě zasáhnou jako rána do břicha.

V Blackwater City není nikdo, kdo by neznal Alfu Deckarda. Říkají mu Alfa rodové linie Emberhowl. Tito vlci jsou bytostmi ohně a žáru. Proslýchá se, že si dokážou hrát s plameny – jejich drápy a tesáky zažehávají spalující žár, což jim umožňuje kousnout a zanechat za sebou stopu ohnivé zkázy.

Mohou procházet ohněm, jako by to byl jen teplý vánek. Právě tyto děsivé schopnosti je staví na vrchol hierarchie, jsou to nejobávanější a nejuctívanější vlci ve městě. Ovládají památky i samotnou zemi, po které chodíme. Spojit se s nimi znamená pozvat si samotnou smrt.

„Prodaná Deckardovi,“ zašeptám, zní to jako krutý vtip. Ale pak znovu promluvím.

„Nejsem ničí majetek. Nemůžeš mě nikomu prodat!“ zasyčím.

„Hodně štěstí, až to budeš říkat Deckardovi, až se s ním setkáš. V jednu chvíli jsem si myslel, že mě Deckard zabije za to, že jsem nezaplatil dluhy,“ říká Dane ledabyle, jako by mluvil o počasí.

„Ale pak jsem slyšel, že hledá neposkvrněnou ženskou krevní linii vlků Wildthorn. A říkal jsem si, kde bych takovou mohl najít... kdybych mohl, smazal by mi velkou část dluhu. Slyšel jsem, že za takového vlka platí miliony. A pak mi to došlo... tvá matka nikdy nepocházela ze smečky Ironclaw. Byla to Wildthorn. Opustila svou smečku v evropských ligách, aby mohla být s tvým otcem. Takže teď mám to, co Deckard chce. A je mu jedno, jestli si myslíš, že jsi svůj vlastní majetek. Stačí mu říct, že tě mám.“

Jeho slova do mě narážejí silou, kterou nedokážu dostatečně rychle zpracovat.

Slzy – skutečné, nezastavitelné slzy – se mi řinou z očí.

Zlomeným hlasem prosím: „Ne, nedělej mi to, Dane. Prosím!“

Vidím rozmazaně přes slzy. „Dane! Copak jsi zapomněl na slib, který jsi mi dal? Přísahal jsi, že mě budeš chránit, že mě budeš milovat až do našeho posledního dechu.“

„Jo, miloval jsem tě, Amico! Musím říct... bude mi chybět být s tebou, ležet mezi tvýma nohama. V téhle smečce není žádná žena, která by se ti vyrovnala krásou. Ale víš, já si svého života cením sakra víc než tvého těla, tvých prsou... tvého obličeje a toho vzadu. Odveďte ji!“ rozkáže Dane.

Jeho gamové mě hrubě chytí za paže a začnou mě vleci ven.

*****

Po třech hodinách.

Slzy mi rozmazávají všechno kolem, ale stále rozeznávám tyčící se budovy. Kolem mě jsou hrozivé stavby, které se tyčí nahoře jako stíny na slunci. Tohle není smečka Ironclaw. Ne, je to mnohem větší, opevněnější než cokoli, co jsem kdy viděla. Vysoké věže se v impozantních tvarech dotýkají oblohy a dominují zelené krajině.

Tohle je smečka Bloodbane?

Cameron mě vytáhne z auta do cizího prostředí.

Hlava se mi točí a nedokážu se na nic moc soustředit.

„Jestli víš, co je pro tebe dobré, budeš zticha!“ vyhrožuje Cameron.

Vstoupíme do jedné z budov a tam jsou gamové, eskortující nás v pevné formaci jako vojáci čekající na rozkazy. Na uniformách mají na hrudi vyšitý znak své smečky. Po chůzi, která se zdá trvat minuty, nás zastaví na určitém místě.

Zvoní mi v uších, ale zachytím útržky Daneova hlasu.

„Přivedl jsem ji pro Alfu Deckarda. Je z pokrevní linie Wildthorn.“

Před námi se otevřou velkolepé, matně zbarvené dveře. Poprvé po hodinách přestanu plakat, dost dlouho na to, abych viděla vyjít muže.

Vysoký. S přehledem přes metr osmdesát pět. Látka jeho tmavé košile se lepí na hruď, napíná se přes tvrdé svaly a jeho kalhoty – těžké, vojenského střihu – vypovídají o muži zvyklém velet. Vypadá jako voják, stvořený pro válku.

Lícní kosti má vysoko, stínované právě tak, aby dodaly jeho tváři ostří bezohlednosti, jako by je vytesal mistr sochař. A pak jsou tu jeho oči, pronikavě stříbrné, s úlomky onyxu, jako by se v nich usadily drobné střípky noci. Všechno na něm křičí kontrolou, mocí – někdo, kdo by vás mohl zlomit jediným pohledem.

Jakmile ten pohled spočine na mě, vzduch zhoustne tak, že se nedá dýchat.

„Alfo Deckarde...“ začne Dane a já zalapám po dechu.

Tohle je Alfa smečky Bloodbane!

„Děkuji, že jste si na mě udělal čas...“ pokračuje Dane s falešnou upřímností.

Ale než stihne dokončit, Deckard ho ostře přeruší, jeho hlas je temnou symfonií zvrácených tónů.

„Tohle je ona? Potomek Wildthornů?“

„Ano,“ odpoví rychle Dane. „Byla dříve Lunou smečky Ironclaw, dříve mou ženou, ale... ale podváděla mě s nějakým bastardem!“ Tu lež vyplivne, jako by mu to působilo fyzickou bolest.

Otevřu ústa, abych protestovala, abych se bránila, ale umlčí mě náhlá, palčivá bolest Cameronových drápů zarytých do mé paže.

„Prověřím si to sám.“ Deckardovy onyxem kropenaté oči spočinou na mně a začne se přibližovat.

V tu chvíli si uvědomím, že mě nikdo nepřijde zachránit. Jsem na to sama. Musím se zachránit sama. Pohlédnu na nůž připnutý k Cameronově opasku a vzpomenu si na všechno, co mě otec kdy učil. Ruka se mi pohne rychle, téměř bez přemýšlení. Sáhnu po čepeli s přesností zoufalství.

Vrhnu ji po Deckardovi, ale on mi nůž vyrazí z ruky, jako by to nebylo nic víc než mrzutost, pouhá nepříjemnost. Jeho ruka se pohybuje jako blesk. Než si vůbec uvědomím, co se děje, sevře mi obličej a jeho ústa jsou na mém krku, zaboří do mě zuby s děsivou lehkostí.

Tohle je konec. Zemřu.

Očekávám horkou, spalující bolest.

Přesto bolest, kterou čekám, nikdy nepřijde.

Místo toho mi v hrudi rozkvete zvláštní, lahodné teplo, šířící se jako pomalý oheň, který se rozlévá z mého krku. Není to jen můj krk. Teplo se hromadí níže a usazuje se hluboko mezi mýma nohama ve vlnách elektrické touhy.

Když mě pustí, sleduji, jak stříbro v jeho oku krvácí do hlubokého obsidiánu. Žilky zlata se proplétají. Zlato v jeho očích je živé, roztavené.

A pro vlky to může znamenat jedinou věc.

Signál – prohlášení, že našel to, co hledá.

„Družka.“ To slovo mu splyne ze rtů jako rozkaz.