Amica

Alfa Deckard je diktátor a je to vryté do každého rysu jeho tváře. S čelistmi, které mluví o prázdných věcech, a přísnými rty, které nevyslovily nic jiného než pomluvy na mou adresu. A přesto jeho oči mluví o něčem krásném, něčem hlubším. Ale nejsem ochotná to zkoumat. Zvlášť ne, když se nade mnou tyčí jako pevnost. Jestli jsem si někdy myslela, že Dane nahání hrůzu, byla jsem naprostý blázen. Deckard je samotným ztělesněním katastrofy. Jak bych mohla být někdy svázána s mužem, jako je on? Pokročilý vlkodlak, Emberhowl.

Pro něj jsem méně než omega, pouhá nepříjemnost.

Nemusím pátrat příliš složitě, abych pochopila – tento muž mnou opovrhuje. Je to ve způsobu, jakým mluví, jak se na mě dívá, jak mě svléká až na kost. Způsob, jakým mě definuje svými slovy, svým hněvem. Ale nemůžu mu to ani vyčítat. Kdo by chtěl druha pro druhou šanci s minulostí tak poskvrněnou, jako je ta moje? Kdo by si dobrovolně nárokoval vlka ocejchovaného jako podvodník, ženu, která porušila svůj dřívější svazek?

Pravda o tom, co se stalo mezi mnou a Danem – co se skutečně stalo – bude navždy pohřbena. Nikdo se nikdy nedozví, že jsem nevinná. Nikoho to nebude zajímat. Dane pravděpodobně rozšířil své lži do každého koutu města Blackwater a pro ně jsem cizoložná Luna, žena, která zradila svého druha.

A kvůli potřebě ochrany nemůžu ani odejít. Jsem tady uvězněná, nucená sledovat tohoto vlka – mého nového druha – jak mě ponižuje před jinou ženou. Nebýt toho, že mě označil, má vlčice by ani necítila tu spalující bolest v hrudi. Jak je možné truchlit pro jednoho druha a padnout do rukou jiného tak rychle? Rozdíl mezi Alfou Deckardem a Danem je markantní. Deckard ani nepředstírá, že mu na mně záleží. Ten, kdo mi kdysi sliboval ty věci, zpřetrhal veškerou důvěru, která mi zbyla, úplně mě odřízl. Pravda je, že jsem se do Danea přestávala zamilovávat už dlouho. Prostě jsem se snažila mentálně připravit Ezru, mou vlčici, aby se konečně osvobodila. Ale ona na něm lpěla, na tom poutu, mnohem déle než já.

Můj první dojem z Alfy Deckarda byl, že je úplný, vlk, který nepotřebuje nic a nikoho – dokonce ani svou osudovou družku. V jeho chladných očích jsem našla muže, který nezná věrnost. A s každou další vteřinou je jasnější – jen hledá výmluvu, aby mě vyhodil.

Ale co ve mně skutečně něco roztříštilo, bylo, když mluvil o štěňatech. Kdysi dávno jsem chtěla děti s Danem. Snila jsem o tom, ale ten sen pomalu umíral, jak se Dane měnil. Odtáhla jsem se od něj, neschopná snést myšlenku, že přivedu dítě do života, kde je jeho otec tak krutý, tak odtažitý. A teď, jsem opravdu předurčena dát štěňata druhovi, kterého sotva znám? Muži, který mnou pohrdá?

Ne, nemohu být tak sobecká. Nemohla jsem dát Deckardovi odpověď, protože jsem nerozhodla o osudu svého života. Zůstanu tady, zůstanu jeho Lunou a přijmu tuto ochranu – s vědomím, že přichází s řetězy? Protože v okamžiku, kdy vykročím za tyto zdi, budu toulavý vlk, lovená a zranitelná. Nebo podstoupím riziko a uteču, s vědomím, že Dane je tam venku a čeká, aby na mě uplatnil svou prchavou moc? Obě cesty působí jako vězení, ale která mě bude dusit méně?

Uprostřed chaosu všeho, co se děje, jsem nikdy nečekala, že uvidím Stephana Magnu – svého přítele z dětství. Než jsem se připojila k otci ve smečce Ironclaw, žila jsem s matkou v evropských ligách. Tam jsme se Stephanem potkali. Byli jsme nerozluční tři roky. Naučil mě jezdit na kole a dodnes si pamatuji ten zármutek, když nás násilím rozdělila válka, která se prohnala ligami. Válka, která vzala život mé matce.

Jakmile vyjdu z jídelny a mé oči spočinou na Stephanovi, zaplaví mě vzpomínky – vzpomínky na ni, na dobu, kdy jsem ještě měla naději, kdy byl svět o něco laskavější. Se srdcem plným zranitelnosti se natáhnu a obejmu ho. Pevně ho obejmu, zavřu oči a na vteřinu dovolím, aby část břemen, která nesu, odpadla. Ale pak cítím, jak Stephan ztuhne.

Odtáhne se a teplo toho shledání zmizí téměř stejně rychle, jako přišlo.

„Luno...“ zamumlá Stephan a já otevřu oči, zachytím váhavost v jeho tváři. Ale co hůř, setkám se s Deckardovým pohledem, když vyjde ven – je v něm tichá zuřivost, vytesaná do jeho sošných rysů. Kdybych byla v jeho dosahu, přísahám, že by mě uškrtil intenzitou těch očí.

„Amico, nesmíš objímat jiného muže, zvláště ne před svým druhem a Alfou!“ řekne Bria a já nadskočím.