Andrew přispěchal, vtáhl Annu do náruče a vrhl na svou matku prosebný pohled. „Eleanor, dost. Anna si právě vzala léky a tenhle stres nezvládne.“

Eleanor probodla Annu pohledem, ale držela jazyk za zuby, neochotná ztropit scénu na rodinné sešlosti Hayesových.

Vtom se Anna začala dávit a zvracet. Místnost ztuhla.

Jeden z hostů, lékař, k ní přispěchal a zkontroloval jí tep, tvář vážnou. „Anno, co jsi jedla? Tohle jsou příznaky otravy.“

Ve chvíli, kdy doktor zmínil otravu, v místnosti propukl šok. Pouhá představa, že by někdo mohl manipulovat s jídlem na večírku, byla nemyslitelná.

Anna se zapotácela, sotva při vědomí. Slabě zašeptala: „Nejedla jsem nic kromě těch zákusků, co přinesl Max.“

Max se otočil na Stellu, tvář zkřivenou vztekem. „To ty! Otrávila jsi je.“

Eleanor ostře zasáhla: „Nebuď směšný. Stella by nikdy nic takového neudělala.“

„Musí to být ona,“ prskal Max. „Když jsem ji vyzvedl, zákusky byly na zadním sedadle. Miluje je. Dokonce jsem se ptal, jestli si nějaký vzala, a řekla, že ne. Anně by nic nebylo, kdyby do nich něco nepřimíchala.“

Eleanor sevřela Stellinu ruku. „Vyloučeno. Existuje jiné vysvětlení. Vím, že to Stella neudělala.“

„Samozřejmě, že udělala.“ Maxův hlas byl jedovatý. „Vteřinu poté, co si táta s Fionou vybrali Annu místo ní před těmi únosci, plánovala pomstu. Teď, když je zpátky? Tohle byl celou dobu její plán.“

Eleanor se třásla vztekem. Už jen to obvinění bylo brutální – ale vidět Stelliny ledové prsty ve svých, vnuččinu tvář bez krve, to bylo nesnesitelné.

Stella konečně promluvila, hlas tichý, ale pevný: „Neudělala jsem to.“

„Lhářko!“ Max na ni namířil prst. „Vždycky jsi byla manipulativní.“

Její výraz ztvrdl. „A ty jsi vždycky viděl jen to, co jsi chtěl vidět. Řekla jsem, že jsem nevinná.“

Fiona zasáhla, v tónu měla ostrou naléhavost. „Maxi, hádky nepomůžou. Odvez Annu okamžitě do nemocnice.“

Max vzal Annu do náruče, vrhl na Stellu poslední vražedný pohled a vyřítil se ven, Fiona v patách.

Andrew, bledý strachy, se obrátil na Lionela. „Promiň, musíme to ukončit. Hosté čekali dost dlouho, tak prostě zruš zbytek akce.“

Lionel přikývl a hladce se postaral o rozcházející se dav. Ačkoliv ve vzduchu visela zvědavost nad možností, že by Stella tak brzy udeřila zpět, nikdo se neodvážil otevřeně zdržovat.

Když odešli poslední hosté, Lionel zamířil ke Stelle, ale ta promluvila první, oči upřené na Eleanor. Řekla: „Pojďme domů.“

„Můžeš vstát?“ zeptala se Eleanor.

Stella se usmála: „Zvládnu to.“

Když jí Lionel chtěl pomoci, Stella ho bez jediného pohledu odstrčila. Pět trýznivých minut místnost mlčela, zatímco ona bojovala, aby se zvedla jen silou vůle. Nakonec, kymácející se, ale vzpřímená, se nechala Eleanor vyvést ven.

Lionel sledoval, jak odcházejí, a pak se otočil směrem k nemocnici.

*****

Doma Stella dovedla Eleanor do její ložnice – poprvé po letech, co Eleanor vkročila do tohoto domu.

Nancy, Eleanořina služebná, tiše zašeptala: „Eleanor celou tu dobu odmítala opustit staré sídlo. Čekala a doufala, že se vrátíš domů. A konečně jsi tady.“

Před třemi lety byla Eleanor naprosto zdravá. Ale po Stellině únosu ji den za dnem ničila nejistota.

Pocit viny se ve Stellině hrudi zkroutil. Pevně Eleanor objala a opřela si čelo o rameno starší ženy. „Moc mě mrzí, že jsem ti přidělala takové starosti.“

Eleanor ji jemně poplácala po ruce. „Nesmysl. To, že jsi zpátky, je vše, co potřebuji. Teď budu den ode dne silnější. Uvidíš.“

„Babi...“ Stellin hlas se zachvěl. Plánovala tuhle rodinu nechat za sebou. Ale nemohla opustit Eleanor, jedinou rodinu, na které jí záleželo.

„Nesmíš se trápit kvůli Anně,“ řekla Eleanor pevně. „Vím, že bys nikomu neublížila.“

Stella přikývla, tíha emocí hrozila, že ji přemůže. Jen s Eleanor mohla být tak zranitelná a opravdová.

„Děvčátko moje.“ Eleanořino srdce bolelo, když zkoumala Stelliny unavené oči. „Když jsem se dozvěděla, co se tenkrát stalo, udělala jsem tvým rodičům peklo. Vím, že to, co udělali, je neodpustitelné, a my jim neodpustíme.“

„Ale teď se musíš soustředit na uzdravení. Jsi stále tak mladá, máš celý život před sebou. Ať ti zaplatí léčbu, alespoň dokud se nepostavíš na nohy.“

Stella tiše přikývla. Eleanor vždy rozuměla jejím myšlenkám. Stejně jako v minulosti, kdy ji smutek hnal přímo do Eleanořiny náruče. Eleanor to řekla, protože vycítila, že by Stella mohla chtít odejít.

„Řekni mi, drahoušku,“ naléhala Eleanor jemně, „čím jsi si celá ta léta prošla?“

Stella jí místo toho stiskla ruku. „Promiň, myslím, že si chci teď trochu odpočinout.“

Eleanor to vyhýbání neuniklo. Ať už Stella přežila jakékoli hrůzy, byly jasně horší než dnešní ponížení. Pokud o nich nedokázala mluvit teď, když se konečně vrátila domů, Eleanor na ni nechtěla tlačit.

„Samozřejmě,“ ustoupila Eleanor. „Odpočívej. Zítra se nastěhuji zpátky. Odteď mě uvidíš každý den.“

Tiché zabručení bylo Stellinou jedinou odpovědí.

Eleanor sledovala, jak se Stella potácí pryč, krok za bolestivým krokem. Teprve když si byla jistá, že je Stella z doslechu, nechala slzy konečně téct. Ze strachu, že by její vzlyky mohly být slyšet, si tiskla ruku pevně přes ústa.

Vedle ní se Nancyiny oči také zalily slzami. „Paní Hayesová, říká se, že po utrpení přichází štěstí. Stella nikdy v těle neměla jedinou zlou kost. Osud k ní odteď určitě bude laskavější.“

„Její tělo se uzdraví,“ zašeptala Eleanor a hlas se jí lámal. „Ale co její srdce? Nevím, jak se někdo vrací z takové bolesti.“

Nancy jí stiskla paži. „Alespoň má tebe. Musíte zůstat silná. Když nebudete, kdo jiný jí zbývá, aby ji miloval?“

Stella byla vždy tichým pozorovatelem, v hovoru veselá, přesto vnímavá způsoby, které většina přehlížela. Zatímco rodina zahrnovala Annu pozorností, Stella nikdy neprojevila ani náznak zášti. Znovu a znovu urovnávala Anniny přešlapy bez očekávání vděku.

Eleanořino hrdlo se stáhlo. Svět neměl právo být tak krutý k někomu, kdo tolik dával a tak málo žádal.