Stella ztuhla. Ještě ho neviděla, ale ten hlas ji pronásledoval ve snech celé roky. Když se k ní v minulosti rodiče a Max chovali nespravedlivě, byl to Lionel, kdo ji utěšoval a dodával jí sílu jít dál.

Kdysi jí slíbil všechno – že půjde na vojenskou školu, stane se vojákem a ožení se s ní, aby ji mohl náležitě chránit.

Ale v den, kdy byla unesena, byla jeho poslední slova k ní tvrdá. Řekl: „Že jsi takhle dopadla, je jen tvoje chyba.“

V temných dnech, které následovaly, si ta slova v mysli přemítala, dokud se jí nevryla do kostí. Obviňoval ji. Opravdu věřil, že si to způsobila sama.

K únosu došlo hned poté, co byla Stella přijata na Univerzitu Quentiham – špičkovou vysokou školu, což byla odměna za její tvrdou práci, zatímco Anna, věčně neduživá, se dostala jen na obyčejnou vyšší školu.

Rodiče požadovali, aby se Stella svého místa vzdala ve prospěch Anny. Když odmítla, otec Andrew ji uhodil.

To byla ta noc, kdy utekla. A jen Anna šla za ní. A pak obě zmizely. Teprve když se Anna nevrátila, rodině došlo, že byly uneseny.

Lionel, jediný člověk, kterému Stella vždy důvěřovala, se proti ní poprvé obrátil a obvinil ji, že je příliš tvrdohlavá a že únos zavinila.

Jeho slova ji naprosto zlomila – zvláště když dodal: „Stello, myslel jsem, že jsi nevinná. Když ti rodiče a bratr nevěřili, já stále ano. Ale podívej se na tohle. Opravdu jsi mě zklamala.“

*Dokonce mě podezříval, že jsem ten únos zorganizovala já. Tak proč je teď tady?* uvažovala Stella zmateně.

Ale nestála o to, aby to zjistila. Sebrala ten zbytek sil, který jí zbýval, trhnutím otevřela dveře auta, vtáhla se dovnitř a zabouchla je. Její hlas, když konečně promluvila, byl až děsivě klidný, ale pod ním vřela celoživotní bolest. „Jedeme.“

Lionel ztuhl. Okamžitě si všiml změn na ní. Než přijel, četl o tom, co se stává uneseným dívkám – jak se vracejí jako prázdné schránky sebe samých. Číst ty články bolelo, ale vidět ji takhle bylo ještě horší.

Na tento okamžik se připravoval tisíckrát. Přesto ho nic nemohlo připravit na realitu dívky, kterou viděl vyrůstat – vyzáblou, třesoucí se, oblečenou jen v obnošených šatech uprostřed tuhé zimy.

Jeho oči se střetly s Maxovými přes čelní sklo. Max neodjel hned. Místo toho zkoumal Stellin prázdný výraz a pak střelil pohledem po Lionelovi ve zpětném zrcátku. Když ani jeden z nich nepromluvil, Max vytáhl okénko a rozjel se.

Lionel tam stál a sledoval, jak zadní světla mizí ve tmě. Vtom se ozvaly spěšné kroky – vyběhla policistka. „Ach, zrovna mi ujeli,“ zamumlala frustrovaně.

Když se Lionel otočil, uviděl, že drží zbrusu novou péřovou bundu.

V její tváři se zračilo poznání – byl to ten doktor, o kterém se v poslední době mluvilo ve zprávách. „Vy jste doktor Quinn, že ano?“

„Správně,“ odpověděl Lionel se zdvořilým odstupem.

Policistka zjevně věděla o jeho spojení s Maxem, takže si domyslela, že je tu Lionel kvůli Stelle. Řekla: „Přišel jste taky kvůli Stelle, že? Před chvílí viděla jinou zachráněnou dívku, jak se třese bez pořádného oblečení, a darovala jí svou vlastní bundu.

„Chtěli jsme jim dát zásoby, ale Stella jednala první. Věříte tomu? Po letech v té jeskyni – často bez pořádné deky na zahřátí – stále myslela na druhé dřív než na sebe.

„Když jsme se ji snažili zastavit, jen řekla, že si na zimu zvykla a ostatní ji potřebují víc. Po tom všem, čím si prošla, je pořád takhle hodná.“

Oči se jí zaleskly zadržovanými slzami. Náhle si vzpomněla na svůj úmysl a vrazila bundu Lionelovi do rukou. „Vím, že rodina Hayesových se o ni teď postará. Ale bylo něco v jejích očích, když se na tohle dívala. Dohlédl byste na to, aby se jí to vrátilo?“

Lionel převzal bundu, jako by byla z olova. „Postarám se, aby ji dostala,“ zmohl se na slovo.

Policistka vděčně přikývla a vrátila se ke svému týmu.

*****

Vyčerpání na Stellu doléhalo jako kámen. Dva roky v Dusty Pines zanechaly její tělo zničené – natěsnané v jeskyni příliš malé na to, aby se v ní dalo stát, řetězy se jí zařezávaly do končetin tak dlouho, až jí zešedivěly vlasy.

Ta hodná policistka zařídila holiče, aby Stelle oholil hlavu, a dala jí paruku. I to dřívější stání venku byl boj; zoufale toužila si sednout. Teď, zhroucená v Maxově autě, si konečně dovolila odpočívat.

Max si ničeho z toho nevšiml. Nebo o to možná prostě nestál. I když vyrostla, on v ní stále viděl tu samou nenasytnou holku ze svých vzpomínek – tu, která údajně kradla jídlo z Annina talíře.

Tehdy, když rodiče nebyli doma, bral její porce a dával je Anně. Když je Anna nedokázala sníst, házel zbytky psovi souseda Lionela. A Lionel si toho, na rozdíl od Maxe, všiml. Když se nikdo nedíval, tajně Stelle nosil jídlo.

Jako dítě to Stella mávnutím ruky přešla – neštěstí tehdy nikdy netrvalo dlouho. Ale v průběhu let se zášť usadila hluboko.

Šerý interiér auta byl úlevou. Její oči, které si po tak dlouhé době ve tmě stále zvykaly na světlo, mohly konečně zaostřit. To SUV nebylo jen Maxovo – ze sedadla spolujezdce visely růžové tretky a dívčí přívěsky, neomylně patřící Anně.

Za sedadlem řidiče visel vonný sáček a plnil vzduch něčím sladkým. Pravděpodobně další z Anniných oblíbených věcí. Jaloria se možná za tři roky změnila, ale některé věci se neměnily nikdy.

Její pohled konečně zabloudil k Maxovi. Neviděla ho tři roky a on ztratil své mladistvé rysy. Vysokoškolák, kterého si pamatovala, byl pryč, nahrazen mužem v obleku šitém na míru, každým coulem úspěšným podnikatelem.

Přistihl ji, jak na něj zírá ve zpětném zrcátku. „Přede mnou se takhle chovat můžeš,“ řekl ostrým hlasem, „ale netvař se takhle, až uvidíš mámu a tátu.

„Poté, co jsme dostali Annu zpátky, jsme tě nikdy nepřestali hledat. Ten únosce byl prostě až moc zatraceně prohnaný. Tydle tři roky pro tebe byly peklo – vynahradíme ti to. Ale nemysli si, že to nebylo peklo i pro ně. Máma zestárla o deset let vinou.

„Takže až dojedeme domů, nech si ty manýry. Už žádné utíkání a žádné ztěžování života Anně. Víš, jak nebezpečný svět může být. Jestli znovu pláchneš, nečekej, že pro tebe někdo přijde.“