Světlo v bytě bylo stále tlumenější. Xylia rozsvítila lampu a vychutnávala si vzácný okamžik ticha.

U rodiny Fordových byl hluk konstantou. Sonny vyváděl a křičel pokaždé, když po něm Xylia chtěla, aby si udělal úkoly. Connor předpokládal, že to má jednoduché, když je jen doma s dítětem. Neměl ani tušení, že si nemůže ukrást ani chvilku klidu.

Xylia naslouchala tikání hodin na zdi. Vzedmula se v ní vlna emocí. Chtělo se jí jen plakat. Najednou ticho prořízl pronikavý zvuk vyzvánění.

Zvedla telefon a na displeji uviděla Connorovo jméno. Bez váhání hovor ukončila. Ale Connor volal dál, neúprosně. Neustálé zvonění jí tepalo ve spáncích, dokud to nakonec nevzdala.

Connorův hlas byl ledový. „Xylie, proč nejsi v tuhle hodinu doma? Kde jsi byla?“ I když jeho slova nesla pečlivě odměřený klid, stále dokázala vycítit hněv bublající pod povrchem.

Xylia se hořce zasmála. ‚Typické,‘ pomyslela si sarkasticky. Tohle byl jejich nekonečný cyklus. Dny ji ignoroval, pak se objevil, jako by se nic nestalo, a všechny jejich problémy byly úhledně zameteny pod koberec jako včerejší prach.

„Connore, rozvádíme se. Zapomněl jsi?“ Její hlas byl plochý, trochu chladný.

Connorova tvář v okamžiku potemněla. Klouby mu zbělely, jak pevněji sevřel telefon. „Xylie, jaký má sakra smysl tenhle dětinský záchvat vzteku?“

„Dětinský záchvat vzteku?“ ušklíbla se Xylia ledovým hlasem. „Kolikrát to musím říct? Chci rozvod. Ujisti se, že se se mnou sejdeš u soudu, abychom podali papíry.“

Z druhého konce se ozval Sonnyho sladký hlásek: „Tati, proč ji pořád tak rozmazluješ? Máma je prostě zlá. Čím jsi hodnější, tím je ona zlejší. Možná by se neměla vracet domů vůbec.“ Jeho hlas nabral náhlou, zarážející jedovatost. „Stejně ji nechci.“

Ta slova bodla do Xyliina srdce jako sekáček na led. Sklopila oči a prsty se jí mírně zkroutily. „Nejdu zpátky. V příštích dnech sepíšu rozvodové papíry.“

Ukončila hovor a nedovolila si příliš přemýšlet. Zhroutila se na postel jako loutka s přestřiženými šňůrkami a nechala se stáhnout pod hladinu těžkou oponou spánku.

Connorovo zamračení na druhém konci linky ztvrdlo. Bez varování mrštil telefonem o zeď a poslal ho v kusech k zemi.

Xylia ho vždycky tak poslouchala. I když měla ty občasné malé záchvaty, pár slov ji uklidnilo. ‚Ale teď zůstává celou noc pryč. Opravdu si začíná dovolovat,‘ pomyslel si rozzlobeně.

Svalil se na gauč a těžce vydechl. ‚Moc jsem ji rozmazlil, co? Uvidíme, jak si poradí v Jupitonu, bez peněz a sama.‘ Přesto, i když si to myslel, cítil v hrudi zvláštní prázdnotu.

Sonny sledoval otcův výbuch. Po chvíli se pomalu ozval: „Tati, ona se fakt nevrátí?“ Sonny věděl, že ho Xylia miluje příliš na to, aby skutečně odešla. Ale ten chladný hlas v telefonu ho zneklidnil.

Connor pocuchal Sonnymu vlasy. Po chvilce mu koutky úst zacukaly v chladném úsměvu. „Ne, nevrátí. Nemůže nás opustit a nemůže opustit Jupiton.“ Ale jak ta slova opouštěla jeho ústa, v břiše se mu utáhl uzel neklidu.

Dům nenesl po Xylii žádné stopy. Během jejích tří měsíců ve vězení ten prostor nikdy nepůsobil tak dutě. Teď, sotva den pryč, a prázdnota ho už hryzala. ‚Asi jsem se kurva zbláznil,‘ zamračil se.

*****

Brzy ráno Xylii probudilo ostré klepání. Klopýtala ke dveřím, stále mžourala ospalky z očí, vlasy zacuchané. Když je trhnutím otevřela, stál tam Joshua, na tváři už svůj typický okouzlující úsměv.

Joshuovy rty se zkřivily v úšklebku. Bez čekání na pozvání se kolem ní protáhl pootevřenými dveřmi. Xylia zůstala stát jako přimrazená: „Co chceš?“

Joshua s žuchnutím hodil na stůl dvě nadměrně velké tašky, úsměv se mu rozšířil při pohledu na její vylekaný výraz. „Jen sousedská výpomoc,“ řekl a poklepal na jednu z tašek. „Dárky do začátku.“

Když si všiml jejího zmateného obličeje, pokračoval ve vysvětlování a vykládal tašky do její lednice. „Ten klient v Jupitonu je noční můra. Musel jsem si pronajmout kamarádův byt. Hned vedle.“

V Xyliině hrudi se zvedl zvláštní pocit. Zamračila se a spolkla slova. Když sledovala, jak Joshua tak obratně třídí věci, pocítila Xylia osten hořkosti.

U rodiny Fordových by Connor nikdy nehnul prstem. Pamatovala si, jak ho požádala o pomoc, jen aby jeho výraz okamžitě zledovatěl. ‚Je naprosto schopný. Jen si myslí, že tohle je moje práce,‘ pomyslela si Xylia.

Joshua vešel do kuchyně a začal se tam ohánět. Xylia zírala na jeho záda a duchem byla nepřítomná. Jeho široká ramena se zužovala do útlého pasu, šňůrky zástěry zdůrazňovaly jeho štíhlou postavu. Pohyboval se s grácií modela, a přesto měl tu přirozenou eleganci někoho, kdo se narodil jako boháč.

Connor by nikdy nevařil, ani by do kuchyně nevkročil. Říkal: „Gentleman se drží dál od kuchyně.“ Ale později viděla na vlastní oči, jak vaří těstoviny pro Tessu.

Xylia se přistihla, že znovu myslí na Connora, a hořce se zasmála. ‚Všechny ty roky manželství.‘ Její rozjímání přerušil Joshua, když před ni postavil talíř těstovin. Vzhlédla k němu a setkala se s těma věčně okouzlujícíma očima.

Rty se mu zkřivily v hravém úšklebku. „Na co myslíš? Pojď, ochutnej to.“ Jeho volné vlasy rámovaly oči, které jiskřily jako rozdrcené světlo hvězd, a dotvářely obraz okouzlujícího rošťáka, který si je vědom své přitažlivosti.

Xylii poskočilo srdce. Sklonila hlavu a strčila si do úst plnou vidličku těstovin, jen aby se zašklebila, když jí vařící teplo popálilo jazyk. Vynutila si spolknout to vroucí sousto. Do očí jí okamžitě vyhrkly slzy a stékaly jí po tváři.

Léta prosila o jediný talíř těstovin připravený Connorovýma vlastníma rukama a o jakýkoli náznak, že ji skutečně vnímá jako svou manželku. Ale mezi Connorovou lhostejností a Sonnyho ledovým přehlížením se ani jeden z nich nikdy neobtěžoval zeptat, co by mohla potřebovat.

Xylia zvedla tvář, slzy se jí stále leskly na řasách, a vynutila si rozechvělý úsměv. „Je to opravdu dobré. Děkuji.“ Díky jejímu hlasu zněla vděčnost křehce, jako porcelán, který se chystá prasknout.

Úsměv v Joshuových očích pohasl. Zamračení vyrylo mezi jeho obočím ostré linky. „Proč pláčeš?“ Bez toho všudypřítomného úsměvu z něj vyzařovala zastrašující přítomnost.

Nebyli si dost blízcí na to, aby sdíleli své jizvy. Xylia sklopila zrak a mírně zavrtěla hlavou. To trocha přátelství, které měli před lety v zahraničí, se pravděpodobně časem vytratilo. Joshua už udělal víc než dost tím, že jí takhle pomohl.

Respektoval její mlčení a dál nenaléhal. Když dojedla, umyl nádobí a odešel.

Právě tehdy přišel hovor. Byl od jejího otce, Yvese Schultze. Jakmile to zvedla, ozval se autoritativní hlas. „Xylie, proč ti trvalo tak dlouho to zvednout? Odkdy mě má dcera nechává čekat?“

Xylia se zamračila a v srdci se jí rozlil náznak sarkasmu. „Prve jsem to neviděla. Co se děje?“

„Pozítří mám narozeniny,“ řekl Yves. „Přiveď Connora a Sonnyho.“

Xylia svraštila obočí hlouběji, stoupalo v ní podráždění. „Nehodí se jim to a Sonny má školu.“

„Co je na tom nevhodného? Jsou to moje narozeniny. Copak si můj zeť nemůže udělat čas ani na to?“ Prudce zavěsil a nedal jí šanci protestovat.