Alfa Deckard.

Bria. Zatracená, zkurvená Bria musela té holce vštípit své názory do hlavy. Měl jsem Amicu přesně tam, kde jsem ji chtěl mít. Cítil jsem, jak balancuje na hraně rozhodnutí – dokud se nevmísila Bria a nenaplnila jí hlavu všemi těmi pochybnostmi o tom, co to znamená být Lunou smečky Bloodbane. Kdyby Bria nebyla starší, někdo, koho smečka respektuje – a kdybych ji já sám neochotně nerespektoval jako učitelku – už bych ji ze smečky vyškrábal i s jejím vlivem.

Když se oblékám na nový den, mé oči se vyhýbají smaragdovému prstenu na komodě. Prsten mé matky. Je určen k tomu, aby našel prst příští Luny, ale neexistuje způsob, jak bych dopustil, aby padl do rukou někoho tak nehodného, jako je Amica. Odkaz mé matky si zaslouží něco lepšího. Kdyby Měsíční bohyně neseděla samolibě na obloze, stáhl bych ji dolů sám a donutil ji vzít zpět tohle směšné pouto, které mi hryže hruď.

Ano, Amica je nehorázně krásná – ale stačí to? Stačí to k tomu, abych ignoroval fakt, že podváděla svého minulého druha? Nejsem tak zoufalý. Ne po dědici, ne po družce.

Za sebou zahlédnu v zrcadle odraz Mary. Upravuje si ručník omotaný kolem těla poté, co strávila noc v mé ložnici.

„Dobré ráno...“ zašeptá a podívá se na prsten, který držím.

„Připojíš se ke mně na snídani?“ zamumlám a sotva ji vezmu na vědomí.

Zaváhá. „Jsi si jistý? Bria by to nechtěla, zvlášť teď, když je tu Amica...“

„Je snad Bria teď Alfa? Už snad neurčuji pravidla?“ vyštěknu.

Podívám se na ni do zrcadla a v krku jí poskočí ohryzek. Po všech těch letech, co byla mou partnerkou v posteli, Mary ví, že mě nemá příliš tlačit. Vždycky je tu hranice a ona chápe, co se stane, když se překročí.

„Víš, že vždycky udělám, co řekneš. Ale přemýšlím o tom, co říkali starší –“ začne Mary uklidňovat a ruce mi položí na ramena.

„Nepřemýšlej!“ utnu ji. „Jediná věc, která se stane, je, že budu tu holku frustrovat tak dlouho, dokud mě neodmítne, nezlomí pouto a neosvobodí mě od něj.“ Podívám se na svůj odraz v zrcadle a ta slova vyplivnu, jen abych vytočil svého vlka. A jak se dalo čekat, Canine si odfrkne.

„Fajn. Obléknu se a připojím se k tobě na snídani. Lásko, myslíš, že nás včera viděla?“

Koutek úst mi zacuká v úšklebku. „Ano a uvidí nás dnes znovu.“

Mary mi vtiskne polibek na rameno, než odejde, ale její dotek mě nechává chladným. Udělám cokoli, abych Amicu odstrčil, a udělám to bez špetky výčitek. Proč bych nějaké cítil? Není nic víc než podvodnice a teď i zlatokopka. Co chce? Moc? Postavení? Je to ubohé.

Opustím pokoj a vstoupím do soukromého výtahu, který vede do vnějších rezervací. Jako Alfa smečky Bloodbane nejsme jen největší – jsme nejbohatší. Vliv naší smečky se šíří napříč Kruhem Apex a celé město Blackwater se nám klaní. Naše smečka má ty nejelitnější rodiny, nejmocnější krevní linie a ohnivý odkaz, kterého se nedá dotknout.

Když se dveře výtahu otevřou, vystoupím do exkluzivní haly.

„Alfo...“

„Alfo...“

Členové smečky rychle ustupují stranou, rozestupují se jako moře, když procházím do místnosti. Vědí, že se mi nemají plést do cesty.

Omen, vedoucí správy domu, se ke mně připojí a tiše se stará o mé potřeby, zatímco se posadím. Položí vedle mě noviny jako obvykle a nalije mi kávu. Podívám se na hostinu rozprostřenou na stole přede mnou – stejně jako každé ráno je to banket hodný Alfy Bloodbane.

Protočím oči, když na mě zírá titulek: „Bývalá Luna smečky Ironclaw shledána vinnou z cizoložství!“

Noviny se mi v pěstích zmačkají a Omen se instinktivně odtáhne.

„Kdo sakra dal médiím tuhle zatracenou informaci!?“ zařvu.

„Prověřím to, Alfo –“

„Tohle je přesně to, co jsem nechtěl! Jak ji mám ukázat světu s tou nechutnou skvrnou na jejím jméně? Zjisti, kdo to vynesl, a naprav to. Chci, aby se s tím idiotem, co tu zprávu pustil ven, vypořádalo!“

„Najdi Briu a přiveď ji sem, hned!“ vyštěknu a sleduji, jak Omen vyběhne z místnosti jako šmouha. Mé ruce dopadnou na stůl dost tvrdě, aby stříbrné příbory zarachotily.

Mary vběhne dovnitř, podpatky klapají.

„Viděla jsem Omena vybíhat. Co se děje?“

„Titulky jsou polepené tou zatracenou zprávou o Amice!“ zavrčím.

Mary pohlédne na zmačkaný papír v mé ruce. „Bria to napraví... Vždycky to udělá.“

Dveře se otevřou a já čekám, že Bria vpochoduje dovnitř a nabídne nějaké řešení téhle katastrofy. Ale místo ní vstoupí Amica.

Vypadá to, jako by těmi dveřmi prošel anděl, zahalený v půvabu a hedvábí. Má na sobě krémové šaty, stažené v pase, spolu s korzetem, který dává vyniknout elegantnímu sklonu jejích klíčních kostí. Bria musela na tomhle vzhledu strávit hodiny, a přesto by na tom nezáleželo, protože Amica by mohla nosit hadry a svět by se i tak zastavil. Není to jen světlost její pleti, země v jejích očích a to, jak její ruce spočívají jedna na druhé.

Kdo by věděl, že není nic než podvodnice? Jak může žena tak krásná, tak dokonalá, spáchat takový zločin? Její krása a její zrada jsou protiklady, dvě věci, které by neměly existovat ve stejném vesmíru.

Začne kráčet k nám a hruď se mi sevře způsobem, který nerad přiznávám. Mohl bych na ni zírat celý den a nenajít na té tváři jedinou chybu. Ani jednu. A ty rty... Bože, v nich není žádný hřích.

Mary zvedne kousek ovoce a vloží mi ho do úst, jako by chtěla Amice připomenout hru, kterou hrajeme.

Amica ztuhne, když tu scénu uvidí – bobule v mých ústech, Maryina ruka prodlévající na mém rameni. Žvýkám pomalu a neobtěžuji se skrývat samolibost na tváři.

„Doufám, že jsi nepřišla na snídani. Tohle je moje soukromá jídelna. Jelikož má tvůj pobyt na starosti Bria, řekne ti, kde máš jíst,“ pronesu v hněvu.

„Bylo mi řečeno, že tohle je jídelna domu smečky...“ Amičin hlas je tichý, příliš tichý – jako cukrová vata, rozplývající se dřív, než ji stihnete ochutnat. Postrádá přetvářku nebo jed, který jsem čekal. Ale připomínám si – pod tím je zlo. Musí být.

„Kdo je ten idiot, co ti to řekl?“ vyštěknu a ramena se jí mírně zachvějí. Ach, dobře. Bojí se mě.

„Prostě řeknu, co potřebuji, a odejdu. Nemusíš se zlobit kvůli mé přítomnosti.“

Její hlas je téměř odzbrojující. Téměř.

„Ty mi nebudeš říkat, kvůli čemu bych se měl nebo neměl zlobit. Takže řekni, co sakra potřebuješ, a vypadni.“

Amica si nervózně pohrává s prsty u boku. Vidím, jak se podívá na Mary, pravděpodobně si přeje, aby odešla, abychom mohli mluvit v soukromí. Ale ne, nedám jí nic.

„Můžeme mluvit v soukromí, prosím?“ zeptá se.

„Ne. Řekni, co máš na srdci, tady a teď.“ Maryina ruka se na mém rameni sevře, když vstává, a Amičiny oči ji krátce sledují, než znovu spočinou na mně.

„Jak bylo stanoveno... jsme druhové,“ začne, „ale já jsem nežádala o druha pro druhou šanci.“

„Nejsem druh pro druhou šanci!“ S prasknutím zlomím hrnek v rukou a uhlíky síly mého vlka začerní střepy.

Amica rychle ustoupí, vyděšená.

„Já jen...“

„Jen jsem chtěla nastavit nějaké hranice pro tento svazek. Vím, že mě nechceš. Nejsem tu, abych předstírala lásku nebo věrnost. Ty a tvá... milenka, můžete svobodně pokračovat ve svých aktivitách. Já...“

Vstanu ze sedadla a uchechtnu se. „Hranice?“

Opravdu si myslí, že mi může diktovat podmínky? Alfě smečky Bloodbane?

„Jaké hranice, Amico? Myslíš si, že mi můžeš říkat, co tento svazek bude zač? Myslela sis, že jsem tě sem přivedl, abys byla chráněná a vážená?“ zavrčím výhružně, když k ní přistoupím blíž.

Dívčiny nohy ji nesou daleko, krk nakloní pryč ode mě a odhalí značku, kterou jsem na ní zanechal – mé kousnutí, můj nárok.

„Ne,“ pokračuji, „přivedl jsem tě sem, protože tvá krevní linie Wildthorn mi může dát štěňata. Nemysli si ani na okamžik, že máš moc diktovat, zda budu pokračovat ve svých vnějších... kratochvílích. O tom rozhoduji já. Já jsem zatracený Alfa!“

Uzavřu vzdálenost mezi námi a tyčím se nad ní. Znovu ucouvne. Canine, můj vlk, mě krotí, nabádá ke zdrženlivosti.

„Přestaň ji děsit!“ zavrčí Canine, ale já jeho hlas odstrčím stranou.

„Pro svou vlastní ochranu, Amico, se mi podrobíš a dáš mi štěňata! Skryji tvé hříchy před zbytkem světa. Dám ti uznání, lepší, než jaké si zasloužíš. A nechci jen jedno nebo dvě. Chci několik štěňat! Jsi ochotná se podvolit mým požadavkům, nebo opustíš mou smečku?“

Rty se jí pootevřou, ale žádná slova nevyjdou. Na chvíli si myslím, že jsem ji zahnal do kouta. To je ono – možná teď uteče. Možná konečně prchne a já od ní budu mít pokoj. Ale než stihne odpovědět, dveře se rozletí.

Bria vstoupí do místnosti a já zasyčím. Odstoupím od Amicy, popadnu noviny ze stolu a vrazím je Brie do rukou.

„Vyřeš to!“ rozkážu.

Bria rychle pohlédne na papír. „Postarám se o to.“

Pak se podívá na Amicu. Než si o tom stihnu víc pomyslet, vstoupí další postava – Stephan, jeden z gamů domu smečky.

Nevěnoval bych mu pozornost, kdybych nezachytil letmý záblesk poznání mezi ním a Amicou. Způsob, jakým na sebe zírají – není náhodný. Je to skoro, jako by byli šokovaní, že se vidí.

„Hledala jsem tě,“ řekne Bria Amice. „Tohle je Stephan. Provede tě domem smečky a ukáže ti všechno, co potřebuješ vědět.“

Amičina ruka uvolní pevné sevření svých šatů a bez odpovědi na mou otázku vyjde z jídelny.

Ale to je fajn. Viděl jsem ten pohled mezi ní a tím gamou. A tím pádem mám nový způsob, jak ji znovu chytit do pasti.