„Stello... jsi to opravdu ty, moje Stello?“ Hlas byl slabý, ale nezaměnitelný. Eleanor, Stellina babička, se těžce opírala o hůl a vypadala o desítky let starší než před třemi roky. S každým nejistým krokem vyslovovala Stellino jméno jako modlitbu.

Stella přísahala, že se nezlomí – ne tady, ne před nimi. Ale při zvuku toho hlasu se hráz v jejím nitru protrhla. Slzy se jí vyhrnuly z očí, klopýtla vpřed a nohy se pod ní podlomily. „Babi,“ vypravila ze sebe a hlas se jí zlomil, „to jsem já. Jsem doma.“

Někteří hosté si otírali slzy, neschopni ignorovat pohled na Stellu – kdysi tak plnou života – nyní schoulenou na podlaze. Dlouhé rukávy sice zakrývaly zjizvené paže, ale nic nemohlo zamaskovat její namáhavé pohyby.

Její toporná, nerovná chůze prozrazovala léta věznění; nohy nesly trvalé následky toho, že nemohla pořádně stát.

Eleanor odhodila hůl stranou. Andrew přispěchal, aby ji podepřel, ale ona ho odstrčila a natahovala třesoucí se ruce ke Stelle. „Ach, zlatíčko moje, tvoje ruce! Co se ti to stalo?“

Fiona opodál popotáhla. „Ty zrůdy ji bily,“ podotkla slabě.

Eleanor zkřivila tvář. Věděla své. Stellu do Dusty Pines jen neposlali – prodali ji tam, opustili ji. Ani útěk ji neušetřil hrůz. „Jak ti to mohli udělat?“ Jemně zatahala Stellu za rukáv. „Vstaň, drahoušku. Nech mě, ať si tě prohlédnu.“

Stella se o to pokusila. Ale její nohy křičely na protest, svaly jí tuhly, jako by zapomněly, jak ji mají nést.

Dav to mohl vnímat jako vzdor. Max si to rozhodně myslel. Jeho trpělivost praskla. Rázně k ní přikročil a kopl ji do lýtka – ne silně, ale dost na to, aby zalapala po dechu. „Stačilo. Jsi taky Hayesová. Přestaň nás ztrapňovat.“

Eleanor ho chtěla zarazit, ale Stellina paruka si vybrala právě tento okamžik, aby sklouzla. Kutálela se po podlaze a odhalila Stellinu oholenou hlavu před celou, úžasem oněmělou místností. Nějaké dítě se poblíž zachichotalo, než ho rodiče okřikli.

Stella se nesnažila zakrýt. Jen tam klečela, obnažená, zatímco Max zíral na paruku ve své ruce, jako by v ní hledal odpovědi. „Co to sakra...?“ Hlas mu přeskočil. „Kde máš vlasy?“

Stella se pokusila zvednout – jednou, dvakrát – ale tělo ji neposlouchalo. Jako loutka s přestřiženými šňůrkami se pokaždé zhroutila zpět.

Vydechla, odtažitě, jako by vyprávěla tragédii někoho jiného. „Zšedivěly. Policisté mi pomohli k doktorovi. Řekl, že když je oholím, možná dorostou zase blonďaté. Dali mi tu paruku, abych se nemusela stydět. Je pěkná, že?“

Eleanor neplakala už roky. Ale když viděla Stellu takhle, svou vnučku, která si kdysi cenila svých lesklých blonďatých vlasů jako koruny, slzy přišly rychle a byly horké. „Někdo jí pomozte na nohy,“ poručila zastřeným hlasem. „A nasaďte jí tu zatracenou paruku.“

Stellin hlas byl sotva šepotem, tvář měla pečlivě bez výrazu. „Babi, už to nevydržím. Nech mě ležet. Stála jsem příliš dlouho a všechno mě bolí.“

Kdokoli jiný by to možná přehlédl, ale Eleanor poznala, že trpí nesnesitelnou bolestí.

Maxovi to však nestačilo. Pocit viny se v něm měnil v podráždění. „Babička ti dává šanci se z toho vykroutit. Využij ji,“ vyštěkl a popadl ji za paži. „Vstaň. Vypadá to, jako bychom tě mučili.“

Eleanor se pohnula rychleji, než kdokoli čekal. Máchla holí s překvapivou silou a udeřila Maxe do holeně. „Ty surovec,“ zařvala. „Je to tvoje sestra. Jak jí to můžeš dělat?“

Max ucukl, ale nebránil se. Ne proto, že by nemohl – ale proto, že Eleanor se od Stellina zmizení zhoršovalo zdraví. Jeden špatný pohyb a mohl by být zodpovědný za to nejhorší.

Vyčerpaná Eleanor klesla na podlahu vedle Stelly, slzy jí stále stékaly po tvářích. „Dobrá. Když nevstaneš ty, nevstanu ani já. Budeme sedět tady a povídat si.“

Stella se mírně pohnula a usadila se do bočního náklonu, který byl po léta jejím jediným pohodlím. Eleanor zkoumala její tvář – bledou, vychrtlou, zbrázděnou vráskami hlubšími než její vlastní. Tohle nebyla ta živá dívka, kterou si pamatovala.

„Jsi doma,“ zašeptala Eleanor a pohladila Stellu po tváři. „Na ničem jiném nezáleží. Zůstaň se mnou. Seženeme ti ty nejlepší doktory. Cokoli bude třeba, aby ses uzdravila.“

Ten kontrast byl drásavý. Kdysi byla Stella zářivá – jasné oči, přirozená grácie, její taneční končetiny jí záviděla každá dívka v akademii. I když rodina zbožňovala Annu, Stella se jen usmála a šla dál. Teď vypadala o desítky let starší, její tělo bylo zlomené.

„Maxi,“ štěkla Eleanor, „zavolej doktora Dewitta. Hned. Na penězích nezáleží.“

Fiona horlivě přikývla. „Ano, zavolej ho sem. Postaráme se o Stellu, ať to stojí cokoliv.“

Max už sahal po telefonu. Možná si myslel, že je Stella melodramatická, ale rány na jejích pažích byly skutečné.

Stella vrhla na Annu pohled, hlas měla napjatý. „Promiň, ale když vypadám takhle, nemůžu ti jít za družičku. Měla bys požádat někoho jiného.“

Eleanořin výraz potemněl. „Anno, ty opravdu čekáš, že po tom všem bude Stella stát po tvém boku?“

Anna měla z Eleanor vždycky respekt, hraničící se strachem. Věděla, že Eleanor nadržuje Stelle. Bez ohledu na to, jak moc se Anna snažila získat si Eleanor během těch tří let, co byla Stella pryč, nic nezabíralo.

Teď, pod Eleanořiným ostrým pohledem, Anna zakoktala: „J–já jsem jen chtěla, aby byla se mnou.“

„S tebou?“ odfrkla si Eleanor. „A k čemu? Máš vůbec ponětí, čím si prochází? Nebo jen otáčíš nožem v ráně?“

Stella, ponížená před zraky všech, zbledla, do očí se jí draly slzy, a pak se v zoufalství zhroutila na podlahu.