Connor si dlouze povzdechl, skoro jako by z něj spadla tíha. „A popravdě, to, že Xylia nemůže tančit, není to nejhorší. Tím pádem nikdo nestojí Tesse v cestě. Být hlavní hvězdou byl její sen.

Nemáš ponětí, kolik jsem toho udělal, jen abych se ujistil, že bude šťastná. Dokonce jsem se do toho svinstva sám namočil, aby se to stalo.“

Xylia ztuhla a v hrudi se jí rozlila tenká vrstva zoufalství. Před osmi lety, když se objevila Tessa, Xylia zjistila, že ani není skutečnou dcerou rodiny Schultzových.

Xyliin snoubenec ji nechal přímo tam přede všemi a přísahal, že ji vykopne z Jupitonu. Pak se oženil s Tessou.

Ze dne na den se Xylia stala terčem každého vtipu v jejich kruzích. Přátelé i rodina s ní jednali, jako by ukradla něco, co jí nepatřilo. Lidé si šeptali, že jí muselo jít o peníze Schultzových, když se toho titulu držela tak dlouho.

Jen Connor přišel za Xylií, když se hroutila. Řekl jí: „Xylie, já si tě vezmu. Odteď budu ten, kdo stojí za tebou.“

Xylia byla dojatá, dokonce ohromená, a rozhodla se vzít si ho. Věřila, že je to její spřízněná duše. Kvůli němu dokonce odmítla nabídku od světoznámého tanečníka.

Později, když Xylia slyšela, že se Tessa stala posledním studentem onoho tanečníka a skončila jako nejlepší tanečnice v zemi, moc o tom nepřemýšlela. Když se teď ohlédla zpět, Xylia viděla Connorovu ruku ve všem.

Není divu, že i poté, co se vzali a on se k ní choval hezky, měla vždy pocit, že nemůže dosáhnout k jeho srdci. Všechno to byla bouda. Každý krok. Jen aby se ujistil, že se Tessiin sen splní.

Xylia ze sebe vydala bezhlasý smích, slzy jí přesto tekly. Pomyslela si: ‚Takže tohle znamená „sám jsem se do toho svinstva namočil“.

Kdo jiný než já by byl takový blázen? Osm let běhání v kruzích, a nechám toho samého muže, aby si se mnou takhle hrál?

Osm let, a já se všeho vzdala. Vzdala jsem se tance, abych byla lékařkou, protože Sonnyho zdraví bylo křehké. Přetrhla jsem se, abych potěšila Connora, když jsem k němu nemohla proniknout. A celou tu dobu jsem si myslela, že je to mnou.‘

Xyliiny slzy vsakovaly do polštáře. Pokusila se zvednout ruku, aby si je otřela, ale ruka jí jen bezvládně plácla zpátky dolů, nepoužitelná. Šlachy jí přeřízla spoluvězeňkyně, když byla zavřená, jako trest za neposlušnost.

Už nikdy nebude držet skalpel. Těmahle rukama se vypracovala na primářku chirurgie a teď to bylo všechno pryč, protože Connor a Sonny zdrželi její operaci.

Skleněný pohár na stolku s rachotem dopadl na podlahu, ostrý zvuk prořízl vzduch. Hlasy venku utichly a Connor vběhl dovnitř.

Na zlomek vteřiny mu v očích probleskla panika, než nabral Xylii do náručí. „Xylie, ty jsi vzhůru? Operace dopadla opravdu dobře. Co se děje?“

Connorovo čelo bylo svraštělé, tvář plná starostí. Kdyby neslyšela, co říkal předtím, Xylia by té starosti možná i uvěřila.

Sonny se vyškrábal k její posteli, hlas se mu lámal. „Mami, máš žízeň? Donesu ti vodu.“

Dřív by si Xylia myslela, že její život je dokonalý. Manžel, který s ní zacházel jako s pokladem; syn, který ji zbožňoval. Ale teď cítila jen znechucení nad tím, jak falešné to bylo. Ona, ta oklamaná, nevypadala jinak než uboze.

Xylii pálilo v nose, bolest zaplavovala každou kost v jejím těle. Zatlačila slzy zpátky, sklonila hlavu a zmohla se na bledý úsměv.

Když ji Connor takhle viděl, téměř se třásl obavami.

Sklonil hlavu, pak znovu vzhlédl, oči lemované červení. „Xylie, bolí to někde? Zavolám doktora zpátky. Neboj se, vypátrám toho, kdo křivě svědčil. Nedovolím, abys trpěla pro nic za nic.“

Po Xyliině tváři sklouzla slza. Oči jí těkaly, celé tělo měla studené.

Pomyslela si: ‚Opravdu předvádějí pekelné divadlo. Nechala jsem se celá ta léta klamat, využívaná, dokud nic nezbylo, a pravdu jsem uviděla až teď.‘

Xyliin výraz se stal bezvýrazným. Poprvé ťala svými slovy do živého. „Uplynuly tři měsíce. Stále jsi nenašel toho, kdo křivě svědčil? Jsou moje ruka a nohy vůbec zachránitelné?“

V duchu dodala: ‚A... cítíš ke mně vůbec ještě alespoň špetku lítosti?‘

Xyliin hlas prořízl tichý pokoj. Connor zamrkal, omámený, než promluvil. „Xylie, udělám všechno, co budu moci, abych pro tebe dosáhl spravedlnosti. A tvoje ruka, zajistím, aby ji léčili ti nejlepší lidé.“

Sonny se opřel o Xyliinu postel a pevně ji držel za ruku. „Mami, prosím, nebuď smutná. Doktoři tady prostě nejsou tak dobří, ale táta už přivedl nejlepší tým ze zámoří.“

‚Ne proto, že by doktoři tady byli špatní,‘ oponovala Xylia v duchu, ‚ale protože vy dva jste to natahovali, dokud nebylo příliš pozdě.‘

Najednou pocítila vyčerpání až do morku kostí. Držela se ve vězení tři měsíce jen proto, aby se dostala ven a viděla je. A teď jí dva lidé, kteří pro ni znamenali nejvíc, připravili takovéto „překvapení“.

„To je jedno,“ řekla Xylia a cukla koutkem úst. Upřela oči na Connora a sledovala každý záblesk v jeho tváři. „Všechno, co chci, je najít řidiče, který ujel od té nehody, toho, kdo zfalšoval svědectví, a očistit své jméno.“

Na vteřinu Connorova dokonalá maska praskla.

„Xylie, nikdy jsi nebývala takhle rýpavá.“ Čelo se mu stáhlo, hlas ochladl. „Pokusím se tě pomstít, jak nejlépe dovedu, ale nechci, aby ses utápěla v nenávisti. Nebylo by lepší, kdybychom prostě žili naše životy v klidu?“

Xylií projela hořkost. Celé tělo ji bolelo, až znecitlivělo. Uvnitř křičela: ‚Vy dva jste zničili každou poslední naději, kterou jsem měla. Jak jsem sakra měla prostě „žít v klidu“?‘

„Mami, i když se tvá ruka nikdy neuzdraví, já a táta bychom se na tebe nikdy nedívali svrchu, protože jsi postižená. Prosím, nech tu nenávist být.“ Sonnyho slova vyšla měkce, ale na jeho mladé tváři seděl výraz, který krutě řezal.

Xylia nemohla snést ten druh lítosti zabalené do viny. Otevřela ústa, aby řekla víc, ale Connorovi zazvonil telefon. Jeho chladná tvář okamžitě roztála do měkka.

Xylia zírala na Connora v tichosti, pachuť v hrudi byla hořká. Za ta léta manželství se k ní choval hezky, ale jeho tvář byla vždy odtažitá, chladná.

Kdysi si myslela, že se možná prostě neumí usmívat. Ukázalo se, že si ten úsměv schovával jen pro někoho jiného.

Když zavěsil, Connor vypadal trochu omluvně, obočí stažené k sobě. „Xylie, něco se stalo v Sonnyho škole. Musím ho tam vzít.“

Xylia sklopila hlavu. Connor zapomněl, že měla vždycky ostrý sluch.

I když byl hlas na druhém konci tichý, slyšela ten bezstarostný smích oné ženy. „Connore, moje představení právě skončilo. Přijeď pro mě. Zvu tě na večeři.“

Ten hlas Xylia znala až příliš dobře. Tessa Schultzová, skutečná dcera rodiny. Zářivá, bublající energií, milovaná všude, kam přišla.

Xyliina hruď chladla, vyčerpání bylo těžší než kdy dřív. Podívala se na Connora a klidným tónem řekla: „Ale dnes je sobota.“

Connor se zamračil a střelil pohledem po Sonnym. Chlapec to okamžitě pochopil. „Měli jsme ve škole vystoupení, mami. Potřebuju trénovat. Až ti bude líp, přijdeš se na mě podívat na pódium.“

Ta lež byla průhledná jako papír a Connorova netrpělivost byla vidět v celé jeho tváři. Uvnitř se hořce usmála. ‚Takže teď, když jsem mrzák a nemůžu se vyškrábat zpátky nahoru, už se ani neobtěžují předstírat, je to tak?‘

Xylii píchlo u srdce, ale její tvář si udržela bledý úsměv. „Běžte.“

Ta hrana netrpělivosti z Connora konečně vyprchala. Nalil jí sklenici mléka a postavil ji dolů. „Vždycky jsi milovala mléko. Vypij to a počkej tu na mě.“

Pak se Sonnym vyrazil ven, pohyboval se rychleji, než bylo nutné, skoro jako by se nemohl dočkat, až odejde.

Xylia zírala na sklenici mléka a slabě se usmála. Měla intoleranci na laktózu. Ta, která milovala mléko, nikdy nebyla ona.