V den, kdy Xylii Schultzovou propustili z vězení, ji vynesli ven na nosítkách. Byla tak hubená, že sotva připomínala člověka. Pravá paže jí bezvládně visela podél těla zcela bez síly a obě nohy měla pokryté krví.

Před třemi měsíci někdo na Xylii nastražil past, zfalšoval svědectví a nechal ji uvrhnout do žaláře místo skutečné dcery rodiny Schultzových, Tessy Schultzové.

Uvnitř jí přeřezali šlachy na ruce, ve které kdysi třímala skalpel. Nohy, které ji kdysi nosily na mezinárodní šampionáty, byly zbity tak, že se na nich stěží udržela.

Xylia byla připravená to všechno vzdát, dokud její manžel, Connor Ford, nezahýbal všemi možnými pákami, aby ji odtamtud dostal.

Když ji Connor takhle uviděl, na vteřinu ztuhl, pak klopýtl z auta a sevřel ji v náručí.

„Xylie, to všechno padá na mou hlavu. Přišel jsem příliš pozdě.“ Connorův hlas se třásl, když následoval zdravotníky do sanitky.

Tento muž, který obvykle zachovával chladnou rozvahu, skutečně plakal. Xylia ho viděla plakat jen dvakrát v životě – jednou v den jejich svatby a podruhé, když se narodil jejich syn Sonny Ford.

Ta slza dopadla na Xyliinu tvář a její vlastní emoce se konečně zlomily. Neplakala, když ji bili. Neplakala, když jí řezali do ruky. Ale teď to nedokázala zadržet.

Xylia se zabořila do Connorovy hrudi a vdechovala tu jedinou vůni, která ji vždy dokázala uklidnit. Pomyslela si: ‚Alespoň mám pořád manžela, syna a rodinu, která mě miluje.‘

Connorovy oči zrudly, když ji pevně tiskl a přísahal drsným hlasem: „Xylie, najdu toho, kdo na tebe tohle hodil. Očistím tvé jméno.“

Přitisknutá k jeho hrudi, naslouchajíc chvění v jeho hlase, Xyliino roztříštěné srdce trochu změklo.

S manželem a synem, kteří ji tak moc milovali, jí bylo jedno, že rodina Schultzových měla oči jen pro Tessu, nebo že ji její bývalý snoubenec opustil. Na ničem z toho už nezáleželo.

Connor sklonil hlavu, z každého jeho slova čišela vina. „Kdybych tě ten den nepožádal, abys vyjela autem, neměli by nic, co by na tebe mohli hodit. Neměli by způsob, jak tě obvinit z ujetí od nehody.“

Xylia zavrtěla hlavou. Pomyslela si: ‚Jak by to mohla být jeho chyba? Všichni věděli, že Connor je jedním z nejlepších manželů pod sluncem. Po svatbě mě nenechal ani hnout prstem. Rozmazloval mě po všech stránkách.

‚Dokonce se bál, že pracuji příliš tvrdě, pořád mi říkal, ať skončím, že se o mě postará. Dědic rodiny Fordových, a přesto mě takhle miloval. Všichni mi záviděli.

‚Ale teď... po tom, co se mi stalo, zasloužím si ho vůbec ještě?‘

Xyliin hlas se zlomil, když zašeptala: „Bojím se, že už nikdy neudržím skalpel. Bojím se, že už nikdy nebudu tančit.“

Connorovy oči se znovu zalily slzami. Hlas se mu chvěl, když se ji snažil utišit. „Pokud neudržíš skalpel, postarám se o tebe do konce našeho života.

Pokud nemůžeš tančit, tak netanči. Upřímně, stejně jsem vždycky žárlil, když na tebe ostatní muži zírali.“

Xylia se nuceně, hořce usmála. Connor vždy miloval její nohy a teď z nich byly jen jizvy. Až se rány zahojí, budou stále vypadat zničeně. Usoudila, že ho časem unaví se na ně dívat.

V nemocnici Xylia konečně uviděla Sonnyho.

Chlapec se vrhl k jejímu lůžku a propukl v pláč. „Mami, promiň. Nevěděl jsem, že to, co jsem řekl, skončí jako svědectví. Byla to všechno moje chyba. Špatně jsem si to pamatoval. Kdybych mohl vyměnit své nohy za tvé, udělal bych to.“

Xyliina mysl se vrátila o tři měsíce zpátky, kdy byla obviněna z ujetí od nehody. Sonny, který byl předvolán jako svědek, řekl, že si pamatuje, jak ten den odjížděla z domu.

Sonny byl vždycky dítě, které poslouchalo, které se chovalo mnohem dospěleji, než odpovídalo jeho věku. Kvůli té malé dospělé stránce se někdy zdál trochu odtažitý.

Ale teď plakal tak silně, že měl tvář celou umazanou od slz a hlenů. Vypadal zbědovaně.

Přes všechnu svou předčasnou vyspělost to byl pořád jen kluk. Děti si pletou věci. Xyliino srdce tálo, když ho hladila po vlasech. „Nezlobím se na tebe.“

Sonny přes vzlyky ze sebe vyrazil: „Tak mě nech být tvýma nohama. Budu běhat za tebe. Uvidím svět za tebe.“

To Xylii píchlo u srdce. Pomyslela si: ‚Mám štěstí. Můj syn a můj manžel se ke mně neobrátili zády. Pokud něco, chovají se ke mně ještě lépe.

‚Nedostalo se mi moc lásky od rodiny, do které jsem se narodila, ale rodina, kterou jsem si vybudovala sama, je vřelá.‘

*****

Po operaci Xylia stále necítila ruku ani nohy. V ústech měla vyprahlo a chtěla někoho zavolat, ale pak zaslechla za dveřmi Sonnyho hlas.

„Tati, máma teď vypadá tak uboze. Stát ještě může, ale už nikdy nebude tančit. Doktor říkal, že neudrží pevně ani skalpel,“ řekl Sonny.

Xylii bolelo na hrudi tak silně, že se chtěla zhroutit. Věděla, že je to pravděpodobné, ale slyšet to nahlas ji přesto tvrdě zasáhlo.

Pak Sonny dodal: „Tati, nezašli jsme příliš daleko, když jsme vymysleli to falešné svědectví, abychom mámu obvinili, jen abychom ochránili Tessu?“

Xylia ztuhla. Myslela si, že se přeslechla. Oči se jí šokem široce otevřely.

Následovala Connorova odpověď, chladná a bezvýrazná. „Tessa je primabalerína. Její rejstřík nesmí mít jedinou skvrnu.

Pokud jde o Xylii, ta celá léta kradla Tesse místo skutečné dcery rodiny Schultzových a nechala Tessu vyrůstat jako sirotka. Tohle je její dluh. A kromě toho si vzala mě, ne? Co víc by mohla chtít?“

Xylia se kousla do rtu tak silně, že téměř tekla krev, a nutila se zůstat potichu. Pomyslela si: ‚Takže to byli oni. To oni na mě nastražili past.

‚Ale mě vyměnili při narození, já v tom neměla slovo. Jak mohou říkat, že jsem kradla Tesse místo? A Connor – jak se mohl takhle změnit? Byly všechny ty sliby, všechna ta láska, jen lži?‘

Sonny si povzdechl a souhlasně řekl: „Máma si pořád začínala s Tessou. Byl nejvyšší čas, aby dostala lekci. Později jí to vynahradíme.“

Xylia si pomyslela: ‚Později? Jaké „později“ mi vůbec zbývá?‘

Každé jejich slovo doléhalo jasně k Xyliiným uším. Bolest jí drásala hruď, horší než cokoliv, čím si prošlo její tělo. Slza jí sklouzla z koutku oka, aniž by si toho všimla.

Takže to byli oni. Její manžel a její vlastní syn. Oni byli ti, kdo zničili její tělo, kdo na ni hodili vinu, aby zachránili Tessu. V jejich očích existovala jen Tessa.

Sonnyho hlas změkl, zněl téměř provinile. „Ale tati, zdržovali jsme její operaci. Proto její ruka a nohy dopadly takhle. Jestli na to někdy přijde, nezblázní se z toho?“

‚Takže kdyby nechali doktory pracovat hned, moje ruka a nohy se mohly uzdravit? A oni to přesto zdržovali?‘ Těžké zoufalství dolehlo na Xyliinu hruď, téměř ji dusilo.

Connor odpověděl s unavenou netrpělivostí, mluvil, jako by předkládal rozumné argumenty. „No a co když na to přijde? K rodině Schultzových se vrátit nemůže. Se zničeným tělem nás stejně nikdy neopustí.“

Pak se jeho tón náhle změnil, byl lehčí, téměř pobavený. „Sonny, máš rád Tessu, že? Teď, když je Xylia ze hry, už ti nebude bránit se s Tessou vídat. Není to dobrá zpráva?“

„To víš, že je. Máma byla vždycky taková semetrika. Asi to se stane, když někdo nikdy pořádně nechodil do školy. Jediné, o co jí kdy šlo, bylo soupeření s ostatními ženami.

A pořád do mě hustila, ať nemluvím s Tessou. Přivádělo mě to k šílenství.“ Sonnyho dětský hlásek zněl tak nevinně, ale slova, která z něj vycházela, řezala do hloubky.

Xyliiny oči se rozšířily, slzy jí stékaly po tváři a hruď se jí svírala tak, že sotva mohla dýchat.

Pomyslela si: ‚Sonny mi řekl, vlastními slovy, že nemá Tessu rád. Proto jsem ji kvůli němu odmítala. Jak se to všechno překroutilo v moji chybu?‘