Xyliina ruka sevřela hůl pevněji, než si to vůbec stačila uvědomit. Chvíli si muže prohlížela a pak ze sebe konečně vynutila úsměv. „Joshuo?“

Tvář před ní se překryla se vzpomínkou na toho zakrváceného, nepřátelského kluka, který na ni kdysi vytáhl nůž.

Ve srovnání s tehdejší dobou působil Joshua Garcia nyní klidněji, snad i jemněji. Ale vyzařovala z něj aura někoho, kdo je zvyklý velet.

„Nemyslel jsem si, že si mě budeš ještě pamatovat.“ Joshua se odmlčel, v očích mu probleskl jemný úsměv a koutky se mu s ním mírně zvedly.

A v duchu s nádechem vřelosti dodal: ‚Je to už dávno, Xylie.‘

Tohle Xylia vůbec nečekala. Než se vdala, strávila nějaký čas v zahraničí studiem medicíny. Tehdy narazila na Joshuu, který byl postřelený. Protože byli oba z Datonu, zachránila ho.

Xylia nečekala, že první věc, kterou udělá, až se probere, bude, že jí přitlačí nůž k hrdlu.

Joshua měl tu absurdně pohlednou tvář, ale byl chladný, vzteklý a nebezpečný. Nemohla si pomoct a cítila k němu trochu lítosti, jako by to byl nějaký problémový mladší bratr.

Ale jakmile se vrátila Tessa a věci se změnily, ta lítost šla stranou. Brzy nato Xylia spěchala domů a nedlouho poté se vdala.

Stále si pamatovala, jak jí Joshua poslal e-mail, v němž jí přál hodně štěstí ke svatbě. Xylia by si nikdy nepomyslela, že až se potkají příště, bude tam stát klidný a kultivovaný, jako úplně jiný muž.

„Nastoupíš si?“ Joshuův hlas byl hluboký a hladký. I když to formuloval jako otázku, bylo v tom něco, co Xylii nedávalo možnost odmítnout.

Teprve tehdy si Xylia všimla auta. Rolls-Royce. Na vteřinu ztuhla, pak sklonila hlavu a nastoupila.

Když potkala Joshuu v zámoří, byl to jen chudý student, který se toulal ulicemi s očima jako toulavý pes. Ujala se ho ze soucitu. Teď to vypadalo, že se role obrátily.

Xylia se usadila na zadním sedadle, krátce se zasmála a dobírala si ho: „Vypadá to, že se ti daří docela dobře. Co, zbohatl jsi?“

Joshuovi kmitlo v očích. Pak se uchechtl a řekl: „Pronajaté.“

To Xylii zaskočilo.

„Jsem v Jupitonu kvůli klientům,“ vysvětlil Joshua lehce. „Samozřejmě jsem si musel pronajmout auto i hodinky. Musím vypadat reprezentativně.“ Řekl to tak přirozeně, že v jeho tónu nebyla ani špetka rozpaků.

Xylia se málem rozesmála. Seděla vzadu a zkoumala Joshuu. Oblek, hodinky, všechno perfektně sedělo. Jistě, ty věci byly pronajaté, ale způsob, jakým se nesl, křičel peníze a úroveň. Zvládal to skvěle.

Stále si ho měřila, když se jejich oči setkaly ve zpětném zrcátku. Xylii se sevřelo hrdlo a rychle sklopila zrak, aby se vyhnula tomu jeho.

K ní dolehl Joshuův hlas, nenucený, ale jemný. „A co ty, Xylie... ta zranění.“ Jeho pohled přejel po stopách na Xyliině těle a spočinul na její bledé tváři. „Bolí to?“

„Jen jsem uklouzla,“ zamumlala Xylia se slabým, hořkým úsměvem. Teď asi vypadala hrozně. Ale ona a Joshua si nebyli blízcí. Nebyl důvod se svěřovat.

Auto bylo vyhřáté, topení tiše hučelo. Po chvíli, když už nebylo co říct, Xylia usnula. Joshua se na ni podíval. I ve spánku měla obočí pevně stažené, ačkoli to nic neubíralo na té pozoruhodné tváři.

Vzpomněl si na věci, které o ní zjistil, a v hrudi mu vzkypěl hněv. Oči se mu zúžily a přes tvář mu přeběhl stín.

Po dlouhé odmlce Joshuův výraz opět změkl. Koutky úst mu zacukaly v tichém úsměvu a jeho hlas klesl do šepotu, jako by se bál Xylii probudit. „Xylie, jestli se o tebe nedokáže postarat on... tak mi neměj za zlé, že zasáhnu já.“

Auto zastavilo před bytovým domem. Když se Xylia probudila, několikrát zamrkala a zamračila se. „Kde to jsme?“

Joshuův hlas byl hladký, téměř až příliš nenucený, jako by ji k tomu sváděl. „Nebyl jsem si jistý, kam chceš jet. Ale napadlo mě, že asi potřebuješ kde bydlet.

Kamarád se tenhle byt snaží pronajmout už věčnost. Takže, chceš se na to podívat?“

To místo mělo všechno – nábytek, dobré osvětlení, dokonce vypadalo čerstvě uklizené. Xylia zaváhala a stála ve dveřích bez hnutí. Místo jako tohle bylo mimo její možnosti.

Připadalo jí to skoro ubohé. Pro Fordovy se mohla upracovat k smrti. Lítala sem a tam, aby hasila problémy jejich firmy, dokonce jednala s klienty tváří v tvář.

A každý cent skončil v Connorově kapse. Ani její kreditní karta nebyla její – byla to doplňková karta k jeho účtu. Kdyby se mu zachtělo, mohl ji prostě zmrazit.

A Connor neměl problém poslat peníze Tesse, kdykoli si řekla, vše pod záminkou „pomoci rodině“.

Xyliiny rty zkřivil hořký úsměv. Zavrtěla hlavou. „Díky, ale já—“

Joshua ji přerušil dřív, než stačila dokončit. Mluvil pomalu, jako by už věděl, čeho se obává. „Jestli jde o nájem, nestresuj se. Zůstaň tu nejdřív pár dní. Zbytek vyřešíme později.“

Jeho tón byl jemný, ale bylo v něm něco, co mělo váhu, jako by se neptal.

Xylia byla stále uvězněná ve vlastním váhání, když jí Joshua podal klíče. „Je to levné,“ dodal a nadhodil částku.

Xylia na něj zírala překvapeně. Ta cena byla prakticky zadarmo. Hruď jí zahřála vděčnost a zmohla se na malý úsměv. „Děkuji.“

„To nestojí za řeč.“ Joshuův výraz změkl a pak řekl, téměř mimochodem: „Mimochodem, mám v Jupitonu známého. Je to docela známý rozvodový právník. Myslel jsem, že bys to mohla potřebovat, takže... chceš moje číslo?“ Jeho hlas zněl nečekaně něžně.

Ta slova zasáhla Xylii silněji, než čekala. Joshua viděl její modřiny. Věděl to. Hrdlo se jí stáhlo, hlas se jí třásl, když zašeptala: „Díky.“

Pravdou bylo, že kdyby mohla rozvod provést čistě, brala by to všemi deseti. Takže ho neodmítla.

Po svatbě Xylia změnila telefon i číslo a ztratili kontakt. Teď naťukala své nové číslo do Joshuova telefonu.

„Jasná věc.“ Joshua se na ni podíval a pak dodal tónem, který visel ve vzduchu o něco déle: „Xylie, doufám, že brzy získáš zpátky svou svobodu.“ Poté vystoupil a zavřel za sebou dveře.

Xylia se dívala na jeho záda, jak odchází, a v hrudi se jí pohnul zvláštní pocit. Něco na něm působilo příliš dychtivě. Ale nedávalo to smysl. Connora neznal. Byl to jen nějaký chlap. Nebyla tam žádná spojitost.

Xylia to pustila z hlavy. Otočila se k bytu a oči se jí zostřily novým druhem odhodlání. Ať se děje cokoliv, tohle manželství skončilo.

Venku cvakly dveře a úsměv z Joshuovy tváře zmizel. To, co jej nahradilo, bylo temnější, těžší.

Stříbrné vlasy mu sklouzly do čela a zvýraznily ostrou linii čelisti. Pohrával si s prstenem na prstu a hlas se mu stáčel do něčeho hlubokého a nebezpečného. „Xylie, tentokrát tě nenechám odejít.“

A v Joshuově hlavě byla ta myšlenka ostřejší, chladnější. ‚Nebýt té nehody, už bys byla moje. A pokud jde o Connora... ten za to, co udělal, zaplatí.‘