Ticho se vleklo. Stella upírala zrak na ubíhající krajinu, tvář neproniknutelnou.

Max sevřel volant pevněji. „Po tom všem, čím sis prošla, ses stále nepoučila?“ Jeho hlas zledovatěl. „Posloucháš mě vůbec?“

Stella se na něj stále odmítala podívat, slova volila pomalu a rozvážně. „Když mě ten únosce odvedl, zaslechla jsem tátu říkat, že mají stranou dva a půl milionu – jen pro případ, že by bylo výkupné vysoké.

Ale oni tolik zaplatit nechtěli. Firma měla potíže, takže mohli nabídnout jen milion a půl. Únosce mi ale řekl, že kdyby byli ochotni zaplatit celou částku, pustil by mě i Annu.“

Pocit viny v Maxových očích okamžitě zmizel. „Takže viníš mámu a tátu, že tě nezachránili kvůli firmě? Napadlo tě někdy, že by se nic z toho nestalo, kdybys neutekla?“

Stella se k němu konečně otočila. „Řekněte mi, pane Hayesi – pamatujete si, proč jsem vůbec utekla?“

Max se vždycky domníval, že nemůže otevřít oči – pokaždé, když ji předtím viděl, měla je zavřené. Teď se však její znepokojivý pohled zabodl přímo do něj a jemu přejel mráz po zádech.

Zakoktal se: „V-Víš moc dobře, co jsi udělala. Anna má od narození křehké zdraví a ty jsi to způsobila. Dlužíš jí to. S tvými výsledky u SAT? Roční pauza s pořádným doučováním by tě na Quentiham stále mohla dostat.

Ale ne, ty jsi místo toho musela dělat problémy. Máma s tátou dokonce slíbili, že tě vezmou do toho zábavního parku, kam jsi vždycky chtěla, kdyby ses jen chovala slušně.“

Když byla Stella malá, prosila, aby mohla jet do zábavního parku. Ale rodiče vždy odmítli – říkali, že je Anna příliš nemocná. Nebylo by to vůči Anně fér, kdyby jela Stella bez ní. Časem touha vyprchala a změnila se v rezignaci.

Když ji poprvé vylákali do Dusty Pines, část jejího já stále věřila, že ji rodiče navzdory všemu úplně neopustí. Byla přece taky jejich dcera. Dříve či později si pro ni přijdou.

*****

Když auto vjelo do sídla Hayesových, Stella necítila žádnou důvěrnost. Tohle nebyla cesta domů, kterou si pamatovala. Od chvíle, kdy projeli branou, působilo všechno cize, ba dokonce znepokojivě.

Auto zastavilo. Max se k ní otočil a sáhl po tašce s jídlem zavěšené na opěradle sedadla. Právě když se chystal vystoupit, zarazil se a vrhl na ni podezřívavý pohled. „Nevzala sis z té tašky nic, že ne?“

Stella zadržela dech.

Zdálo se, že si uvědomil vyčítavý tón ve vlastním hlase, a zmírnil. „Neříkám, že nesmíš jíst. Ale policie říkala, že jsi v tom malém městě skoro nic nejedla. Přehnat to teď by ti neudělalo dobře. Jen na tebe dohlížím.“

„Nic jsem nesnědla,“ řekla suše.

Max překvapeně zamrkal. V minulosti, kdykoli přinesl domů dobroty – určené pro Annu, ne pro ni – si Stella stejně posloužila. Vždycky nechal něco i pro sestru, ale protože pamlsky nebyly pro Stellu, vynadal jí, že je nenasytná.

Teď zkontroloval tašku. Žádné známky toho, že by se jí dotkla. Zvláštní. Ale jen pokrčil rameny. „Jdi se připravit. Ať ti to netrvá moc dlouho.“ S tím rázně vykročil k hale, náladu znatelně lepší.

Stella se otočila za hlukem. I přes rozmazané vidění jí bzukot hlasů prozradil, že je tam plno. Ovšem, po tom únosu musela rodina Hayesových udělat z jejího návratu představení.

Bylo to dobré pro jejich image a pro firmu. Bez ohledu na to, jak se cítila Stella, když ji takhle vystavovali a ona věděla, že ji lidé budou vždy vnímat jako poškozené zboží.

Nechtěla jít dovnitř. Ale než stihla protestovat, přispěchala služebná a vtáhla ji dovnitř. Světla byla tak jasná a ostrá, že musela odvrátit zrak.

Služebná jen stěží skrývala znechucení, ačkoli se nutila do zdvořilého tónu. „Slečno Stello Hayesová,“ řekla a podávala jí oblečení na převlečení, „zatímco jste byla pryč, pan Max převzal vedení firmy. S pomocí rodiny Quinnových se situace rychle obrátila k lepšímu.

Tento dům byl koupen teprve před pěti měsíci – ten starý ještě nebyl prodán. Pan a paní Hayesovi říkali, že kdybyste se někdy vrátila, cestu domů byste stále trefila. Ale připravili jsme pro vás pokoj tady. Odvedu vás tam.“

Stelliny oči si přivykly na jas a odhalily sídlo mnohem velkolepější než to předchozí. Prostor vyplňovala přepychová výzdoba, ale její pozornost upoutal zarámovaný diplom vystavený na čestném místě uprostřed – diplom z univerzity Quentiham.

Něco ji k němu táhlo. Zatímco byla služebná rozptýlená, Stella rámeček zvedla. Zírala na ni rozzářená tvář Anny a jméno pod ní bylo nezaměnitelné. Datum bylo z letošního roku.

To nedávalo smysl. Quentiham byl čtyřletý program – ledaže by někdo absolvoval dříve, což vyžadovalo špičkové známky. Ale Anna tehdy u přijímacích zkoušek propadla.

Služebná se vrátila a zalapala po dechu. Vytrhla Stelle diplom z rukou a s úctou jej vrátila zpět na místo. „Příkaz pana a paní Hayesových – nikdo se toho bez dovolení nesmí dotknout.“

Stella se zmateně zamračila, ale neřekla nic.

„Pojďme nahoru,“ řekla služebná.

Schodiště představovalo výzvu. Stella svírala zábradlí a odmítala dopustit, aby její pomalé tempo budilo pozornost. Nakonec si bude muset zvyknout. Netrpělivý pohled služebné ji pálil v zádech.

Když míjely obrovský pokoj – měl jistě sedmdesát pět metrů čtverečních – Stella se pokusila nahlédnout dovnitř, ale služebná jí stoupla do cesty a nic nevysvětlila.

Zcela na konci chodby služebná otevřela dveře do skromného pokoje o rozloze asi pětačtyřiceti metrů čtverečních, jehož zařízení bylo v ostrém kontrastu s luxusem v přízemí. „Vaše šaty jsou uvnitř. Rychle se převlékněte. Večírek brzy začne.“

Stella přikývla. „Dobře.“

Když později vyšla ven, služebná byla pryč. Stella se držela zábradlí a zamířila k sálu, kde se konal večírek. Bylo tam plno – zdálo se, že se ukázala veškerá smetánka Jalorie.

Tři roky změnily všechno. Rodina Hayesových vystoupala od skromného bohatství do vyšších pater vysoké společnosti. Stella sledovala, jak se lidé, kteří se na ně kdysi dívali svrchu, teď s nacvičenými úsměvy lísají k její rodině.

Její otec Andrew stál vzpřímeněji, než si pamatovala – sebevědomý, energický, prakticky zářící pýchou. Její matka Fiona zrála jako dobré víno a vypadala o desítky let mladší než šlechtičny, které ji obklopovaly.

A Anna byla úchvatná, střed pozornosti, prakticky princezna Jalorie, s Lionelem a Maxem po boku jako s oddanými rytíři.

Ten pohled ve Stelle něco sevřel. Nebyla tu potřeba. Nikdy nebyla.

Zaváhala u vchodu, připravená se vrátit. A pak uviděla ty nápisy. Anna a Lionel se usmívali ve svatebním oblečení. Došlo jí to. Tohle nebyla oslava jejího návratu domů. Byl to jejich zásnubní večírek.