Stella se k Eleanor pevně přimkla. Roky potlačovaných křivd a úzkosti se draly ven.

Eleanor předpokládala, že je Stella jen vyděšená. Koneckonců bylo jen přirozené mít po takové autonehodě přetrvávající strach.

Jemně Stellu poplácala po zádech a tiše řekla: „No tak, no tak. Už je to v pořádku. Všechno je pryč. Jsi v bezpečí. Mám tě. Nikdo se neodváží na tebe vztáhnout ruku.“

Stella mlčela.

Právě p